Book trailerHistorieJaro v KartáguMichalskij Václav VáclavovičOsamělý je všude na pouštiPo stopách románu Jaro v KartáguZajímavosti

Jak ruští emigranti dobyli v módě Paříž – po stopách románu Jaro v Kartágu

Tentokrát zabrousíme do připravovaného druhého dílu sextalogie Jaro v Kartágu s názvem Osamělý je všude na poušti, který vyjde letos na podzim.

Hraběnka Mari, jak jí říkali Francouzi, tehdy osmadvacetiletá, vzpomíná na setkání se světem módy v Paříži

Odešla z tankového závodu r. 1929, v předvečer Severoamerické krize. Tehdy se svět zdál ještě pevný a Domy módy vzkvétaly, hlavně ty ruské. Poté, co pracovala v TAO dva týdny jako manekýna, přešla Marija do ještě prestižnějšího ruského Domu módy „Irfe“, který patřil knížeti Felixi Jusupovovi a jeho ženě Irině. Sem, do kloboučnické dílny, přetáhla Ulju, a ta byla rychle v kloboučnické práci úspěšná, dokonce ve velké soutěži získala Grand Prix. Kdyby nebyla světová finanční krize, možná by tam s Uljou ještě pracovaly, tak si jich oni cenili. Ale přišla krize a na tomto přelomu se ocitla v bance pana Jacquese. A bývala by se i neocitla, pokud by se v r. 1932 stala Miss Francie. Nestalo se tak, protože v předvečer finální přehlídky jí natekla tvář. Dostala banální zánět okostice, a byla mimo hru. Jak často jedna událost uzamyká celé životní kruhy nebo jim dává nový dech…

… Stop!

Řetěz Marijiných vzpomínek a myšlenek se náhle přerušil. Na cestě, v průsvitu mezi dvěma vzdálenými svahy, se mihnulo několik jezdců s puškami za zády. Výrazné, černé siluety na pozadí bělavého nebe. Marija instinktivně zastavila auto, jakmile je uviděla. Ve stejnou vteřinu jí cosi poskočilo v hrudi, a v tu samou chvíli ubrala plyn a přibrzdila. Cesta se již dávno odklonila od mořského břehu a nyní se kroutila mezi šedými náspy, takže ani nebylo možné jet rychle. Skutečnost, že jí jednou poskočilo v hrudi, znamenala, že je vpředu nebezpečí, to Marija věděla přesně. Měla zvířecí instinkt pro nebezpečí, který nešel objasnit žádnými výpočty a propočty. Prostě se to najednou objevilo, a celá její životní historie potvrzovala, že pochybovat o čemkoliv není proč a není čas, a je potřeba se zachránit, šlo o vteřiny.


Jak ruští emigranti dobyli v módě Paříž.

Emigrace je vždy tragédie, ale ne vždy neúspěch. Manželství není vždy láska a vášeň, ale rozhodně – spolupráce. Myslím, že takto se o těchto dvou lidech dá mluvit. On se jmenoval – Felix a ona – Irina.

On byl potomek starého rodu, který měl svůj původ u Nogajských murzů, krasavec, absolvent Oxfordu a dědic pohádkového jmění. Říkalo se, že Jusupovovi jsou bohatší než Romanovci.

Ona byla mladá oslnivá kráska patřící k vládnoucímu domu; vnučka a miláček císařovny vdovy.

Tento pár měl všechno k nerušenému, dlouhému a prosperujícímu životu.

Pak přišla revoluce, ztroskotání známého světa, ztráta všeho, co jim bylo drahé, útěk a emigrace. Když v roce 1919 Jusupovovi odpluli z Krymu na bitevní lodi “Marlboro”, v Rusku jim zůstalo: 5 paláců a 14 nájemních domů, 30 usedlostí a statků po celé zemi, cukrovar, masné a cihlové továrny, antracitové doly a mnoho dalšího.

Všeho bylo potřeba se zbavit.

Poté, co Felix za několik briliantů koupil pasy a víza, Jusupovovi získali dům v Boulogneském lesíku a usadili se v Paříži.

Měli před sebou celý život.

Myslím, že jim bylo hrozně. Kněžna možná plakala. On určitě mlčel. Co jí mohl říct?

Ve Francii se shromáždilo více než 300 tisíc ruských emigrantů. Ti, kteří byli schopni vyvézt nějaké cennosti, jako Jusupovovi, je rozprodávali za babku, protože kvůli velké nabídce ceny výrazně klesly.

Zástupci aristokratických rodin málem hladověli. Vždyť prakticky nic neměli. V sídle v Boulogneském lesíku kněžna sama prala a štupovala prádlo. Nebyly prostředky. Co měli dělat? Založili svůj Módní dům.

***

Paříž, hlavní město módy, byla plná žen, které se v kráse vyznaly, získaly vynikající vzdělání, uměly, kromě povinné francouzštiny, ještě několik jazyků, a navíc byly obdařeny vybranými způsoby. Od dětství se oblékaly v nejlepších módních domech Evropy, pojem “vkus” byl pro ně určující; chtěly by se vrátit do elegantního světa, kde se cítily doma – jako designérky (tenkrát toto slovo neexistovalo…), modelky, klidně i výšivkářky nebo švadleny.

Psal o nich 22. ledna 1932 pařížský časopis “Ilustrované Rusko”:

“A náhle do tohoto města vešla plachou chůzí ruská emigrantka. Svého času se její matka a babička oblékaly u Vorta a Poireta. Tato mladá ruská žena se právě vyrvala z pekla revoluce a občanské války! Ještě nedávno sloužila jako milosrdná sestra na frontě u Děnikina a v anglických nemocnicích Konstantinopole. Ona vstoupila do hlavního města ženské elegance a zaklepala na dveře luxusního maison de haute couture. Masivní dveře se před ní otevřely a ona si podmanila všechna srdce…”

***

Bylo to dobrodružství, které bylo hustě promícháno se zoufalstvím a hrdostí. V roce 1924 byly na Rue Obligado v Paříži, v malém bytě ruské výtvarnice, vytvořeny první šaty “IrFe” (Irina/Felix). Práce na kolekci se zúčastnili kníže Nikita Romanov, Maria Voroncova-Daškova a kněžna Jelena Trubeckaja. Na podlaze se plazily, rozkládajíce skici namalované na starých tapetách, kněžny Obolenské – Salomija a Nina.

Debut módního domu “Irfe” se konal jednoduše a brilantně: Irina bez pozvání přivezla své aristokratické modelky na módní přehlídku v pařížském hotelu Ritz na Náměstí Vendôme.

Dosáhly opravdového úspěchu. Do publika vyšla i samotná kněžna Jusupovová, nositelka drahé, jemné a mírně tragické krásy.

Tady je v modelech svého Módního domu

V populárních časopisech se objevily nadšené reakce:

„Originalita, rafinovanost vkusu, důkladnost práce a umělecká vize barev okamžitě povýšily tento skromný ateliér do kategorie velkých módních domů.“

Kněžna Irina Obolenskaja v šatech domu IrFe a moderní rekonstrukce šatů

Vzestup módního domu „Irfe“ byl strmý

Jusupovovi otevřeli ještě tři filiálky: v Touqet – populárním letovisku v Normandii, Londýně a Berlíně.

Světské dámy byly u vytržení. „Klientky byly všechny národností. Přicházely ze zvědavosti a za exotikou. Jedna si vyžádala čaj ze samovaru. Další, Američanka, chtěla vidět „knížete“, o němž se říká, že mu oči fosforeskují jako dravci” — vzpomínal v pamětech Felix Jusupov.

Titulní strana katalogu módního Domu „IrFe“

V roce 1926 „IrFe“, jako první z ruských domů, vydal vlastní řadu parfumerie, kterou reprezentovaly tři vůně: pro blondýnky, brunetky a zrzky. Autory vůně byli Felix a Irina. Design reklamního plakátů parfémů „IrFe”, který zachycoval flakon s hraněným černým víčkem, vytvořila princezna Margareta Řecká.

Nepochybný úspěch domu „IrFe“ umožnil Jusupovovi rozvíjet nové oblasti činnosti: byl otevřen obchod Jusupovova porcelánu, a sám kníže se zúčastnil výzdoby tří pařížských restaurací.

***

Nápady byly nové, vkus bezchybný, jas fascinující, ale – úspěch by byl nemyslitelný bez ruských manekýnek. Především ony ohromily představivost veřejnosti — nic takového ještě neviděla. Mimochodem, neviděla ani potom…

Toto je kněžna Natalia Paley, dcera velkoknížete Pavla Alexandroviče. Příběh jeho lásky k ženě mnohem nižšího postavení, zřeknutí se rodiny, útěku a svatba na malé stanici si zasluhují samostatné vyprávění. Řeknu jen, že všechny tři jejich potomci se ukázali být krásní tou světlou krásou, kterou mají děti, jež se narodily ve velké lásce.

Kněžna Jelena Trubeckaja

Vikomtka Žeňa de Castex-Gorlenko

Ruské modelky měly vynikající výchovu, krásu chování a – šlechtický titul, který přiváděl Pařížany k šílenství

Kněžna Mary Eristova, rozená Ševarnadze

Pařížanům známý obraz „salonní manekýny“ – hezké mladá dáma nevelkého intelektu, majetku a mysli, se rozpadl v prach. Obývací pokoje módních domů ukazovaly bohyni.

Postavy mnoha z nich, a v důsledku toho i jejich osudy, by se mohly stát náměty na román. Vedoucí manekýnek slavného ruského domu „Iteb“, založeného bývalou carevninou dvorní dámou, byla Sofja Nosovič, která se proslavila tím, že se zbraní v ruce bojovala s bolševiky v řadách Bílé armády. Byla odsouzena k smrti zastřelením, ale zázračně se zachránila a dostala do Paříže. Během Hitlerovy okupace se podílela na Odporu, byla unesena, mučena a nikoho neprozradila, později byla vyznamenána Řádem Čestné legie.

Kněžna Naděžda Ščerbatovová

Profese manekýn v období art-deco byla „mluvící“. Museli v několika cizích jazycích informovat své zákazníky o prezentovaných modelech, vlastnostech tkaniny, řezu nebo povrchové úpravě. Proto byl ruské šlechtičny, které od dětství znaly dva až tři jazyky, velmi ceněny.

Hraběnka Grabbe, rozená kněžna Běloselskaja-Bělozerskaja

Šok Francouzů z toho, že se ve světě módy objevily ruské aristokratky, lze pochopit. Profese „manekýny“ (tak těmto dívkám říkali) nebyla prestižní a poněkud pochybná. A mimochodem, málo placená. Ateliér zaměstnával „domácí manekýny“, jejichž postava byla vhodná k trvalým zkouškám. Celé hodiny stávaly na stolech, zatímco jim rovnali podolky, lemy, řasili a sešpendlovali na nich mušelín, tyl a krep.

Další kategorií byly salonní manekýny, cadette du cabine. Byly to interní pracovnice v módním domě, které představovaly modely jím vytvořené. Velké módní domy si dovolily šest až osm „kabinových“ manekýn, malé si vystačily se dvěma až třemi dívkami. Módní domy jim dávaly pár hedvábných punčoch a zlatavých brokátových střevíců, které byly vhodné pro všechny modely. Nad dívkami byla vedoucí — šéfka kabiny, která sledovala pozdní příchody, postavu a chování dívek, a co bylo nejdůležitější — plnění dvou nejdůležitějších zákazů: pít kávu / kouřit v modelových šatech a flirtovat s manžely klientek.

Vyvýšené molo/pódium tehdy neexistovalo, děvčata chodila mezi návštěvníky, proto byl průměrný vzrůst manekýn v těch letech 160 cm. Móda vysokých přišla až na konci 20. století.

Přehlídky se konaly v salonku každého domu. Každý den byly organizovány tři na určitou hodinu, například 11.00, 14.00 a 17.00. Dámy z řad potenciálních klientek a zákaznic přišly do svého oblíbeného módního domu, aby viděly novinky sezóny.

Samostatná malá kategorie byly „světské manekýny“, které v šatech módního domu navštěvovaly plesy, večery a koktejly, kde byly fotografovány.

Ruské manekýny a Rusové se rychle stali neoddělitelnou součástí vysoké módy.

***

Nejdříve se řemeslná produkce ruských emigrantů prodávala prostřednictvím prodejních výstav, které organizovaly západní charitativní nadace. Později se prodejem zabývali aktivní lidé z emigrantského prostředí. O módě z ruské produkce v Paříži počátku dvacátých let nadšeně psal redaktor časopisu „Umění a móda“ Pierre de Trévières:

„V Paříži nejsou jen ruské restaurace. Kromě taxikářů a učitelek tance, kteří tvrdí, že byli carskými pobočníky, máme něco dalšího… všechny tyto ruské materie a dekorace, vytvořené se vzácným uměním, jejich atraktivními pestrými drobnými řemeslníky, kteří se bizarní shodou okolností usadili po celé Rue du Faubourg Saint-Honoré, od Náměstí Bovo po Rue Royal… Upřímně věřím, že naše móda se ocitne pod přímým vlivem těchto naivních umělců. Nepochybujte o tom, tuniky Pařížanek brzy ozářeny slovanským duchem nebo ruskou náladou.“

Velkokněžna Maria Pavlovna, zakladatelka slavného domu vyšívání „Kitmir“. Atelier pojmenovala po milovaného pekinézovi bývalého ruského velvyslance v USA Bachmaťjeva.

Nansenův pas

Se zavedením Nansenova pasu, který byl uznán třiceti osmi státy jako dokument politických uprchlíků, získali ruští emigranti příležitost otevřít si vlastní podniky. Objevily se početné ateliéry a šicí dílny ruských emigrantek. Všichni v nich tvrdě pracovali v ruském stylu. Říkalo se jim uvruáři a artelové.

Kněžny Obolenskaja, Trubeckaja a Anněnkovová v módním domě „TAO“, Paříž, 1926, TAO znamená první písmena z příjmení zakladatelek podniku

Móda v ruském stylu se šířila rychlostí požáru. Kozačky, kozácké halenky se šikmým zapínáním, čepice, výšivky, kokošníky, stojací límce, kterým se říkalo „bojarské“, byly hity dvacátých let; vynikaly v kolekcích Coco Chanel.

Pracovali do úmoru, a to nejen kvůli obživě

V roce 1925 na Výstavu v Paříži přivezli svoji produkci i Sověti. „Dozvěděla jsem se,“ — napsala velkokněžna Maria Pavlovna, zakladatelka módního domu „Kitmir“, rozená Romanovová, — “že tam sovětští Rusové budou mít samostatný pavilon, a rozhodla jsem se, že musíme naši práci také ukázat široké veřejnosti. Bylo by spravedlivé, aby každý věděl, čeho jsme my, uprchlíci, kteří ve většině případů nikdy předtím nepracovali, v našem vyhnanství schopni.”

Musím říct, že tenkrát potřebovala všechnu svou hrdost. Sovětská delegace přivezla nejen potištěné kartouny se srpy, kladivy a hvězdami, ale také šaty Lamanovové s knoflíky z chlebové střídky, které získaly Grand Prix.

Ano, kreativita velkokněžny nezůstala bez povšimnutí, „Kitmir“ dostal zlatou medaili a čestný diplom účastníka výstavy, byť urážlivě napsaný na jméno monsieura Kitmira.

***

Všechny z oboru vyjmenovat nelze. Některé z nich byly např. zákonodárce, Dům „Iteb“, vytvořený dvorní dámou carevny Alexandry Fjodorovny Bety ( název Domu je její jméno pozpátku), Buzzard, založený baronkou Elizabeth Hoyningen-Huene, v prvním manželství baronkou Wrangel;  vytříbený „Elmis“ Kabardinky Elmischan Chagondokové, později kněžny Baženovové, luxusní „Kitmir“ velkokněžny Romanovové a samozřejmě, samozřejmě že „IrFe“.

A co bylo dál? Dál byla Velká krize.

Jusupovovi měli hodně zákazníků v USA, kde se nacházela také významná část jejich úspor. Ztratili jak bohatou klientelu, tak své peníze.

Kromě toho luxusní aristokratický styl „IrFe“ přestal odpovídat rozvíjející se společnosti. Do popředí se dostaly jednoduché univerzální modely od Chanel, a poté i od Diora.

V roce 1929 zemřela milovaná babička kněžny Iriny, carevna-vdova Marija Fjodorovna; ve veřejné dražbě v Berlíně sovětská vláda rozprodávala osobní věci Jusupovových, které zůstaly v Rusku.

V roce 1930 bylo oznámeno uzavření domu „IrFe“ a jeho poboček. Pouze legendární vůně se ještě nějakou dobu prodávaly.

Prostředků bylo tak málo, že nakonec všichni Jusupovovi byli pohřbeni v jednom hrobě, podle toho, jak postupně umírali – stará kněžna Zinaida Jusupova, kníže Felix a Irina, která všechny přežila, zemřela v únoru 1970.

***

Ale můžeme si prohlížet staré fotografie, ze kterých hledí ruské emigrantky zahalené do kožešin a luxusních látek, a být vděční za to, co vykonaly. „Koneckonců, aristokracie se rodí z nejlepších vojáků starověku, ale starověk – to jsou časy zcela nedávné“

Zdroj: monk.com.ua

Přeložil: Václav Hrbek, 2019

***

Přečtěte si Jaro v Kartágu

E-book ke stažení zdarmaklikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…

Tištěnou knížku získáte ZDE