HistorieJaro v KartáguKnihyNeznámá historiePo stopách románu Jaro v KartáguZajímavosti

Neznámá historie – 1. Bizerta. První setkání…

“Všechno se zamotalo,” zapamatuje si dětská mysl. “Zamotalo se to” v nějakém nezastavitelném pohybu, a spěšné odjezdy na neznámá místa a trmácení se po neznámých cestách již nebylo nic neobvyklého. Poslední odjezd, jako vždy do neznáma, proběhl v listopadu 1920 ze Sevastopolu. Byla to evakuace Krymu Bílou armádou – Wrangelovou armádou. Poslední přístav byl Bizerta, kam připlula Černomořská flotila v prosinci téhož roku.

Jako jedna z prvních dorazila osobní loď “Velkokníže Konstantin” s rodinami námořníků.

Když se otáčel kolem vlnolamu a vplouval do kanálu, všichni cestující, kteří se byli schopni dostat z kajuty, byli na palubě.

Byly jsme tam také, vedle své matky, a myslím, že bychom mohly posloužit jako krásná ilustrace k článku o pohromách emigrantů.

Vyčerpaná mladá žena – mámě bylo asi třicet let – v šatech, jež dávno ztratily jak tvar, tak formu, obklopená třemi přes míru vyhublými děvčaty… chyběl nám jen táta, ale tentokrát jsme alespoň věděly, kde je. Minonoska „Žarkij“, které velel, opustila Konstantinopol s druhou skupinou flotily, eskortovanou francouzským „Bar-le-Duke“.

Byl na cestě do Bizerty. Po všech nebezpečích a strádáních z dlouhé přeplavby po Černém a v tomto ročním období bouřlivém Středozemním moři, jsme se konečně dopluli na naše poslední kotviště.

Prostorný záliv, zakřivený mezi Bílým mysem a mysem Zebib, byl zalitý slunečním světlem.

Bylo ticho a překvapivé bezvětří, což je v Bizertě velká vzácnost… Zde, u moře, kde se pobřeží velmi podobá Krymu, jsme se cítili méně zbaveni rodné hroudy.

Nejednou v mého životě budu děkovat osudu za to, že nám v našem neštěstí dovolil usadit se v Bizertě.

V malé Bizertě, u samotného moře, jsou cesty otevřené do celého světa, a dlouhá a bouřlivá historie města
v jeho zdech stále žije.

Při našem prvním setkání s Bizertou v roce 1920 jsme nevěděli, že toto zbrusu nové, velmi evropské, město je staré pouze 25 let, zatímco staré části města, která se nachází mezi starým přístavem a městskými hradbami, je už skoro tři tisíce let. Založena Féničany v 9. století př.n.l., dříve než Kartágo a Utika, sehrála Bizerta v historii významnou roli díky své výjimečné zeměpisné poloze.

Bílý mys je nejsevernějším bodem Afriky v centru Středomoří, kolébky západní civilizace. Tím, že se Bizerta nacházela na křižovatce hlavních námořních cest, představovala jakýsi vír, do něhož padala a v němž se nevyhnutelně mísila spousta národností, které tvořily v průběhu tisíciletí nikdy nekončící lidský proud.

Hippo Acra pro Kartagince, Hippo Diarhytus pro Římany, Benzart pro Araby, Bizerte pro Francouze a Bizerta – pro nás, Rusy – toto město zvládlo všechno přežít a zbohatnout.

… V roce 1895 byl Bizertský přístav otevřen pro mezinárodní obchod a ve stejném roce přešel pod správu Francouzského námořnictva. A znovu, jako mnohokrát ve své historii, Bizerta se zrodila k novému, aktivnímu životu.

Výstavba vojenských základen a arsenálu vytvářely nové pracovní příležitosti pro obyvatelstvo, což přispělo k rychlému rozvoji města. Početní řemeslníci a obchodníci – domorodí Tunisané, Italové, Malťané, Židé – celý tento pro Středomoří typický lid, který se po generace sžil s muslimskou částí obyvatelstva, se rychle vmístil do oživlého přístavního života.

První zahraniční návštěvu v nově postaveném Bizertského přístavu vykonali ruští námořníci, důkazem čehož byla měděná deska a mapy, které zmizely z radnice během bombardování v roce 1942.

„Velitel a důstojníci ruského Carského křižníku „Věstnik“(posel) – dar francouzské kolonii v Bizertě. Na památku, října 1897.“

„Věstnik“! Nesoucí zprávu. Jméno jako předzvěst!

V červnu 1900 ruský obrněný křižník „Imperator Alexander II“ pod vlajkou kontradmirála Biriljova.

V doprovodu minonosky „Abrek“, zakotvil na Bizertské rejdě.

Admirál na pozvání guvernéra Marmiera navštívil novou pevnost Jabal-Kebir nedaleko města.

Brilantní námořní důstojník, velmi ambiciózní, Biriljov se brzy stane ruským ministrem námořnictva. Mohl snad na prahu 20.století předvídat, že za 20 let se stejná rejda stane posledním kotvištěm Ruské eskadry, že tyto kasematy Jabal-Kebiru budou posledním útočištěm posledního ruského Námořního sboru!

Mohl snad předpokládat, že jeho rodinní příslušníci dožijí v exilu a zemřou na této africké zemi?!

Má poznámka: hledání starých fotografií, které ilustrují vzpomínky na svědky těchto vzdálených událostí, odhalilo, že ruské lodě připluly do Bizerty i po roce 1900.

Hlídka na zadní palubě obrněného křižníku “Osljabja”.

Rostra

Tak to bylo s trochou historických souvislostí

25. července po carově obhlídce „Osljabja“, který připlul z Toulonu společně s tam také postaveným „Bajanem“, se vydal na plavbu. Vztahy s Japonskem, které v té době eskalovaly, vyžadovaly rychlé doplnění eskadry Tichého oceánu.

Když se ve třetí minutě po půlnoci 9. srpna blížili ke Gibraltarskému průlivu, na obrněném křižníku, při jasně viditelném Tangerském majáku, „pocítili dva slabé nárazy“.

Zápis z lodního deníku

Kontrola spodních prostor ukázala, že ve středních a záďových topeništích byly dva odvzdušňovací ventily kvůli vtlačení pláště přizdviženy o 50 mm.

Následné prohlídky (včetně potápěčské po příjezdu do Alžírska) identifikovaly rozsáhlé deformace ocelových nosníků, uvolnění švů obšívky trupu v délce čtyřiceti šesti lodních žeber a zasolení zásob pitné vody v některých prostorách dvojitého dna. Po ztrátě dvou měsíců na opravy se „Osljabja“, na žádost velitelství, přeplavil do Bizerty, aby eskortoval minonosky № 212 и № 213.

Tak vůlí osudu a okolností obrněný křižník „Osljabja“ navštívil Bizertu, o čemž se dochovalo několik foto dokumentů.

V listopadu 1908 navštívilo Bizertu ještě několik ruských lodí. O tom ale později …

Další díl – 2. Sevastopol… – vyjde 5.4.2019

Překlad: Václav Hrbek, 2019

Zdroj: alisha-96.livejournal.com


Líbil se Vám článek? Pokud ano, přihlaste se zde k odběru!

A pokud Vás zajímá celý příběh, čtěte Jaro v Kartágu.