HistorieJaro v KartáguNeznámá historiePo stopách románu Jaro v KartáguZajímavosti

Neznámá historie – 14. Spuštění Ondřejské vlajky…

Předchozí část: Neznámá historie – 13. život na “Georgijovi”…

Ruští důstojníci velmi dobře chápali, že Berens byl zpraven od roku 1921 o tom, že uznání Sovětského svazu Francií bude mít za následek navrácení eskadry vládě SSSR. V roce 1924 bylo stále jasnější, že toto uznání nebude trvat dlouho. 27. června předseda vlády Francie Édouard Herriot (předseda vlády Francie v letech1924-1925, 1926,1932. Herriotova vláda navázala diplomatické vztahy se SSSR v roce 1924) napsal prezidentu Francie z Tuniska, že „vláda Republiky nemůže odmítnout Sovětské vládě vrátit vojenskou ruskou flotilu, které je ve Bizertě poslední čtyři roky“. Na základě toho byl 28. října námořní prefekt v Bizertě viceadmirál Exelmans zpraven, že předešlého dne Francie oficiálně uznala Sovětský svaz. Stejný tajný telegram mu nařizoval „…společně s již vyrozuměným generálním rezidentem naléhavě přijmout veškerá opatření, aby se zabránilo případnému poškození ruských lodí“.

Admirál Exelmans, když obdržel telegram, který mu nařizoval přistoupit k likvidaci eskadry, shromáždil na minonosce „Děrzkij“ ruské důstojníky a garde-mariny, aby s nimi prožil tuto tíživou zprávu. Na to žádný ruský námořník!

Takto starší poručík Monastyrev popisuje shromáždění na „Děrzkém“:

„Starý admirál byl velmi rozrušený, a jeho oči se několikrát naplnily slzami. Je to důstojný námořník, pochopil nás a prožíval s námi náš smutek. Ale povinnost důstojníka ho nutila plnit jeho rozkazy: museli jsme opustit lodě… a my odešli.“

Ve stejný den, 29. října v 17.25, byla Ondřejská vlajka pro naše otce spuštěna navždy!

Neobvykle dojemně je tato historická událost popsaná v časopise „Kadetské hlášení/Кадетская перекличка“ v č. 15 roku 1976 v New Yorku. Odcituji ho celé.

„Na podzim roku 1924 Francie uznala SSSR a sovětský režim (podle tehdejšího předsedy vlády), jako ten, který si lid přeje?!
Bylo jasné, že přichází konec existence naší eskadry. 15./28. října 1924 ráno, viceadmirál Exelmans, prefekt Bizertského vojenského okruhu sdělil kontradmirálovi Berensovi, že prosí všechny důstojníky naší eskadry k patnácté hodině shromáždit se na naší vlajkové lodi kvůli důležité zprávě.
Ve stanoveném čase byli všichni důstojníci na eskadrové minonosce „Děrzkij“.

Minonoska “Děrzkij”

V 15:00, přesně, dorazil viceadmirál Exelmans na svém člunu a byl přivítán naším admirálem a náčelníkem štábu, a důstojníci se seřadili do útvaru na zadní palubě minonosky. Admirál Exelmans oznámil skutečnost, byl bledý, bylo vidět, že byl velmi rozrušen a spolu s námi prožíval nadcházející okamžik. Před shromážděním všech důstojníků pronesl řeč plnou sympatií ke starému Rusku, v níž, se slzami v očích, vyjádřil nutnost opustit lodě.

Pro Vás, důstojníky bez bázně a hany“ řekl, „bude uděláno vše ke změkčení těžké chvíle, a doufám, že nebudu muset vydat rozkaz o spuštění Ondřejské vlajky!“ Poté, očividně si vzpomínaje, že ještě nedávno, po skončení První světové války, když Němci přistavili k předání svou flotilu jeho Angličanům, sami jim ho potopili před očima, – admirál Exelmans se opět obrátil na naše důstojníky a řekl: „Nemýlím se, že mi dáte čestné slovo, že nepotopíte své lodě?“ Ale naše důstojnictvo stálo jako zařezané, zachovávajíc mlčení. Tehdy admirál Exelmans zopakoval svou otázku, přešel k nejbližšímu důstojníkovi a podal mu ruku, jako by se loučil: „Nemýlím se, že slibujete?“.

Nepodat ruku zasloužilému admirálovi, prefektovi vojenského okruhu, který se o nás vždycky tak staral a vycházel vstříc prosbám našeho velení, a nyní očekávajícímu odpověď?

Ale důstojník mlčel – v hlavě mu proletěly myšlenky s rychlostí blesku a on, stejně jako admirál Exelmans a všichni přítomní šokovaní probíhajícími událostmi, nemohl najít slova pro odpověď. Vše, co mohl udělat, bylo, že mlčky podal admirálovi ruku.

Tehdy admirál tiše přistoupil k dalšímu důstojníkovi, který stál v útvaru, a mlčky mu podal ruku, a ten po určitém váhání mu tiše podal ruku. Pak admirál došel k třetímu důstojníkovi a tak dále, a všude se mlčky stalo totéž. Tak admirál obešel všechny důstojníky a všichni si s ním tiše s váháním potřásli rukou, a tak se nedobrovolně povedlo, že všichni, mlčky, jako by dali admirálovi svůj souhlas.

Admirál Exelmans, sám naprosto rozložený, odjel k sobě. Co v těchto hodinách a dnech prožili ve svých srdcích naši důstojníci a my všichni, co se dělo v duších, perem nelze popsat.

Ale samozřejmě lodě jsme potopit nemohli, protože kdybychom to udělali, mohlo by to mít špatný vliv na osud celé naší emigrace žijící ve Francii. Toto byl názor v našich kajutových společenstvích, kde se tato otázka po uznání sovětské vlády Francií nejednou diskutovala za naší přítomnosti, to jest my, garde-marini a kadeti, jsme byli po ukončení Sboru převeleni na eskadru a přijati do důstojnických kajutových společenství. Po návratu do své rezidence admirál Exelmans poslal telegram do Paříže, v němž představil svým nadřízeným všechny, podle jeho názoru, negativní stránky předání naší eskadry sovětům, a také špatný vliv, který toto předání bude mít na místní obyvatele – ale pokud vláda v rozporu s jeho závěry zůstane u svého rozhodnutí – tak prosí, aby mu nebylo nařízeno předání ruských lodí sovětům. V reakci na to admirál dostal návrh, aby podal žádost do výslužby.

Na druhý den, 16./29. října 1924 v 17 hodin 25 minut, byly vlajky na ruských lodích spuštěny na signál ruského admirála s obřadem ustanoveným pravidly Flotily ke spuštění vlajky po splnění úkolu…

Z „Generála Alexejeva“ byly vidět na všech lodích nepočetné řetězce důstojníků a šarží flotily ve slavnostních uniformách (samozřejmě, kdo jakou měl), ale se všemi vyznamenáními, nastoupenými podél boku lodi na zádi poblíž žerdi s Ondřejskou vlajkou, která vlála poslední minuty nad našimi loděmi. Rozlehl se rozkaz: „Pozor! K vlajce a praporu hleď!“ a za minutu „Vlajku a prapor spusť“ a bylo vidět, jak se na všech lodích vlajky začaly pomalu spouštět. Na “Generálu Alexejevovi” začal hrát hornista signál „Spustit vlajku…“, ale nervová křeč mu stáhla svaly v hrdle, a on nebyl schopen dokončit signál…Vlajka byla spuštěna do výšky dospělého člověka, aby ji všichni přítomní, kteří k ní přicházeli podle seniority, mohli políbit.

Ve 12:00 téhož dne byla na vlajkové lodi spuštěna admirálská vlajka, a wimpely z čnělků, na všech ostatních. Tak byla spuštěna historická Ondřejská vlajka, kterou dal Ruské flotile Veliký car roku 1703 po obsazení ústí Něvy ruskými silami.

Doslov.

Bylo to asi týden od spuštění vlajky a znechucený admirál, který předal své povinnosti, opustil Bizertu. Nedostal k návratu do Francie křižník, jak se sluší na admirála, který zaujímá takové postavení, odplouval na malém pasažérském parníku, který pravidelně jezdil mezi Bizertou a Marseille, odjížděl v civilu jako obyčejný obyvatel.

Ze strany francouzské administrativy mu žádá čest vzdána nebyla, ale zato celá ruská kolonie Bizerty stála v přístavu. Všichni přišli vyprovodit admirála, který obětoval svou kariéru kvůli ruské záležitosti.

Byl již na lodi, když uviděl a poznal admirála Berense, také v civilu.

Admirál Berens

Admirál Exelmans ihned sešel po pasarele do přístavu. Oba admirálové si pevně potřásli rukama. Admirál Berens podal admirálu Exelmansovi svazek stuh (které námořníci nosí na brigadýrce se jménem své lodi). V tomto svazku byly stužky všech lodí, které byly součástí eskadry, které velel admirál Berens. Když ho podával admirálu Exelmansovi, admirálovi Berens řekl: „To je všechno, co mi zbylo z mé eskadry.“ Oba admirálové se objali a políbili na tváře…“

Tečkou za vším byl rozkaz:

Rozkaz č. 147 velitele Ruské eskadry ze dne 3. listopadu 1924

„Ruská eskadra přestala existovat.
Čtyři roky jsme žili v naději, že se nikdy nedočkáme tohoto okamžiku, ale osud rozhodl jinak.
Považuji za svou povinnost upozornit na klidnou důstojnost, s níž personál prošel touto poslední a nejtěžší zkouškou.
Čtyřletý společný život v abnormálních podmínkách nás nemohl nespojit… Abychom mezi sebou neztratili spojení, navrhuji všem odjíždějícím z Bizerty nechat své adresy na Štábu, nebo až se usadí na místě ji dát na Štáb vědět. Po likvidaci Štábu bude založen nějaký centrální orgán, o čemž budou všichni odjezší včas informováni.
Využívám příležitosti, abych srdečně poděkoval všem mým kolegům a popřál jim úspěch v uspořádání jejich osobního života do šťastného momentu návratu do Vlasti, s nadějí, pro kterou žijeme.
Kontradmirál Berens.“

***

Další část: Neznámá historie – 15. konec eskadry…

Překlad: Václav Hrbek, 2019

Zdroj:


Přečtěte si Jaro v Kartágu

E-book ke stažení zdarmaklikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…

Tištěnou knížku získáte ZDE