Book trailerMichalskij Václav VáclavovičPo stopách románu Jaro v Kartágu

Georgij Ivanov, Vladislav Chodasevič, Boris Poplavský a Vladimir Nabokov – básníci ruské emigrace. Po stopách hrdinů románu Jaro v Kartágu

Celou sextalogii Jaro v Kartágu lze, vzhledem k odkazům spisovatele Václava Michalského na různá díla, chápat jako čtenářský deník ruské literatury té nejvyšší kvality.

Proč básníci ruské emigrace?

Pro mne, Husákovo dítě, je na tom zajímavé, kolik a jakým způsobem nám prezentovali ruskou literaturu ve škole. Nemám na mysli zda dobře, nebo špatně. To si netroufám posoudit. Zkrátka – nějak. Upřímně, ve mně to tehdy vyvolalo určitou neutrální inerci. Po přečtení již prvního dílu Jara v Kartágu se člověku chce všechny ty knížky, o nichž Václav Michalskij píše, vzít, otevřít a nepřestat číst.

Jaro v Kartágu je plné odkazů jak na domácí, tak emigrantskou literaturu.


V dnešní ukázce bude pohled hraběnky Merzlovské na výše uvedené spisovatele a básníky a také na tzv. tvůrce veřejného mínění (je třeba dodat, že na podstatě se v čase nic nemění):

Seshora zleva: Georgij Ivanov, Vladislav Chodasevič, Vladimir Nabokov, Boris Poplavskij
Zdroje: G. Ivanov, V. Chodasevič, V. Nabokov, B. Poplavskij

Marija Alexandrovna znala a milovala nejen ruskou klasiku, ale když byla ještě mladší a viděla, objednávala si z Paříže ruské časopisy a noviny. Takže znala i ty nejaktuálnější: Georgie Ivanova, Vladislava Chodaseviče a dokonce i Borise Poplavského. Ačkoliv poslední z nich se jí moc nelíbil, byl básníkem druhé sorty, nebyla v něm harmonie, na kterou si v dětství zvykla, byly to ostré lahvové střepy. Ale, tak jako tak, duši měl živou.

Ale toho znamenitého Sirina, jak říkali Vladimíru Nabokovovi, nemohla vystát. Vždy se jí zdál vyumělkovaný, nepřirozený, bezdechý jako naleštěný odlitek z plastu. O takových jako on si vždycky myslela, že mají místo duše něco jako protézu. Zvenku je to něco téměř opravdového a funkce to plní skoro správně, ale neteče tomu krev v žilách, nemá to teplotu a nepřetržité živé spalování.

Vyloženě protivné jí bylo Nabokovovo dílo o tom, jak dospělý muž korumpuje nezletilou.

Kolik je v tom díle psychologických nepřesností, jak je za vším vidět autor, který ve skutečnosti neměl u žen úspěch, nemiloval je a nerozuměl jim! Všechna Sirinova díla jsou neurčitou napodobeninou sklíčeně přepracovaného a díky tomu zaníceného fantazírování. Takové eunuchovy zápisky na bolestivé téma, nu, i pro peníze, samozřejmě, pro potřeby davu, přitom amerického.

Chápala to tak, že pro Sirina nebyl rozdíl mezi děvčetem, slečnou, ženou nebo matkou. Měl jen jeden všeobecný pohled, že všechny tyto bytosti opačného pohlaví jsou bytosti jemu uzavřené, i když, teoreticky, vytoužené.

A co se týče Sirinova úspěchu mezi snoby, kteří svůj názor na něj vnutili společnosti? Co k tomu říci?

Marija Alexandrovna již dávno pochopila, že svět je plný přehnaných autorit, nejen v literatuře, ale i v jakékoliv jiné oblasti…

A tyto autority dělají a vztyčují lidem nad hlavami hlavně pseudo odborníci a pseudo znalci, protézové duše, které jsou vždycky agresivní, vždycky přesvědčené o svojí pravdě, a vždycky nacházejí mezi sebou společný jazyk. Pokaždé stojí tam, kde se rozdává produkt, který se jmenuje „veřejné mínění“.

Oni tento produkt třídí, očišťují od toho, co je, z jejich pohledu, „nepotřebné“, rozvažují, porcují, nalepují etikety, a až v takto upraveném stavu ho vnucují publiku jako Hlas Boží. Všichni tito lidé skutečně něco ovládají. Někdo nějaké přípony, někdo předpony, někdo, například, klavírní skladbu jako Dobře temperovaný klavír Johana Sebastiana Bacha. Někdo ovládá část symbolismu, a někdo surrealismu.

A někteří, nejvnímavější a nejpokročilejší, dokonce vládnou těmi či oněmi částmi toho nebo onoho světového klasika. Poslední o sobě hovoří s důstojností lordů: ‚Celý svůj život jsem zasvětil Shakespearově tvorbě!‘ Ve smyslu – konzumoval jsem ho.

Podobá se to způsobu, jakým farníci přijímají tělo Kristovo. I oni jsou přesvědčeni, že zchytrali cizím rozumem, vyrostli tím, že se vyškrábali na horu papírů napsaných velkým člověkem, který ani zdaleka nemyslel na to, komu svým psaním dodává potravu a jak zuřivě se jím budou krmit.

Marija Alexandrovna se docela zblízka potkávala s touto kastou lidí během svého studia na Karlově univerzitě v Praze.

Zajímala se o emigrantskou literaturu. Jak by se mohla nezajímat, vždyť ruský jazyk, ruská literatura jsou pro ni rodný dům…

„Emailový křížek na výložce
a sukno šedého saka…
Takové smutné tváře
a jak je to dávno.
Takové krásné tváře
a jak jsou beznadějně bledé
Následnice, carevna,
čtyři velké kněžny.“

Říká se, že básník Georgij Ivanov napsal toto dílo podle pohlednice s vyobrazením carské rodiny. Marija Alexandrovna ji má dosud schovanou v papírech. Překrásná pohlednice!

Celá kapitolu si můžete přečíst kliknutím na tento odkaz


Osobně mám rád verš Georgie Ivanova

Как туман на рассвете – чужая душа.

Георгий Иванов

Cizí duše je jako mlha za úsvitu.

Georgij Ivanov

Как туман на рассвете… Jako mlha za úsvitu…

Как туман на рассвете - чужая душа.   Cizí duše je jako mlha za úsvitu.
И прохожий в нее заглянул не спеша, Kolemjdoucí se do ní v klidu podíval,
Улыбнулся и дальше пошел... usmál se a zase kráčel dál...
Было утро какого-то летнего дня.      Bylo ráno jednoho letního dne.
Солнце встало, шиповник расцвел Slunce vstalo, šípek rozkvetl
Для людей, для тебя, для меня... pro lidi, pro tebe a pro mne...
Можно вспомнить о Боге и Бога забыть, Je možné Boha mít i Boha nemít,
Можно душу свою навсегда погубить, je možné svoji duši navždy zabít,
Или душу навеки спасти - nebo si ji navždy zachránit -
Оттого, что шиповнику время цвести    Právě proto, že má šípek svůj čas
И цветущая ветка качнулась в саду, se větvička s květy pohnula v sadu,
Где сейчас я с тобою иду. kde teď s tebou na procházku jdu.

Zdroj: https://45parallel.net

Volný překlad: Václav Hrbek, 2019


Přečtěte si Jaro v Kartágu

E-book ke stažení zdarmaklikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…

Tištěnou knížku získáte ZDE