HistorieJaro v KartáguNeznámá historiePo stopách románu Jaro v KartáguZajímavosti

Neznámá historie – 11. “Morjak”. Konec Námořního sboru…

Předchozí část: Neznámá historie – 10. pevnost Jabal-Kebir

K výcvik žáků Námořního sboru sloužila školní loď „Morjak“, dříve nesoucí jméno „Velkokněžna Xenie Alexandrovna“.

Přibližně v červnu roku 1921 začaly školení plavby s kadety a garde-marinami na Bizertském jezeře (na otevřené moři ho pod Ondřejskou vlajkou nepouštěla francouzská administrativa).

Všechny roty prošly na „Morjaku“ postupně dvouměsíční stáží, a kadeti dvakrát dvouměsíční, kde se učili navigaci, práci se čluny a signalizaci.

Většina lodí ruské eskadry, které stály na Bizertské rejdě, byla v doku arsenalu Sidi-Abdaláh, na opačném břehu jezera.

V září roku 1921 přišla řada na „Morjaka“, aby mu vyčistili podvodní části, které byla hustě obrostlá řasami a mušlemi, jež postupně ničili trup a bránily mu v pohybu během plaveb. Samozřejmě, že kadety velmi zajímalo, jak z doku vypouštěli vodu a „Morjak“ se ocitl na suchém dně, a také se chtěli podívat na celou podmořský část lodi s příďovou vaznicí, kormidlem a jeho šroubem. Když byla voda vyčerpána mohutnými čerpadly, paluba se ocitla mnohem níže než přístavní dok. Velmi je překvapilo množství mušlí, které tam narostly během dlouhodobého setrvání ve vodě, především velké množství slávek, a také sumýšů, které vypadaly jako klobásy, tvorů slizké struktury, mezi hustě narostlými mořskými trávami. To vše bylo nutné odřít v co nejkratším čase a odvézt pryč, protože jak se rychle rozkládají, vydávají neuvěřitelný zápach.

Nebyla to snadná práce. Na bocích byly pověšeny tzv „altánky“, pohyblivé mostky, na nichž bylo nutno pracovat ve stoje nebo vsedě, protože celá pracovní síla – to byla posádka, loď, stojící v doku, jinak řečeno – sami kadeti.

Trup drhnuli speciálními škrabkami a všechno servané se sypalo na hlavu a někdy i za límec. Následující den byly pro ochranu očí rozdány speciální brýle a kladiva s hrotem, které odrazily starou barvu a rez. Poslední část práce bylo natírání, a tato práce se po předchozích zkušenostech zdála snadná a jednoduchá. Tak se kadeti učili nejen námořní praxi, ale i to, jak udržet svou loď v pořádku, a někdy provádět ty nejtěžší a nejšpinavější práce.

Na začátku roku 1922 roztrpčil všechny příkaz francouzských úřadů o snížení počtu personálu a během roku likvidace garde-marinských rot, a také všemi milovaného „Morjaka“.

Garde-marini 2. roty
Školní inspektor – kapitán I. třídy N.N. Alexandrov, zástupce ředitele – kapitán I. třídy M.A. Kiticyn, velitel roty – kapitán I. třídy I.V. Kol’něr, a mičman D.D. Parfenov

Snížení počtu zaměstnanců na eskadře se začalo dít téměř okamžitě, když byla odstraněna karanténa a bylo přijato povolení jít do města. Mnozí se snažili najít práci na břehu, aby si lépe uspořádali svůj život. Mnozí přijímali francouzské občanství a odjížděli do Francie.

Třetí rota (garde-marini)

Na lodích zůstaly hlavně ti, kteří měli zato, že nelze opustit své dětičky, tj. lodě, byť na nich byla udělána údržba pro dlouhodobé uložení, ale práce bylo spousta.

Pátá rota (kadeti)

Kadeti, kteří složili své zkoušky, byly vypsáni, tj. ze Sboru byli převedeni na lodě, kde byly okamžitě použity na různé práce. Všichni si mysleli, že přijde chvíle, kdy budou opět zapotřebí Vlasti a pak budou potřebné i naše lodě.

4. a 6. kadetská roty prošla praxí na „Morjaku“ v roce 1922.

Šestá rota

Po skončení plavby byla loď umístěna v zátoce Karuba vedle naší minonoskové eskadry a tam odzbrojena. Můžete si smutně povšimnout, že „Morjak“ byla poslední loď, která plula pod Ondřejskou vlajkou.

Před konečným odchodem z „Morjaka“ kadeti promazali a přivedli do stavu dlouhodobého uložení všechny mechanismy, svinuli pečlivě plachty a náčiní pohyblivého lanoví, které, když složili na spodní palubě, pečlivě umyli palubu, vyleštili měděné části, aby se blýskaly, rozloučili se se starším důstojníkem poručíkem Gesselem, který zůstal na „Morjaku“ jako stráž a po vyzvednutí vlajky mlčky, s velkým duševním vzrušením opustili rodnou loď.

Sedmá rota

Dokonce i po návratu do pevnosti, stávalo se to po sobotách, si kadeti brali vycházku ve skupinkách 3-4 osob a pěšky šli do zálivu Karuba, aby navštívili bývalého staršího důstojníka a strávit noc na starém „Morjaku“. Ráno se vyzbrojili kartáči a kbelíky, čerpali přes palubu vodu, drhli, jak jen mohli, vzpomínali na staré radostné dny plaveb a večer se smutně vraceli do pevnosti. To bylo to všechno, co mohli udělat.

Od samého počátku Námořní sbor existoval díky dotacím francouzské vlády, která stanovila lhůty: do absolvováním vysokého vzdělání garde-marinů a středního pro kadety. Program kadetských tříd byl srovnán s programem francouzských středních škol, a diplom Francie uznávala jako adekvátní francouzskému „Bachot“ tj. maturitě.

Průvody garde-marinů odjíždějících do Francie.

Průvody garde-marinů odjíždějících do Francie.

Poslední skupina garde-marinů musela opustit sbor na konci roku 1922, a kadetská počátkem roku 1925.

V roce 1924 kadeti, kteří zbyli v sestavě 2. rot v nevelkém počtu, namohli pobývat v pevnosti Jabal-Kebir a táboře Sfajat. Velitelství se rozhodlo opustit pevnost a zcela se přestěhovat do Sfajatu. Kostel byl přesunut do jedněch z kasáren.

Život pokračoval jako dřív.

6/19 listopadu proběhl v hradbách Sboru poslední svátek. Na tradiční večeři s husou přišli z táborů všichni důstojníci a bývalí absolventi Námořního sboru. Přijeli v civilu, ale každý měl balíček se sakem uniformy a dýkou. Tradiční ples byl zrušen kvůli smutku, který nosili všichni v duši kvůli spuštěné Ondřejské vlajce a předání lodí eskadry pod francouzskou ochranu (více o tom v následujících kapitolách).

Poslední den výuky byl naplánován na 1. května 1925.

Všechny učitele odnesli domů na rukou. V neděli 3. květen po bohoslužbě nechali nastoupit roty blízko církevní budovy.

Rozkaz o převedení na garde-mariny byl přečten před nastoupenými jednotkami ředitelem viceadmirálem Gerasimovem.

Admirál všechny pozdravil, pronesl slovo na rozloučenou, popřál všem úspěch v životě a litoval, že absolventi nepůjdou na lodě, jak by to mělo správně být, ale požádal je, aby nezapomněli na ruský Námořní sbor.

Velitelství sboru se postaralo o své poslední odchovance, jimž byly ušity z francouzské erární látky civilní obleky, vydány pasy k volnému vstupu do Francie do Marseille, zdarma jízdenky na parník a ještě 200 franků z pokladny Sboru.

Ze vzpomínek garde-marina:

„Na parníku jsem to odervání od starého života ještě necítil, ale začal jsem ho silně pociťovat po připlutí do Marseille, kde jsme uspořádali v sále jedné z restaurací večeři na rozloučenou. Byli jsem roztrpčeni, ale každý z nás cítil, že společně strávené roky strávené, jako i všechny společné prožitky ve stínu Ondřejské vlajky, nás spojily pevným poutem – láskou k pozbyté, ale ani náhodou ztracené Vlasti. Dalo by se říci, že jsme šli do neznáma, nesouce si v duši námi milovanou Ondřejskou vlajku.

Díky za všechno, cos nám dal, Námořní sbore.

Naše vzpomínka na Tebe bude věčná. Ne všichni žáci ruských kadetských sborů měli toto štěstí.”

***

Následující část: Neznámá historie – 12. Eskadra…

Překlad: Václav Hrbek, 2019

Zdroj:


Přečtěte si Jaro v Kartágu

E-book ke stažení zdarmaklikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…

Tištěnou knížku získáte ZDE