HistorieJaro v KartáguNeznámá historiePo stopách románu Jaro v KartáguZajímavosti

Neznámá historie – 17. Závěrečná kapitola…

Předchozí část: Neznámá historie – 16. Život na břehu…

Na titulním obrázku: rozloučení s A. A. Manstein-Širinskou

Dům na ulici Anjou

(podle materiálů webu www.sevastopol.su)

Auto: Vjačeslav Nikolajevič Gorelov

Až do nedávné doby (říjen 2006) byla na rue d’Egypte dvoupodlažní budova s číslem osm. Tento název můžete přeložit jako Egyptská ulice, ačkoli to svou neobvyklostí tahá za uši. V dřívějších dobách se ulice jmenovala Anjou (rue d’Anjou), podle názvu staré francouzské provincie, jejíž vládci velmi ovlivňovali historii Anglie, Neapole a Sicílie, ale administrativa nezávislého Tuniska zmínky o bývalém protektorátu pilně stahovala z oběhu, a zdá se, že docela velmi úspěšně.

V Bizertě, a obecně v Tunisku, takové budovy nemají čísla. Plochá střecha a vchodové dveře se schůdky na chodník. Na okenních křídlech a ve vnějších dveřních otvorech v celé výšce dřevěných okenic jsou žaluzie. Dům je natřen v tradičních a na pobřeží oblíbených barvách, kombinace bílé s modrou. Barva, která pod jižním sluncem mírně popraskala, dávala této budově lehké kouzlo klidného starověku. Celkově by se zdálo, že to nebyl ničím významný dům.

Dům na ulici Anjou

Poté, co 29. října 1924 byla na lodích Ruské eskadry spuštěna Ondřejská vlajka, lodě osiřely a přestaly se sloužit mše v lodních kostelech. Nicméně, v pravoslaví vychovaní a jemu oddaní lidé nemohli dopustit, aby se přerušila existence ruské křesťanské kroniky. V té době si část domu číslo osm na ulici Anjou pronajala rodina ruských emigrantů, a dva pokoje v jejich bytě v prvním patře se staly místem, kde po mnoho let probíhaly pravoslavné obřady.

Až do roku 1937, kdy byl v Bizertě na památku posledních lodí Ruského carského námořnictva postaven a vysvěcen chrám Alexandra Něvského, se v tomto domě scházeli ruští lidé k modlitbě. Věrnost staleté ortodoxní tradici jim pomohla vydržet, zachovat si důstojnost a jednotu v letech vyhnanství z milované Vlasti.

Tento dům již neexistuje. Uchováme si ho v paměti.

Chrám svatého pravověrného Knížete Alexandra Něvského

O stavbě trvalého chrámu v prvních letech ještě nepřemýšleli, protože všechno záviselo na dalším osudu eskadry. Zatím bylo mnoho věcí příliš vratkých a nejistých.

Čas plynul… Ruští emigranti si postupně začali uvědomovat, že jejich pobyt na území Tuniska bude, se vší pravděpodobností, dlouhý. To je nutilo k přemýšlení nad stavbou opravdového chrámu. Nakonec tato myšlenka začala získávat reálnou podobu koncem 20. let, kdy šly lodě ruské eskadry do šrotu.

V roce 1936 bylo od Francouzů získáno povolení k výstavbě chrámu v Bizertě. Na ceremoniál byli pozváni zástupci tuniské administrativy, poslední velitel eskadry kontradmirál Berens a kapitáni všech lodí. U místa, kde měl stát budoucí pravoslavný kostel, který se stavěl ve jménu svatého pravověrného Knížete Alexandra Něvského, hrdě vlály dvě vlajky – námořní Ondřejská a národní “trikolóra”. Do základu vložili ikonu Spasitele, krabičku s ruskou zemí a kousek pergamenu, na němž bylo uvedeno datum počátku výstavby.

Otec Konstantin Michajlovskij před položením základního kamene

Tento dojemný ceremoniál udělal na přítomné cizince velmi silný dojem.

Tento chrám bude sloužit jako místo modliteb budoucích ruských generací“, – jak se tehdy mnozí domnívali.

10. září 1938 se uskutečnilo vysvěcení chrámu – svým způsobem památníku ruským lodím, které zachránily před jistou smrtí více než pěti tisíc ruských lidí. Je postaven z darů ruských námořníků a emigrantů, kteří žili v Tunisku, ve Francii a Československu.

Chrám v Bizertě

Tento kostelík, spíše podobný hřbitovní kapli, je jedinou pravoslavnou svatyní v Bizertě.

Celkový vzhled pravoslavného kostela

Na jeho Carských vratech se modrá vybledlá Ondřejská vlajka z „Georgije Pobědonosce“. Odtamtud jsou i nejkrásnější ikony chrámu: Ježíš, Panna Maria a svatí Konstantin a Elena. Svícen vyrobený z kotvy vzaté z jedné z lodí Ruské eskadry v Bizertě,

Svícen z kotvy

lodní zvony a ikona z lodního kostela „Georgije Pobědonosce“. Není to jen chrám. Chrám – památník Černomořské eskadry v Bizertě, na jedné z jehož stěn se nachází pamětní deska, kde jsou uvedeny všechny lodě Ruské flotily, které někdy připluly na africký kontinent.

Památní deska v chrámu
Chrám v Bizertě

O dvacet let později, opět z prostředků ruských emigrantů, z velké části potomků námořníků, byl postaven v Tunisku pravoslavný chrám Vzkříšení Krista.

Položení základního kamene pravoslavného kostela v Tunisu

Od roku 1992 zde koná bohoslužby náš kněz, otec Dmitrij (Necvetajev).

Anastasia

V Bizertě našla rodina Mansteinů útočiště v malé Sicílii – malém italském okrsku na okraji města. V malém domečku, kde nebylo nic jiného než železné postele a hromady špinavého prádla někoho jiného. Od rána do noci ho máma prala. Řekla malé Nastě, že se nestydí mýt cizí nádobí, aby nakrmila svou rodinu. Styděla by se, kdyby ji napomínali za to, že ho myje špatně.

Ve třicátých letech v jedné z bizertských garáží vypukl velký požár. Všechny vozy shořely, jejich spálené kostry a motory se rozprodávaly za cenu šrotu. Jeden z těchto motorů získal bývalý velitele torpédoborce „Žarkij“ Alexandr Sergejevič Manstein, otec Anastasie Alexandrovny. Nepustil se do opravy – dal se do výstavby auta kolem ohořelého motoru.

Během měsíců tvrdé práce byl motor obnoven. Pak byl umístěn na rám a rám postaven na kola. Sestavená z nekvalitních dílů, vyrostla karoserie. Začaly pracovat brzdy a spojka – a bylo hotovo! Pokud vezmeme v úvahu, že se to dělali všechno vlastníma rukama, tváří v tvář nedostatku peněz, a i času, protože zábava je zábava, ale potřeba vydělat si na chleba byla stále přítomna, byl to malý bizertský zázrak, vytvořený inženýrskou vynalézavostí, šikovnýma rukama a pracovitostí ruského námořního důstojníka. Pravděpodobně právě proto vypadá na této fotografii Alexandr Manstein tak spokojeně.

„Táta staví auto“

Anastasijin otec, Alexandr Manstein u auta

Auto, které se narodilo z železného šrotu, jezdilo, ale jak. Avšak jednoho dne ho nějaký mladý muž požádal, zda by se mohl projet. Jel do malého města Ferryville, které je na druhé straně Bizertského jezera, kde ho chytila ostražitá dopravní policie. Ukázalo se, že neměl řidičský průkaz. Začalo vyštřování.

Zde je důležité si všimnout, že ruští emigranti, kteří žili v Tunisku téměř bez jakýchkoliv práv (mnoho z nich nikdy nepřijalo cizí poddanství), si cenili především své reputace a snažili se nepůsobit potíže orgánům země, která se jich ujala. Aby se předešlo nepříjemnostem, auto museli nejdříve schovat a potom za nějaký čas prodat.

Nicméně, tak smutný konec Alexandra Mansteina neodstrašil. Objevil se u něj nový nápad – postavit malý letoun, takzvaný pou du ciel, což v překladu z francouzštiny znamená „nebeská veš“. O takových konstrukcích v té době hodně psali v novinách, byl to jeden z prototypů moderního ultralehkého letadla. Ale, bohužel, z neznámých důvodů nebylo Alexandru Mansteinovi souzeno, aby se mu tento sen.

V roce 1933 se 20letá Nasťa Manstein vydala do Německa v naději, že se bude dále vzdělávat.

Bydlela v Erfurtu v rodině Margarity a Rudolfa Stübgenových, učila jejich děti matematiku a francouzštinu, a ona se učila němčinu. Ve francouzštině se tomu říkalo „au pair“, to znamená, že práce byla jen za stůl a přístřeší. Nikdo nikomu neplatil.

Erfurt

Erfurt

V Německu se do ruské krásky zamiloval německý pán. Ačkoli mu bylo jen malinko přes čtyřicet, mladá dívce se zdál být absolutním staříkem a na Anastasii Manstein žádný dojem neudělal. Nicméně „zasmušilý německý génius“ byl vynalézavý a vytrvalý. Jelikož chtěl Nasťu přesvědčit o hloubce svých citů, spáchal čin, který se v každé zemi kvalifikuje jako velmi vážný přestupek, ale pro pedantského Němce je to trestný čin, který jde mimo hranice chápání. Nápadník zamířil do Berlína, do Německé státní knihovny. Přišel do čítárny a požádal knihovníka nalézt a přinést mu, údajně pro studijní účely, nějaký vzácný rukopis. Strážce svatyně, který nepojal žádné podezření, zmizel na dlouhou dobu v depozitáři, snaže se uspokojit vytříbenou poptávku obeznalého knihomola. Mezitím si náš zamilovaný tajně vytáhl z police starý foliant, který obsahoval kompletní popis německých aristokratických rodin, a žiletkou z něj opatrně vyřízl erb rodu Mansteinů.

Erb rodu Mansteinů

Dárek nepřinesl požadovaný efekt, a tak Němec zůstal při svém, ale díky jeho trestné šlechetnosti máme možnost vidět rodinný erb Mansteinů.


Mimochodem, je třeba poznamenat, že nejlepší operativní mozek Wehrmachtu, polní maršál Erich von Manstein, který se řádně nachodil po nekonečných ruských prostorách během druhé světové války, stručně řečeno, nebyl pokrevně spojen s rodem Mansteinů. Byl desátým dítětem v rodině pruského generála Edwarda von Lewinského. Sestra jeho matky byla vdaná za jiného generála, Georga von Mansteina, ale jejich manželství bylo bezdětné. Edward von Lewinski dovolil švagrovi a švagrové adoptovat chlapce. To je důvod, proč celé jméno polního maršála zní takto: Friedrich Erich von Lewinski-Manstein.


Anastasia Širinskaja bydlela v Bizertě, v malém domě na Rue Pierre Curie 4. Nemělo cenu ptát se policistů na horkých ulicích tuniského přístavu na tuto ulici, – podle svědectví turistů, znalostmi zeměpisu rodného města se místní neliší, – ale stačí říci posvátné příjmení, a následuje okamžitá odezva: „Oh, m-me Chirvinsky?!“(přesně tak, ráčkují a dávají důraz na neexistující „v“) …

Všichni ji tu znali. V Bizertě snad nebylo větší celebrity než hrdá ruská stařenka, relikt pozapomenuté epochy, ještě nedávno jediný člověk na světě, který si pamatoval evakuaci Černomořské flotily ze Sevastopolu. Anastasia Širinskaja je nejslavnější učitelka matematiky v Tunisku. Tak jí i říkali – madame učitelka. Bývalí studenti, kteří k ní domů přicházeli na soukromé hodiny, se stali významnými lidmi. Vesměs ministři, oligarchové a dokonce i současný starosta Paříže.

Vlastně jsem snila o tom, že budu psát dětské pohádky, ale musela jsem vtloukat algebru do hlav žáků, abych si vydělala na chleba,“ – říká Anastasia Alexandrovna. Spolu s manželem (Server Širinskij – přímý potomek starého tatarského rodu) vychovala tři děti. V Tunisku zůstal s matkou jen syn Sergej, kterému už je hodně přes šedesát.

Anastasia a Sergej

Dcery Taťjana a Tamara jsou dávno ve Francii.  Matka trvala na tom, aby odjely a staly se Francouzkami. „Pouze exaktní vědy mohou zachránit před chudobou,“ byla přesvědčena Anastasia Alexandrovna. Zato oba její vnuci, Georges a Stefan, jsou skuteční Francouzi. Nemluví vůbec rusky, ale stále milují svou ruskou babičku. Stěpa je architekt, žije v Nice. Georges pracoval pro hollywoodského režiséra Spielberga a nyní dělá kreslené filmy u Disneyho. Vnuci ukázali madame učitelce svět: Madagaskar a Amazonské pralesy. Přivezli ji i do Ruska.

Anastasia a její vnuk v Rusku

Anastasia Širinskaja snila o tom, že uvidí Sevastopol, ale během té cesty do vlasti – první a jediné – jí bylo téměř 90. V tomto věku si chtě nechtě musela vybrat.

Navštívila svůj bývalý rodný dům na Donu.
… Místo starého panské usedlosti je škola. Továrna na sklo, která patřila její babičce, funguje dosud.
Budete si nárokovat továrnu?“ zajímali se místní šéfové.
Proč? Nepotřebuji nic,“ odpověděla madame Širinskaja.


V září 2006, k narozeninám ruské pýchy Tuniska, se Magistrát města Bizerty rozhodl přejmenovat jedno z náměstí, na němž se nachází pravoslavný kostel, a nazvat ho jménem Anastasie Širinské. Městské úřady se domnívaly, že Anastasia Alexandrovna má jubileum – 95 let. Ve skutečnosti jí bylo 94.

Ať je to jakkoliv, ale dnes je to jediné náměstí v celé Severní Africe, které nese jméno ruské legendy. Opravdové patriotky, statečné ženy, talentovaného člověka, strážkyně paměti ruské eskadry a jejích námořníků. Nikdy a více nikomu z našich krajanů nebyla prokázána tak vysoká čest.

Jak jsem již psala na samém počátku svého vyprávění, v prosinci, přesněji řečeno 21. prosince 2009, nás Anastasia Širinskaja-Manstein opustila navždy.


Na závěr ještě malý příběh. Neuvěřitelný a tragický, který ale díky snaze neúnavné Anastasie Širinské získal důstojný a zasloužený konec.

Hrob M.A. Berense

Michail Andrejevič Berens zemřel v roce 1943, kdy bylo Tunisko okupováno Němci a veškerý pohyb cizinců mezi obydlenými body byl zakázán. Velmi málo ruských emigrantů mohlo přijet na pohřeb svého velitele. Admirál byl pohřben ve společném hrobě. Již po osvobození Tuniska od německé okupace nějaký Nikolaj Kuzněcov, civil, který se neznámo jak ocitl kdysi společně s Ruskou eskadrou v Bizertě, byl schopen sehnat peníze, odkoupit na hřbitově v Mégrinu místo o rozloze asi pět metrů čtverečních a pohřbít admirála v samostatném hrobě. Brzy však deska z Berensova hrobu zmizela.

Postupně admirálův hrob zmizel mezi dlouhými hřbitovními řadami, a sotva by se někomu povedlo ho někdy najít, pokud by nebylo jednoho z učitelů Tuniského univerzity, který znal A. Širinskou. Podařilo se mu vyfotit hřbitov a fotografie předal Anastasii Alexandrovně. Na jedné z těchto fotografií byl zachycen nějaký hrob posypaný velkými oblázky a oplocený svařovaným mořským řetězem, ale bez desky. A co je nejdůležitější, na této fotografie bylo možné dobře přečíst jména na sousedních hrobech.

Když se nad hřbitovem v Mégrinu vznášelo nebezpečí jeho zničení (na místě hřbitova hodlala místní administrativa stavět stadion), a tudíž bylo nutné urychleně najít Berensův hrob, aby byl znovu pohřben jeho popel, v městských archivech byl nalezen seznam křesťanských hrobů, který sestavil Francouz jménem Demma. V tomto seznamu bylo mezi ostatními uvedeno Berensovo jméno, stejně jako jména na deskách sousedních hrobů. To se podařilo na hřbitově najít a jména na nich se shodovala s těmi, která byla na fotografii dochované u A. Širinské. Takže porovnáním staré fotografie a seznamu nalezeného v archivu bylo spolehlivě určeno místo pohřbení posledního velitele Ruské eskadry.

30. května 2001 byl za přítomnosti konzulárních pracovníků velvyslanectví Ruské federace v Tunisku přenesen popel M. A. Berense na pravoslavnou část křesťanského hřbitova Borgel v Tunisu.

Borgel

V září téhož roku černomořští námořníci křižníku „Moskva“ ze Sevastopolu přivezli a instalovali mramorovou desku

Berensův hrob v Bizertě

Saint-Geneviève de Bois (Francie)

(podle fóra Kortik)

JAK SE DOSTAT NA HŘBITOV SAINT-GENEVIEVE DE BOIS

Těm, kteří se rozhodnou sami navštívit ruský pravoslavný hřbitově v Saint-Geneviève-des-Bois, přijdou vhod tyto malé tipy, díky nimž se dostanete na hřbitov a vrátíte do Paříže, i když neumíte ani slovo francouzsky. Nejprve musíte získat plánek dopravy. Bývají zveřejněny na zadní straně mapy města a jsou zdarma v každém hotelu. Vzhledem k tomu, že cesta bude trvat přibližně půl dne, je nejlepší začít ráno. Metrem linky „5“ nebo „10“ je třeba dojet do stanice „Nádraží Austerlitz“ („Gare d’Austerlitz“), pak přestoupíte na „S-bahn“ (RER) linka C4 nebo C6. Linka RER začíná ve městě pod zemí, takže můžete jednoduše přejít ze stanice metra.

Maximovičův hrob
Hrob Oščevského

Pochopitelně, před nástupem do RER je nutné zakoupit jízdenku – její orientační cena do Saint-Geneviève-de-Bois je 5 eur. Potřebný směr se určuje podle konečné cílové stanice vlaku (direction) a je kódována čtyřmi písmeny, například LARA. Dešifrovat směr vlaku pomůže informační tabule se schématem, které je vystaveno na perónu. Již po nastoupení do vlaku je žádoucí sledovat z okna názvy stanic, kterými projíždíte. Takže, jsme v Saint-Geneviève-de-Bois. Výstup z „S-bahnu“ je na levé straně ve směru jízdy. Aniž byste přešli koleje, musíte vystoupit na kruhové náměstí u nádraží a najít autobusovou zastávku č. 104. Autobus jezdí podle plánu, s nímž se zde seznámit, a jízdné na hřbitov činí 1,5 euro. Jízdenka se kupuje u řidiče.

Hrob Tvjordého
Hrob Osteleckého

Požadovaná zastávka se nazývá PISCINE, je to 14. zastávka autobusu, pokud počítáte od nádraží. Na každé zastávce je panel s jejím názvem, který je jasně viditelný z okna, a v autobuse je schéma trasy. Je pravda, že některé zastávky mohou být řidičem vynechány, takže zde je třeba zvýšit pozornost. Nejlepší je napsat na kus papíru název „PISCINE“ nebo „orthodoxe cimetière“ (ortodoxní hřbitov) a ukázat ho cestujícím (nebo řidiči). Pomohou vám vystoupit na potřebné zastávce.

Jakmile vystoupíte na zastávce PISCINE, přesuňte se napříč na opačnou stranu křižovatky. Dále musíte jít podle šipky silničního ukazatele 150-200 metrů k bráně hřbitova.

Autobusová zastávka na zpáteční cestu je přesně naproti zastávce, na které jste vystoupili na silnici ke hřbitovu. Hned tam se nachází vývěska s jízdním řádem – nebuďte líní k ní dojít a přibližně se zorientovat s časem příjezdu autobusu, abyste se nenudili na lavičce sledováním okolo jedoucích aut. S „S-bahnem“ RER je to mnohem jednodušší – jezdí v intervalech 10-15 minut.

A ještě navíc. Pokud máte to štěstí, že se setkáte se skupinou krajanů, kteří přijeli autobusem, není vyloučeno, že vás odvezou do Paříže.

PLÁN HŘBITOVA

Hroby ruských námořníků a důstojníků, včetně některých dalších uvedených v tématu

Online zdroje, jejichž materiály byly použity v tématu:

Fond zachování historického a kulturního dědictví jménem A. A. Manstein-Širinské

Fotografie Sevastopolu

www.sevastopol.su

Gallipoli

Ruský Lémnos

Morjak

O minonosce „Živoj“

Časopis „Kadetské hlášení“ vydaný v New Yorku

V. von Berg „Poslední garde-marini“

Alba o Wrangelovi jeho osobního tajemníka Kotljarevského

Ruské Kartágo

Axakovové. Historie Zničených osudů

Tragédie italské Messiny a role ruské flotily při pomoci obětem

Internetová fóra „Kortik“a „Cušima

Literatura

A. Širinskaja-Manstein. „Bizerta. Poslední stojánka.“ / А.Ширинская-Манштейн. “Бизерта. Последняя стоянка.”

Nikita Kuzněcov. „Ruská flotila v cizině“ /Никита Кузнецов. “Русский флот на чужбине”

Bizertský námořní sborník (vydán pod vedením V. V. Michalského) /“Бизертинский морской сборник” (издан под руководством В.В. Михальского)

K.V. Machrov. „Ruská kolonie v Tunisku 1920-2000“ /К.В.Махров. “Русская колония в Тунисе 1920-2000”

A úplně na závěr se můžete podívat na dva dokumentární filmy, které opakují mnoho z toho, co je popsáno výše, v něčem obrázek doplňují, a někomu dají, možná, poprvé možnost poznat trochu víc, co stojí za slovy „emigrace“ a „Exodus“. Historie s konkrétními lidmi je vždy zajímavější.

„Anděl Ruské eskadry“

N. Michalkov „Rusové bez Ruska. Film 5. „Zánik Ruské eskadry“

***

Překlad: Václav Hrbek, 2019

Zdroj:


Přečtěte si Jaro v Kartágu

E-book ke stažení zdarmaklikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…

Tištěnou knížku získáte ZDE