HistorieJaro v KartáguNeznámá historiePo stopách románu Jaro v KartáguZajímavosti

Neznámá historie – 13. Život na “Georgijovi”…

Předchozí část: Neznámá historie – 12. eskadra…

„…Starý obrněný křižník „Georgij Pobědonosec“, veterán flotily, se na konci roku 1921 změnil v plovoucí město pro rodiny vojáků.

Předběžně ho připravili pro více méně normální život několika stovek lidí, především žen, dětí a starších lidí. Stál v kanálu u samého města mezi Sport Nautique a locmanskou věží, což obyvatelům umožňovalo volně sestoupit na břeh.

Pro dospělé bylo toto úzké soužití, ve kterém někdo z nich bude muset žít čtyři roky, zřejmě velmi těžké. Děti tím netrpěly.

Starý obrněný křižník se v určitém smyslu ukázal jako ovládaný dětmi. Na obrazy zamotaných kovových prostor, tajemných chodeb, prostorných a opuštěných strojoven, budou jejich obyvatelé dlouho vzpomínat… Budou to především vzpomínky dětí na zakázaná dobrodružství na chodbách staré lodi, o nichž rodiče nevěděli.

Na horní palubě byly nové nástavby, které vypadaly jako malé domy.

V jednom z nich žili Mordvinovovi, v druhém – Gutanovi, ve třetím – Potapjevovi. Na můstku, úplně sám, bydlel Amazov, který strašil děti svým ostrým chováním, i když, musí se přiznat to, že se žádného dítěte nedotkl – spíše je bránil.

Ve velké admirálské kajutě s mahagonovým nábytkem bydlela manželka náčelníka štábu Olga Porfirovna Tichmeněvová s dcerou Kirou. Rodiny admirálů Osteleckého a Nikolaje byly umístěny na stejné palubě, ale z druhé strany.

V sobotu večer a v neděli ráno se stoly skládaly, aby uvolnily palubu pro Vigilii a Liturgii. Málokdy někdo zmeškal bohoslužbu. Na „Georgijovi“ bylo mnoho dětí.

Škola na “Georgijovi”

Všichni, samozřejmě, nemohl být přijati do školy; někteří byli ještě příliš malí, jiní – 15-16letí, nemohli dohnat zmeškané roky. Ostatní děti byly rozděleny do tří tříd: mateřská škola, přípravná a první třída gymnázia. Oficiálně byla škola nazývána Progymnazium bývalé bitevní lodi „Georgij Pobědonosec“. Mít školu doma je velmi výhodné. Stačí dvě minuty, abyste se vyšplhali po žebříku a, po popoběhnutí po chodbě, se ocitli v „admirálských prostorách“.

Ve velkém sále stály děti ve dvojicích po třídách k ranní modlitbě.

Ředitelka Galina Fjodorovna Blochina byla jedinou profesionální učitelkou. Absolvovala Bestuževské pedagogické kurzy a těšila se u všech studentů velké autoritě. Učitelka ve třídě byla Olga Rudolfovna Gutan, neteř admirála Ebergarda, který do roku 1916 velel Černomořské flotile. Absolutně nepřizpůsobená tomuto lidskému mraveništi, zdála ztracená v určité osamělosti. Byla to zdrženlivá, málomluvná žena, která nacházela naplnění jen v církevním světě, jenž ji obklopoval.

Překvapivě, nejrušnější hodina byla Boží zákon… a, samozřejmě, jen díky osobnosti otce Nikolaje Bogomolova. Měl krásný hlas, který mu umožní později odjet na turné s kozáckým sborem. Nicméně, byl plný shovívavosti k dětským alotriím.

Důstojníci a otec v Bizertě

„Georgij Pobědonosec“, byl stále považován za vojenskou loď. Je pravda, že jeho velitel admirál Poduškin byl na svou posádku hodný.

Admirál Poduškin

Ondřejská vlajka stále vlála na zádi. Děti byly často přítomny při spouštění vlajky a velmi si vážily námořní výchovy.

V sobotu kadeti z Námořního sboru často přicházeli ze své hory. V létě, když se stmívalo, se všichni usadili na palubě pod hvězdným africkým nebem a hodiny trvaly besedy obyvatel Georgie a hostů z tábora Sfajat nebo z kasemat Jabal-Kebiru.

Mladší kadeti velmi často vyprávěli o tom významném dni, kdy opustili „Alexejeva“ na francouzském vleku, přistáli v Zarzunu, aby šli… do Kebiru.

Hudba zaujímala velmi důležité místo. Na eskadře byl vlastní balalajkový orchestr.

Balalajkový orchestr v Bizertě

V táboře Jabal-Kebir byl při sborovém svatostánku v polotemné kasematě ihned založen sbor z kadetů, garde-marinů, dam důstojníku a zaměstnanců. Byl tam také dechový orchestr pod vedením staršího poručíka Kruglik-Oščevského.

Ruský orchestr v Bizertě

Brzy mohla celá Bizerta ocenit tento orchestr, který, bohužel, často musel doprovázet pohřební procesí na malý evropský hřbitov. V těchto obtížných letech a v těžkých podmínkách byla úmrtnost velká.

Pohřební obřad

V červenci 1922 zemřela Olga Alexandrovna, manželka admirála Nikolaje, laskavá, stařičká, jak se zdálo, dáma, které nebylo více než padesát let. Admirál tiše skonal za několik měsíců po smrti své ženy v dubnu 1923.

Ve stejném roce, 18. května, zemřela Glafira Jakovljevna Gerasimova. Všichni ji milovali a velmi litovali, protože velmi dlouho trpěla. V jejich malé, chudé malé kajutě na kolenou u její postele hořce vzlykal admirál, obvykle tak tichý a diskrétní. Truhláři Sboru vyrobili rakev, a generál Zavališin ji sám obložil brokátem a krajkou.

„Pohřeb admirála A. M. Gerasimova. Rakev nesou admirál M.A. Berens, F.A. Rimaševskij, A.A. Stěblin, admirál A.I. Tichmeněv“. Povšimněte si: admirál Berens je vysoký šedivý muž ve světlém obleku, což znamená, že příjmení jsou uvedeny zprava doleva. (historie fotografie)

Za zvuků smutného pochodu vyprovázel orchestr k muslimskému hřbitovu věrného vlajkového admirála Gerasimova tatarského nájezdníka Hadži-Meda. Byl pohřben s vojenskými poctami jako Georgijevský kavalír, a muslimské obyvatelstvo bylo udiveno a dojato, že ruští důstojníci pohřbívají s takovou úctou vojáka-jinověrce. Křesťanská populace Bizerty si také všimla dechového orchestru. Každoročně bylo v den Nanebevzetí Panny Marie – 28. srpna – velké procesí, kde především Italové nosili sochu Madony ulicemi Bizerty. Orchestr byl pozván, aby se zúčastnil obřadu, a melodie „Kol slaven“ doprovázela v těchto letech slavnostní průvodech.

Všude, kde se Rusové usadili, vznikal sbor: ve městech, na „Georgijovi“, v táborech… Uprchlíci, kteří ztratili všechno, někdy i úctu k sobě, získával před Bohem pocit vlastní důstojnosti.

Důstojnost a lidská úcta – všichni cítili jejich potřebu, aby přestáli obtíže těsného soužití ve výjimečně složitých podmínkách.

Naplnění dětského světa malých obyvatel na Georgijovi byla do značné míry svázána s náboženskou výchovou, která určovala každodenní život.

Pravoslavný kostel na “Georgijovi Pobědonosci”

Ve škole, před začátkem vyučování, byla společná ranní modlitba. Večer byla modlitba osobní záležitostí každého. Tiché Vigilie na „Georgijovi“ – byly jedním z bohatství malých obyvatel „Georgije“.

Potemnělá kostelní paluba staré bitevní lodi, zlato ikon ve vlnícím se mihotání svící a čistá krása v nalezeném klidu večerní modlitby „Lumen Hilare“!

Otec odpočívá po bohoslužbě na zádi po velikonočním ranní mši

Takže, i přes ztrátu své rodné země, církev nadále žila na lodích, v táborech, kasematách a soukromých bytech.

V „Depeche Tunisienne“ ze 3. září 1923 si můžete přečíst:

Včera ráno se v místnosti ruského družstva konalo setkání. Spousta Rusů přišla na shromáždění, aby vyjádřila touhu zřídit v Tunisu pravoslavný kostel. Shromáždění se konalo za předsednictví otce Georgije Spasského.

Protojerej Georgij Spasskij

Jednou týdně profesor Kožin, asistent slavného chirurga profesora Alexinského, četl dětem Gogola ve velkém sále „admirálského prostoru“. Zpěv učila energická Věra Jevgeňjevna Zeljonaja. V mládí studovala hudbu v Itálii a všem to dávala najevo. Co se týče gymnastiky, to všechny děti vodili na bizertský stadion, kde soutěžily s žáky bizertských školy. Bavili se s nimi se sympatiemi, ale spíše v mlčky tak, jako by francouzštinu ještě neznali. Setkání s bizertskými školáky byla velmi přátelská.

***

Anastasia Širinskaja

„Sešli jsme dolů z Georgije a byli jsme přímo na pláži. Nějaká charitativní společnost nám rozdala pruhované plavky – červené s bílou a modrou s bílou – až po kolena. Rychle jsme se naučili plavat podél mostku, nejprve „k prvnímu kameni“, pak „k druhému“ a nakonec, až k bójce. Vzpomínám si naše překvapení, když jsme viděli našeho správce školy Konstantina Ivanoviče Tichmeněva, který prodával limonádu pod palmami při vstupu do „Sport Nautique“.

Měl zboží v dřevěné budce a nabízel také koláče a koblihy. Takto stál schod nad ostatními prodejci, kteří se potulovali po pláži s kbelíkem ledu, ve kterém se vznášely láhve.

Spousta dalších prodejců se usazovalo kolem „Georgije“ a rychle se naučili prodávat své zboží rusky:

Podívej se sem! Jez na zdraví, budeš tlustý jako kapitán Brod!

Tak vznikl názor, že Arabové jsou velmi talentovaní na jazyky. O Rusech budou říkat totéž. Spíše se mi zdá, že nezbytnost je nejlepší učitel. S koncem léta se život na Georgijovi vrátil do svých normálních kolejí.

A. Širinskaja v druhé řadě v bílých šatech s mašlí

Bez ohledu na odjezdy, na lodi bylo ještě mnoho dalších lidí. Místo admirála Poduškina byl jmenován velitel Sergej Lvovič Truchačev. Stali jsme se my, děti, nezbednější? Ztrácel velitel Truchačev snadno trpělivost? Spíše když se rozrušil, začínal koktat a tehdy v našich očích ztrácel veškerou svou autoritu. Jaká překvapení nám někdy osud připravuje! Sergej Lvovič velel během První světové války důležitým operacím v Baltském moři, a teď stál před neukáznění chlapci a nevěděl, co má dělat!“

“Georgij Pobědonosec” v Bizertě

Tím, že jsme žili v úzkém kruhu, se každý mimovolně účastnil sousedova života. Všichni si mysleli, že žijí v nějakém světském vichru dohazování, svateb, rozvodů, někdy, bohužel, dramat, nemocí a smrti! Všichni velmi milovali svatby – svatební oddávání, elegantní oblečení (odkud se jen vzalo?), sváteční lahůdky; to vše se velmi hluboce prožívalo. Sem tam se účastnili obřadu zahraniční hosté. Pro ty, kteří nikdy nebyli v Rusku, bylo toto událost charakteristickým projevem slovanské duše – „âme slave“.

„… Stávalo se, že při příležitosti nějakého oficiálního svátku velitel eskadry admirál Berens považoval za povinnost se objevit na plese.

Kontradmirál M. A. Berens

Na jednom z těchto večerů, když stál pokorně u vchodu do haly, pravděpodobně přemýšlel, jak projevit svou účast na oslavě. Jeho pohled náhodou padl na mne – během sekundy byla otázka vyřešena:

„Chceš si se mnou zatančit valčík?“

Drahý Michail Andrejevič! Nikdy by si nemohl myslet, že vzpomínka na tento tanec bude žít tak dlouho!

Jiný nezapomenutelný ples těch let byl zorganizován na argentinské školní lodí „Prezident Sarmiento“

Prezidente Sarmiento”

Argentinci se nezatěžovali diplomatickými úvahami a pozvali námořníky obou eskader stojících v přístavu: francouzské a ruské důstojníky a jejich dámy.

Na palubě “Presidente Sarmiente”

Nevím, jak se na pozvání dívali francouzské úřady. Možná jim to nebylo příjemné. Ale velmi živě si vzpomínám na radostné vzrušení dam, které se připravovaly na ples, nepřerušený pohyb argentinských a ruských loděk, a nadšené vyprávění druhý den.

Na “Presidente Sarmiente”

Tak u nás ve vzpomínkách zůstalo, jak výrazně Argentinci velebili ruské dámy, jak k nim byli obzvláště galantní a pozorní.

„Georgij“ postupně pustl.

Škola se také vylidnila. Zbývalo jen několik žáků. S výjimkou Ogloblinského a Almazova, všichni ostatní učitelé nechali v klidu děti, kterých bylo mnohem méně.

A pak přišel smutný rok 1924, rok všech loučení.

***

Další část: Neznámá historie – 14. spuštění Ondřejské vlajky…

Zdroj:

Překlad: Václav Hrbek, 2019


Přečtěte si Jaro v Kartágu

E-book ke stažení zdarmaklikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…

Tištěnou knížku získáte ZDE