Nezařazené

Neznámá historie – 3. Ruběžnoje. Rodinná kronika…

Anastasia Manstein se narodila 23. srpna 1912 na rodném panství jejích předků, u, tehdy ještě vesnice, Lisičanského.

„…pak jsme žili v Pobaltí, stěhovali se z přístavu do přístavu, střídali zařízené byty, a, i když byl život plný zajímavostí a nových zážitků, věděla jsem, že v létě se vrátíme domů do obce Ruběžnoje , kde jsem všechno a všechny znala a cítila se doma.

Ruběžnoje pro mne navždy zůstane Ruskem – tím, které miluji. Bílý dům se sloupy a spoustou oken, která se otevírají do parku, vůně šeříku a střemchy, slavíkova píseň a žabí chór, který stoupá z Donce do klidných letních večerů.”

Obrázky minulosti vyvstávají před očima překvapivě jasně, když je máte uchované v srdci.

Ten dům u Donce už určitě dávno neexistuje. Ale žije ještě v Bizertě na fotografiích v dubových rámcích, které pro mě táta udělal.

Pro všechny to je jen fasáda na zažloutlých fotografiích, a jenom já mohu rozrazit dveře a vstoupit do tohoto domu. Život na tak velkých usedlostech se vyznačoval pohostinností. Ve světlé, vzdušné jídelně nebyl žádný nábytek kromě velkého stolu, ke kterému se pohodlně vešlo na čtyřicet hostů, a klavíru, aby si mladší a starší generace mohly zatančit.

Tím, že jsem se narodila v Ruběžném, zdědila jsem tuto lásku k okouzlujícímu kraji, jehož bohatství, kterého mě nikdo nemůže zbavit, a sílu, jež mi umožnila přežít spoustu obtíží, a tak jsem se nikdy necítila osudem opomenutá …“

Babička

„Existují osobnosti, které zaujímají výjimečné místo ve společnosti, která je obklopuje. Blízkost k nim dává zvláštní význam i každodennímu životu. Jejich duševní bohatství nemá nic společného s rozumem, vzděláním, a už vůbec s jejich vnějším vzhledem: často si ani nejsou podobní.

Tito lidé mají jedno společné: milují život s vděčností. Nikdy na ně nezapomenete! Ale když je ztratíte navždy, v duši zůstává místo, které už nikdo a nic nemůže zaplnit… K takovým lidem patřil Marija Petrovna Nasvětěvič. Dokonce i v posledních letech života, upoutána k židli, protože každý pohyb se jí stal utrpením, se neuzavřela do sebe a nacházela v sobě sílu pomoci právě tehdy, když ji lidé nejvíce potřebovali. Přátelé přicházeli z dálky, jen aby se s ní setkali. Děti a vnoučata se shromáždily v Ruběžnom, jakmile se jen naskytla příležitost. V dnešní době se hodně mluví o osamělém stáří. Ale vždyť šťastné stáří je potřeba si zasloužit!

Máma

Zoja Nikolajevna Doronina, moje matka, se narodila v Petrohradě 13. února 1890. Její sestře Kátě již bylo kolem dvou let. Děti zůstaly velmi brzy bez matky.

Káťa už chodila do školy, otec do práce a malá Zoja zůstávala sama s babičkou, která byla příliš stará na to, aby se o dítě starala. Dívka strávila dlouhé hodiny vedle staré ženy, která pološeptem četla Bibli. Malá Zoja se dívala na písmena a poslouchala. Tak se naučila číst, a tak se život, který ji obklopoval, se změnil. Od té doby matka nikdy číst nepřestala.

Její znalost ruské historie a ruské literatury, její zájem o ruskou kulturu byly pro nás jediným bohatstvím v cizí zemi.

Mámina rodina patřila v Petrohradě ke střední třídě: drobní podnikatelé, řemeslníci, úředníci – lidé se skromnými životními podmínkami a srdcem velkého města.

Její rodina byla, pravděpodobně, vždy petrohradská.

Tím, že brzy osiřela, maminka věděla velmi málo o rodinných kořenech a vyprávěla jen o těch, které dobře znala.

Dědeček zemřel náhle ve věku 42 let, na infarkt.

Mámě bylo čtrnáct. Přišli za ní do třídy a zpočátku nechtěli říci celou pravdu.

„Ale okamžitě jsem to pochopila,“ řekla mi matka, a v jejím hlase bylo slyšet bezvýchodné zoufalství, které před mnoha lety zažila.

Poslouchala jsem ji, a bylo mi neskutečně líto mého nebohého dědečka, kterého jsem znala jen z fotografie, jedné jediné fotografie, která dávno zmizela. Byl to vysoký muž, v jeho plné postavě bylo cosi nemotorného, měl širokou tvář s mírným pohledem krátkozrakých očí…“

Táta

„…Alexander Manstein – můj otec, narozený 22. června 1888. Mladá matka se zdála být šťastná a klidná. A přesto…

Dne 14. prosince 1892 usilovala o rozvod a brzy se provdala za gardového důstojníka Josefa Kazimiroviče Kononoviče.

Dlouho jsem si myslela, že táta nemohl těžce prožívat rozvod rodičů, byly mu jen 4 roky, a navíc bylo všechno uděláno tak, aby si dítě udrželo respekt k matce a otci.

Teprve později jsem pochopila, že navzdory tomu všemu dítě trpělo. Ve zkušebním sešitu kadeta Petrohradského námořního sboru Alexandra Mansteina je v kolonce „Charakter a chování“ ze 16. dubna 1903 zápis jeho velitele oddílu, poručíka Gavrilova: „Charakter smělý, laskavý a uctivý. Mezi spolubojovníky je oblíben. Svým postavením v rodině byl chlapec utlačován a pokoušel se to skrýt.“

… Ale když se vracím k otcovým příběhům, stále si myslím, že jeho dětství bylo šťastné.

1. září 1902 se Alexander Manstein stává kadetem Námořního sboru v Petrohradě

Námořní kadetský sbor Petra Velikého. Sankt-Petěrburg Soukromý archiv M.A. Aksakovové. Buenos Aires. Argentina. (foto je datováno mírně později, konkrétně r. 1910)

Je první námořník v dlouhé řadě Mansteinů – důstojníků Ruské armády, kteří sloužili Rusku od dob Petra Velikého, a dostane od otce jako dar mezi historiky známý rukopis „Poznámky o Rusku“ generála Kryštofa Hermana Mansteina.

Jeho nejšťastnější vzpomínky navždy zůstanou spojené s šesti roky strávenými zde, – šest let života, pečlivě uložených v archivech Námořního sboru. Moje vnoučata v nich budou moci jednoho dne najít informace o mladíkovi, který byl jejich pradědeček.

Zajímavost!

V roce 1905 admirál Biriljov ( ten samý, který byl kontradmirálem v červnu roku 1900 na obrněném křižníku „Imperátor Alexander II“, nímž navštívil Bizertu– viz část první) se stává ministrem námořnictva. Pro lepší přípravu budoucích důstojníků se zpožďuje povýšení na námořního poručíka, obnovuje hodnost „lodních garder-marinů“, a rozepisuje je na garder-marinského oddílu.

Můj otec bude vyprávět o svém první plavbě kolem světa ve sborníku „Hrdinské činy námořníků a lodí rodné flotily“, za které získal Stroganovovu cenu. Právě takto se Bizerta ocitla v naší rodinné historii.

Listopad 1908, oddíl pod velením kontradmirála Litvinova, skládající se ze dvou bitevních lodí – „Carevič“ a „Sláva»,

„Carevič“

„Sláva“ v Messině

Křižníky „Bohatýr“ a „Admirál Makarov“, které mají na palubě lodi garde-mariny a studenty poddůstojnické školy, byli v Bizertě.

Křižník „Bohatýr“

„Admirál Makarov»

Fotografie z těch dnů na skleněných deskách velkého formátu nás dlouho doprovázely při stěhování – elegantní městečko, procházky po nábřeží, palmy podél moře…

Jaká překvapení nám někdy osud připravuje!

Když máma poprvé viděla tyto fotky, mimovolně z ní vypadlo:

„No, Bizertu snad nikdy neuvidím! Paříž, to možná, ale Bizertu!”

Paříž máma nikdy neviděla.

Skutečná služba v Ruském carském námořnictvu začala pro Alexandra Sergejeviče Mansteina na jaře 1909: Dne 27. dubna byl přidělen na „ Geok Tepe“ – loď komunikační služby v sestavě Kaspické flotily.

Téměř ve stejnou dobu přijela Zoja Nikolajevna Doronina z Petrohradu ke svému bratranci Voloďovi Sorokinovi, námořnímu lékaři na „Geok Tepu“.

Nemohli se nepotkat v úzkém námořním kruhu u hranic Persie, kde se prakticky všichni navzájem znali.

Byl to ten případ, kdy souhra náhoda předurčuje budoucnost. Moji rodiče se vzali na jaře 1910. Hlavě rodiny ještě nebylo 22 let; dokonce mu ještě ani nenarostl knírek, který pravidla vyžadovala.

Tátovi rodiče považovali za svou povinnost upozornit ho na zodpovědnost, kterou přijal, ale samozřejmě to nikoho nezaráželo. Mládí a lehkovážnost! Bezpochyby to byla nejšťastnější doba jejich života! Později o ní hodně mluvili! Když jsme je poslouchali, dalo se věřit tomu, že na světě není zábavnější a slunnější město než Baku.“

Zdroj: livejournal.com

Překlad: Václav Hrbek, 2019

Další díl vyjde 19.4.2019


Zajímá vás tato historie? Pokud ano, přihlaste se zde k odběru!Další díl bude za týden, tak ať ho nezmeškáte.

A pokud Vás zajímá celý příběh, čtěte Jaro v Kartágu.