Arabská pohádka – Tunis. Chrám Vzkříšení Krista – po stopách hrdinů románu Jaro v Kartágu

Arabská pohádka – Tunis. Chrám Vzkříšení Krista – po stopách hrdinů románu Jaro v Kartágu

Název jsem si vypůjčil z článku Andreje Rumjanceva, který zajímavě popisuje Kostel Vzkříšení Krista. Odkaz na originál je na konci článku.

Právě v tomto pravoslavném kostele se Václav Michalskij, autor knihy, setkal náhodně, na služební cestě v Tunisu, roku 1987 s předobrazem hlavní hrdinky románu.

Hlavní hrdinka románu Jaro v Kartágu Marija Alexandrovna Merzlovskaja, která poslední léta svého stáří prožila právě zde, vzpomíná (úryvek):

Marija Alexandrovna si to někdy myslí, někdy mluví nahlas. Ne proto, že by speciálně vzpomínala na události a obrazy. Ony tak nějak naplouvají do jejího vědomí samy od sebe, mimovolně, spolu s proudem krve ve zvápenatělých cévách, s údery srdce. Srdce udeří, vytlačí krev a vyplave obraz. Někdy je pronikavě jasný, do každého malého detailu, do každého puntíku. Zaostření najednou mizí a obrázek se maže, rozplývá se. Někdy se, jenom tak, úplně bez obrázků, přivalí hlasy z minulosti, jako šum v uších. Občas to nejsou jen hlasy, dokonce i vůně…

Není co schovávat, často se zapovídá sama se sebou, přitom dost nahlas, nemá už tak dobrý sluch. A tehdy na ni zavolá její hlídač Ali, veselý starý Arab ve světle modrém baretu:

„Avec qui parlez vous, mademoiselle?“[1]

„S Puškinem!“ odpovídá mu uštěpačně Marija Alexandrovna. (Pokračování…)


Arabská pohádka – Tunis. Chrám Vzkříšení Krista

Autor: Andrej Rumjancev

V minulé reportáži o procházce po hlavním městě Tunisu jsem se zmínil o Kostele Vzkříšení Krista — jednom ze dvou malých ostrůvků Pravoslaví v této vzdálené islámské zemi. V souvislosti s tím byla návštěva tohoto kostela jedním z našich hlavních cílů v Tunisku. Když jsme vystoupili z autobusu, jako první jsme šli právě sem, a teprve potom se prošli po prospektu směrem k Medíně.

Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com

Jak jsem již psal, kostel se nachází v samém centru města (adresa: Avenue Mohamed V, 12 Tunis), přímo sto metrů od náměstí Mohammeda Bauazízího a Central avenue Habíb Bourguiba. Samotný kostel je poměrně malý a ztracen ve stínu vysoce moderní správní budovy, takže ho téměř není možné z prospektu vidět.

Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com

Kostel je krásná sněhobílá budova, postavená podle vzoru staré památky ruské architektury XII. století — kostela Pokrova na Něrli. Kostel má jen jednu kopuli, která je pokrytá modrou glazurou a zdobená zlatým křížem.

Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com
Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com

Branka plotu u kostela byla uzavřena, což není překvapující, vzhledem k postoji místních obyvatel ke křesťanství na jejich území. Když uviděli náš zájem, přišli k nám dva strážní — místní obyvatelé, kteří nás požádali, abychom chvilku počkali. Po pár minutách k nám přišla žena, která se představila jako farník, který dohlíží na kostel, když je opat pryč, a laskavě nás pozvala dovnitř. Lituji, jméno této dobré ženy jsme zapomněl.

Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com

Chrám na nás zanechal silný dojem nejen svým starobylým a unikátním vnitřním vybavením, ale i velmi bohatou a smutnou historií, o níž vám chci vyprávět.

Píše se dramatický rok 1920… Bílá armáda podléhá zdrcujícím porážkám na všech frontách. Generál Wrangel rychle evakuuje zbytky částí Carské armády z Krymu do Konstantinopole. Finanční pomoc při evakuaci poskytuje Francie. Samozřejmě, Francouzi potřebují mít záruku, že se jim vrátí investované částky. V souvislosti s tím si berou všechny lodě do svého vlastnictví a připravují k odeslání do Tuniska, které se nachází pod protektorátem Francie.

Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com

Součástí zřízené Ruské eskadry je 33 válečných lodí Černomořské carské flotily s vlajkovou bitevní lodí „Georgij Pobědonosec“„, ale také transportní lodě. Velitelem eskadry je jmenován Michail Alexandrovič Kedrov. Plavba do tuniského přístavu Bizerta začíná na konci prosince 1920. Na lodích se nachází zhruba 6500 uprchlíků, mezi nimiž jsou důstojníci, námořníci, kadeti, kněží, ženy a děti.

Díky úsilí hlavního církevního představitele Ruské eskadry — protojereje Georgie Spasského, dovolili francouzské úřady zřídit na tuniské půdě pravoslavnou farnost. Nejprve se bohoslužby konaly výhradně v lodních kaplích, poté v malých kostelích v uprchlických táborech.

Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com

V roce 1922 se část pravoslavné obce přemístila do hlavního města — do Tunisu, kde zřídila v pronajatém bytě kostel Vzkříšení Krista. Vnitřní výzdobou byl ikonostas, jednotlivé ikony a další kostelní výbava z bitevní lodě „Generál Alexejev“, křižníků „Generál Kornilov“, „Kagul“ a štábní lodi „Georgij Pobědonosec“. Představeným domovního chrámu byl jmenován protojerej Konstantin Michalkovskij, který sloužil až do své smrti v roce 1942.

Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com

Poté, co Francie roku 1924 uznala Sovětskou vládu, byla ruská eskadra rozpuštěna a většina lodí poslána do šrotu. Důstojníci začali zvažovat, jak uctít památku na ruské lodě?

Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com
Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com

A tak byl v roce 1936, s finančními prostředky poskytnutými různými organizacemi a tuniskými úřady, zakoupen pozemek pro výstavbu plnohodnotného kostela v Bizertě, jehož základní kámen byl slavnostně položen 10. října 1937, a již 10. září 1938 proběhlo malé vysvěcení. Tak se v zemi, daleko od Vlasti, objevil první plnohodnotný Chrám Velikého knížete Alexandra Něvského, který je v provozu dodnes, a je prvním ze dvou pravoslavných chrámů v zemi.

Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com
Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com
Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com

Jako ozdoba chrámu posloužil ikonostas a Ondřejská vlajka na Carských vratech, převzatých z bitevní lodi „Georgij Pobedonosec“, a na zdi chrámu se objevily pamětní desky s výčtem 33 lodí a jména ruských důstojníků eskadry.

V roce 1940 začala pravoslavná komunita emigrantů zvažovat kamennou stavbu druhého chrámu – Kostela Vzkříšení Krista, tentokrát v hlavním městě. Po obdržení povolení úřadů v Tunisu a ve Francii se začalo se sbírkou. Pro tento účel byla založena asociace „Pravoslavná společnost kostela Vzkříšení Krista v Tunisu“.

Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com
Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com

Nicméně, v roce 1942 se fronta Druhé větové války dostala až do Tunisu, takže výstavba chrámu musela být na dlouhou dobu odložena.

V roce 1948 byl budoucímu chrámu vyčleněn pozemek v jedné z nejlepších městských čtvrtí, a počátkem října 1953 byl, pod vedením představitele Severoafrické eparchie biskupa Nafanaila (Lvova), položen základní kámen, a spolu s ním kousek posvátné relikvie mučedníka Cypriána, biskupa Kartáginského, známého šiřitele křesťanství na tuniské půdě ve 3. století. Architekty byli M.F. Kozmin a V.J. Lagodovskij.

Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com
Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com

Téměř za tři roky, a to především za prostředky ruských emigrantů, byl chrám dokončen. Byly do něj přeneseny všechny církevní pomůcky a ikonostas z domovního chrámu Vzkříšení Krista, v Medíně v Tunisu. Z důvodu nedostatku finančních prostředků zůstal chrám nevymalovaný. Slavnostní vysvěcení, které vykonala Jeho Eminence Jan, biskup Šanghajský, proběhlo 10. června 1956.

V témže roce byla vyhlášena nezávislost Tuniska a mnoho emigrantů, kteří měli francouzské občanství, bylo nuceno se přestěhovat do Francie. Byli mezi nimi i kněží. Pravoslavná diaspora v Tunisku se zmenšila na několik rodin. Bohoslužby vedli především řečtí kněží. Udržovat chrámy a církevní majetek začalo být těžké.

Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com

I přes to, že se postupem času počet farníků začal zvyšovat, a to především díky mezinárodním manželstvím, stál chrám v 80-tých letech téměř na prahu zničení. Místní úřady, pod záminkou rekonstrukce starého města, se pokusili kostel zbourat.

Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com
Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com

Tehdy napsal tuniský tisk o těchto akcích místní správy: „Dnes je malé kolonie „bílých“ Rusů znepokojena zvěstmi o demolici pravoslavného kostela, který se nachází na avenue Mohammeda V. … Jak můžete zbavit tyto starší lidi, kteří se nacházejí dlouhá léta v exilu, toho jediného místa, který je ještě spojuje se zmizelou minulostí?“.

Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com

Za chrám se tehdy pokusila postavit nejaktivnější farnice Polina Stěpanovna Suchodolská. Do značné míry díky ní byl v těch složitých dnech zachráněn církevní majetek. V rozhovoru s orgány s odsouzením pronesla: „Se zesnulými se podle pravoslavného křesťanského zvyku loučíme v kostele. To znamená, že bych měla varovat naše seniory, aby raději umíral rychleji“. Říká se, že přesně tato slova zachránila kostel před zničením.

A teprve v roce 1990 se pravoslavné obce měst Tunisu a Bizerty obrátily se žádostí na Patriarchu moskevského a celé Rusi Alexije II., aby je vyňal z jurisdikce Ruské pravoslavné církve v zahraničí, a přijal je pod Moskevský patriarchát. Žádosti bylo vyhověno a během 2 let chrám v Tunisku našel svého trvalého představeného — Dimitrije Dimitrijeviče Necvetjeva, který v něm slouží do současnosti. Otec Dimitrij byl schopen přinést do chrámu nový život, a ještě více stmelit pravoslavné lidi. V chrámu byly provedeny taktéž drobné úpravy.

Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com

Ale pojďme mluvit trochu o vnitřní výzdobě tohoto chrámu. Kromě velkých starých lodních ikon, církevních knih a zvonů, jsou v chrámu pamětní desky. Dvě z nich (v ruštině a francouzštině) se jmény padlých ruských emigrantů v období 1939-1943 , kteří bojovali na straně Francie. Druhá byla pověšena v roce 2002 na památku sedmi tisících sovětských válečných zajatců, kteří zemřeli v Tunisku a Libyi během Druhé světové války.

Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com

V chrámu jsou unikátní svícny a květináče, vyrobené z bývalých lodních nábojnic. Za zvláště cennou relikvií je v chrámu považován oltářní kříž s kouskem Svatého Kříže a kouskem relikvie svatého mučedníka Cypriána, biskupa Kartágského. Pod blankytně modrou kopulí chrámu visí krásný pozlacený lustr.

Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com
Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com
Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com

S farnicí chrámu jsme strávili poměrně dlouhou dobu, tak zajímavě a procítěně vyprávěla se slzami v očích. Na tomto místě byla zvláštní atmosféra, vůbec se nám nechtělo odejít, ale čas nebyl na naší straně…

Budeme dlouho vzpomínat na tento pravoslavný chrám ve stínu afrických palem, který se stal duchovním centrem pro spoustu ruských emigrantů, kteří se vůlí osudu ocitli v daleké zemi, ale nezradili kulturu své Vlasti a pravoslavnou Víru.

Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com

Překlad: Václav Hrbek, 2018

[1] S kým hovoříte, mademoiselle? (franc.)

Zdroj: