HistorieJaro v KartáguNeznámá historiePo stopách románu Jaro v KartáguZajímavosti

Neznámá historie – 15. Konec Eskadry…

Předchozí část: Neznámá historie – 14. spuštění Ondřejské vlajky…

(na titulním obrázku – ponorka “Utka” v Bizertě)

Podle materiálů N. A. Kuzněcova „Ruská flotila v cizině“:

Sovětská vláda velmi doufala, že zvýší sílu svých námořních sil s pomocí lodí bývalé ruské eskadry. Požadavek na jejich vrácení začali bolševici vytahovat od srpna 1921, nicméně v tu dobu podobné žádosti neměly právní základ. Ovšem poté, co Francie uznala SSSR, po spuštění Ondřejské vlajky, se tato událost stala logickou, s nadějí na rychlý průběh. Byla jmenována komise z ruské a francouzské strany pro předání lodí, které v eskadře zbyly.

„Naposledy, 6. listopadu, jsem nařídil zapnout stroje pro předání lodí francouzské komisi, která byla stanovena, k převzetí s tím, abych ukázal, že ještě nejsou mrtvé a všechny mechanismy jsou v pořádku. Sám jsem stál u elektromotorů. Mně samotnému se zblízka a naposledy chtělo slyšet, jak naskočí, jak se z práce dieselů trup lodi otřese…
Jedenáct let jsem strávil na ponorkách. V tuto chvíli jsem si vybavil všechny – jak ty plné světlých nadějí, tak smutných zklamání. Tento den končila moje kariéra námořního důstojníka. Takhle jsem o ní v mládí nesníval. Snil jsem o dalekých zemích, nekonečných oceánech a pestrém životě, plném dobrodružství. Ale osud se rozhodl jinak…“.

(N. Monastyrev)

Na konci roku 1924 dorazila do Bizerty technická komise z jejich Moskvy. Její složení bylo: bratr admirála M. A. Berense – J.A. Berens – námořní atašé v Anglii a ve Francii (kapitán I. třídy Carského námořnictva), vynikající ruský konstruktér lodí A.N. Krylov, inženýři A.A. Ikonnikov, P.J. Oras a Veděrnikov.

Pomocné lodě v Bizertě

Členové komise se zpočátku obávali, že lodě eskadry mohou být zaminovány. Nicméně ještě v červenci 1924 bývalý vojenský námořní agent v Paříži Dmitrijev sdělil J.A. Berensovi „o nepřípustnosti pokusu zničit lodě, který by byl příliš hloupý a nesmyslný“.

Po příjezdu do Bizerty potvrdily francouzské úřady Dmitrijevova slova. Postoj francouzských námořních orgánů k členům sovětské komise se celkově zdál docela srdečný, nicméně Francouzi se velmi obávali jakékoliv bolševické propagandy ze strany přijezších ze SSSR a všechny předpokládané práce na přípravě lodí k předání do sovětských přístavů si přáli vykonávat pouze vlastními silami. S dalšími činovníky Ruské eskadry v Bizertě neměli sovětští námořníci žádné kontakty, a i Francouzi se snažili je před nimi chránit. Navíc, velitel eskadry admirál M.A. Berens po dobu pobytu komise v Bizertě (od 28. prosince 1924 do 6. ledna 1925) opustil město, jelikož si nepřál kompromitovat svého vlastního bratra, který se musel vrátit do státu, kde zuřil čekistický teror.

Jevgenij Andrejevič Berens – rodný bratr M.A. Berense

To je drama rodiny Berensů!

Starší ze dvou bratrů, Jevgenij Andrejevič Berens, – bývalý velitel Rudé flotily, stál spolu s Krylovem v čele sovětské mise. Mladší, Michail Andrejevič – byl posledním velitelem Poslední ruské eskadry pod Ondřejskou vlajkou.

A tak se nepotkali!

V den prohlídky lodí sovětskými odborníky odjel Michail Andrejevič do Tunisu, což bylo elementární vyjádření zdvořilosti ve vztahu k francouzské administrativě, která si toto setkání nepřála. Pokud jde o další možné důvody, nikdo je nehledal!

Dva bratři

Oba byli čestní lidé. Oba se rozhodli sloužit Vlasti různými způsoby. Revoluce je zastihla na různých postech a jejich vnímání toho, co se stalo, nemohlo být stejné. Jevgenij Andrejevič, námořní atašé od roku 1910 při velvyslanectví Ruska v Německu, Holandsku a Itálii mohl upřímně uvěřit ve vytvořenou Prozatímní vláda a tím, že byl idealista, dokonce i ve „světlou budoucnost“ Ruska.

(A. Širinskaja)

O hrobu J.A: Berense v Moskvě na Novoděvičím hřbitově

O tom, že nehledě na nepřijetí sovětské vlády, většina námořníků eskadry nejen nebyla nakloněná zničení lodí, ale s maximálním pochopením zaujalo kladný postoj k tomu, že se opět dostanou do Ruska, svědčila poznámka bývalého velitele torpédoborec „Cerigo“ s výčtem knih a lodní dokumentace, adresovaná „prvnímu rudému veliteli „Ceriga““.

Členové komise sestavili seznam lodí určených k návratu do SSSR:

  • bitevní loď „Generál Alexejev“
  • křižník „Generál Kornilov,
  • šest torpédoborců typu „Novik“ a čtyři ponorky.

Ostatní lodě a plavidla byly v takovém stavu, že bylo rozhodnuto je prodat na šrot.

Bitevní loď “Generál Alexejev”
“Žarkij”, “Zvonkij”, “Zorkij” v Bizertě – 1924
Ponorky “Burevěsnik” a “Ťuleň”
Ponorky “Ťuleň” (s číslem 7 na boku) a “Utka” (s číslem 9) při čekání na demontáž. Bizerta – konec 20. let

Nicméně, myšlenka na předání lodí sovětské straně se nesetkala s podporou francouzského Senátu a veřejnosti, jež v tomto faktu spatřovaly „hrozbu francouzským koloniálním državám ze strany všeobecných plánů Sovětské vlády“. Proti vystoupily také mnohé státy (pobaltské a černomořské), které si nepřály posílení Rudé flotily. Aktivně je podporovala „vládkyně moří“ – Velká Británie. Neprotestovaly jen Itálie a Švédsko.

Kromě toho, řešení problému stály v cestě i vzájemné nároky SSSR a Francie na úhradu dluhů Ruské říše a škod z doby intervence. Řešení problému se protáhlo. Ke konci 20. let se situace definitivně ocitla ve slepé uličce, stav lodí, které stály na kotvách bez posádek, byl stále více a více žalostný.

Unikátní fotografie z fóra Kortik

Začala agónie ruské eskadry, která stála stála na rejdě. Tato agonie trvala přes 11 let, zatímco lodě byly postupně po částech rozebírány. Byla odstraňována výzbroj, mechanismy, měď a kajutové vybavení.

Pak byly rozebrány samotné trupy.

„Georgij Pobědonosec“ na demontáži.

Poslední šla na popraviště bitevní loď „Generál Alexejev“. Začalo i jeho čtvrcení. Ale agónie obra trvala dlouho: armádě kovářů dlouho trvalo vypořádat se s jeho mohutným trupem, a údery těžkých kladiv se dlouho rozléhaly v srdcích ruských námořníků, kteří v té době zůstali v Bizertě.

Se zmizením „Generála Alexejeva“ – pýchy Wrangelovy flotily – v bizertských vodách již nezůstala žádná ruská námořní síla…

***

Příští část: Neznámá historie – 16. Život na břehu…

Zdroj:

Překlad: Václav Hrbek, 2019


Přečtěte si Jaro v Kartágu

E-book ke stažení zdarmaklikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…

Tištěnou knížku získáte ZDE