HistorieJaro v KartáguNeznámá historiePo stopách románu Jaro v KartáguZajímavosti

Neznámá historie – 4. Námořní kadetský sbor…

Předchozí část: Neznámá historie – 3. Ruběžnoje. Rodinná kronika…

“Když jsme se v létě 1919 dostali do Sevastopolu, byli jsme umístěni do jedné z přístaveb. Byt byl velký, téměř prázdný, s nejnutnějším vybavením, a v něm již žila jedna rodina. S přílivem uprchlíků bytový problém eskaloval. Tak začal náš “uprchlický” život. Nebyli jsme ještě “cizinci v zemi”, protože jsme byli stále na ruské půdě, ale už jsme nebyli úplně “doma”. Léto 1919 skončilo. Podzim přinesl špatné zprávy. Dobrovolná armáda po dobytí Orlu začala ustupovat …

Oddíly Rudé armády vstupují do Oděsy – únor 1920.

… V březnu 1920 byl přenechán Kavkaz. Krym, spojený s kontinentem úzkou šíjí, zůstal jako poslední pevnost Bílé armády. Generál Wrangel nahradil generála Děnikina v čele ozbrojených sil na jihu Ruska.

Baron Wrangel

Pjotr Nikolajevič Wrangel, jehož jméno bylo již známé v První světové válce, měl ve vojenských kruzích velký respekt. S energií jemu vlastní, navzdory zdánlivě nepřekonatelným obtížím, se opevnil na Krymu, pozvedl armádu a vrhl ji do boje na jaře 1920.

Moleben v Sevastopolu při příležitosti převzetí velení armády generálem Wrangelem.

Ale jak dlouho se mohl Krym ještě držet, oddělený od zbytku země, bez prostředků k existenci? Spoléhat se na spojence bylo k ničemu.

Nechodili jsme do školy, neuměli jsme ani číst, ani psát a, přiznávám se, starosti nám to nedělalo. Většina vzdělávacích institucí byla uzavřena a studenti ve věku 15-16 let vstupovali do námořnictva.

Naštěstí 17. října 1919 otevřel své brány Sevastopolský námořní kadetský sbor. Jeho obrovské budovy, které se zdvihaly nad Severní zátokou a jejichž stavba ještě nebyla dokončena, byly prázdné od doby, kdy se studenti v roce 1917 přestěhovali do Petrohradu. Kapitán II. třídy Z.V. Berg byl jmenován “správcem” těchto opuštěných budov.

Vytvoření Námořní školy během Občanské války nebylo snadné, energie několika lidí se ukázala být nedostatečná.

Ale mnozí je podporovali, protože věřili v renesanci Ruska dokonce i na podzim roku 1919, dokonce i v říjnu 1920. Nadporučík N. N. Mašukov se po setkání se svým bývalým učitelem v Petrohradě, kapitánem II. třídy V. V. Bergem, chopil práce. Admirál A. M. Gerasimov, za Děnikina ministr námořnictva, dal Mašukovovi veškerou pravomoc: “Udělejte to, co je potřeba, co nejlépe, neboť jste nad touto otázkou přemýšlel ze všech nejvíce.” Úvěry byly uvolněny, stavební práce začaly.

Admirál A.M. Gerasimov

Velitel flotily přidělil N.N. Mašukovovi 100 000 rublů – vše, co bylo k dispozici v tu dobu v pokladně flotily, a odevzdal svou daču v kvetoucí zahradě “Hollandia”.

Pro Námořní sbor mi není líto ničeho, jsem připraven dát všechno: zde jsou peníze, použijte je, a přeji vám úspěch.

“Z Oděsy jsme pro Námořní školu získali ložní a spodní prádlo. Svaz zemí a měst poskytl jídelní nádobí a kuchyňské náčiní. Ze soukromých darů obyvatel Sevastopolu se podařilo sestavit knihovnu 3500 svazků. Nakonec nám anglická základna v Novorossijsku dala vojenské uniformy a malé množství bundokošil a námořnických kalhot. Od Francouzů jsme dostali nějaké množství modrých kalhot.

Ústroj kadetů nemohla nevyzývat pousmání. Blůzy jim visely ke kolenům, rukávy sahaly až ke koncům prstů, a modré francouzské kalhoty, které si kadeti podvazovali provázkem na prsou, nosili jako široké turecké. Na nohou měli “tanky”, jejichž délka a tíha jim neumožňovaly běžet. Ze zelených vojenských čepic s kšiltem, které jim padaly až na uši, vykukovaly veselé obličejíky dětí, které byly spokojeny se svým osudem.

Sbor byl pro spoustu z nich, sirotků nebo těch, co ztratili rodiče, spásou jak z morálního, tak materiálního hlediska.

Jedním z nejdůležitějších úkolů byl výběr oddaných spolupracovníků. Někteří učitelé byli civilisté: Dembovskij, Matvějev a Knorring, který popíše sbor v knize “Sfajat”. Kapitáni I. třídy Alexandrov, Kolněr a Berg byli v souvislosti s tím jmenování učiteli vysokoškolské matematiky, dělostřelectva a navigace.

Generálporučík N. N. Ogloblinskij,

“Bůh deviace*”, (*odchylka =  (odchylka) – zde: odchylka střelky kompasu od směru magnetického poledníku) vyučoval astronomii, v garde-marinských třídách.  Byl to výjimečný pedagog, tichý a přesný, který si vážil své práce a ctil žáky. Přijde den, kdy již na africké zemi bude učit děti. Jsem velmi pyšná, že jsem byla jeho studentkou. S ním byla matematika přístupná všem a zdálo se mi, že neexistuje žádný jasnější a jednodušší předmět.

Učitelé pracovali v mimořádně obtížných podmínkách.

Dva roky revoluce proměnily mladé muže v naprosto dospělé lidi, naučily je soběstačnosti a rozvinuly v nich kritický postoj ke všemu. Zástupcem ve vzdělávací části byl akademik a matematik, kapitán II. třídy N.N. Alexandrov.

Generálmajora Alexandra Jevgeněviče Zavališina, bývalého mnoholetého šéfa obrovského hospodářství nejbohatšího sboru v Petrohradě, jmenovali vedoucím hospodářské části. Všichni důstojníci dobře znali jeho mírně shrbenou, do plna rozloženou postavu, ale také jeho energii a odhodlání.

Pouze jmenování ředitele S.N. Vorožkina překvapilo a, musím přiznat, zklamalo důstojníky.

To, že se vice admirál A.M. Gerasimov rozhodl toto místo ředitele v nejsložitější a nejtěžší době takto obsadit, udivilo nejen štábní důstojníky, ale i mnohé renomované osobnosti ruské flotily. Na jejich nechápavé otázky, proč nesvěřili sbor kapitánovi II. třídy Muškovovi, který pozvedl školu z trosek za velmi krátkou dobu, admirál odpověděl, že “Voroženkin miluje děti, tak ať je učí!” Podle námořních důstojníků byl kontradmirál S. N. Voroženkin člověk mírné povahy, nebyl dost energický a nedisponoval potřebnou autoritou mezi důstojníky a garde-mariny.

Celý rok 1919 probíhalo intenzivní vyučování.  Podle staré petrohradské tradice učitelé a žáci slavnostně a vesele oslavili 6. listopadu svátek Sboru. Po vánočních prázdninách, 7. ledna 1920, výuka v Námořním sboru pokračovala.

V létě 1920 garde-marini procházeli plavební praxí na křižníku “Generál Kornilov” (bývalý “Očakov” a “Kagul”),

který se účastnil bojových operací, bitevních lodích “Generál Alexejev” (bývalý “Volja” a “Imperator Alexander III.“ ,

“Rostislav”

a jachtě “Zabava”. Taková “praxe” v bojových podmínkách dala mladým námořníkům mnoho zkušeností.

“Rychle postavili velkou budovu. V říjnu 1920 bylo vše připraveno, aby do ní mohli přemístit kadety, kteří bydleli dočasně v přístavbách na břehu moře.

Rok 1920 – Sevastopol

Čas se pro stovky tisíc lidí na Krymu zastavil. Pro ty, kteří tak tvrdě pracovali pro Námořní sbor, šel čas zpátky! Se zoufalstvím poslouchal Vladimir Vladimirovič Berg příkazy ředitele: “Okamžitě zastavte přemístění kadetů! Rozkažte jim okamžitě se sbalit, rychle, bez meškání! Teď hned připluje nákladní loď. Celou noc budeme nakládat. A brzy ráno odplujeme na bitevní lodi “Generál Alexejev”. Byla vyhlášena evakuace!

Hraběcí přístaviště ve dnech evakuace

Přemístění, které ráno zvesela začalo, pokračovalo, ale v opačném směru. Celý večer a celou noc nakládali Sevastopolský námořní sbor do železného lůna obrovského přístavního nákladního člunu: učebnice, knihy na čtení, astronomické, fyzikální a chemické přístroje, kuchyňské a jídelní nádobí, balíky s uniformami, sudy sádla, klece se slepicemi, kohouty a kachnami, konzervy, různé truhly a koše… Byla to bezesná noc!”

“Nákladní člun “Tilly”, který jsme tak očekávali, přitáhl v noci do přístaviště silný remorkér a od časných ranních hodin 29. října začala horečnatá nakládka všeho možného jmění námořního sboru. Skladovali ho velmi pečlivě na různých místech v obrovské lodi a preventivně očišťovali od uhelného prachu. Pozdě v noci byl nákladní člun naložen vším tím nákladem, včetně litografických strojů, které jsme také, k našemu velkému údivu, vezli s sebou. A jak se nám později hodily pro naše učebnice v Bizertě.”


(ze vzpomínek lodního garde-marina Jurije S.)

Nastalo ráno 30. října (12. listopadu podle nového kalendáře) 1920. Jakmile jen se objevilo slunce, nástup žáků a personálu začal. Jen kapitán II. třídy Berg přivedl své malé kadety ve vojenském tvaru, za zvuku rohů, a to, jak tento pochodující oddíl vypadal, zvedlo všem náladu: K noze! Na rameno! Vpravo v bok! Pravé rameno vpřed! Pochodem krok!” Pohov! Vpravo hleď!”

Páni důstojníci” – poprvé a naposledy v životě!

Opouštějíce navždy vlast, byli na okamžik důstojníky pro každého velitele. Někteří z nich na to nikdy nezapomenou a nikdy se nebudou cítit jako apatridové. Nákladní člun na vlečném laně u přístavního remorkéru se s obtížemi oderval od přístaviště. Všichni se mimovolně otočili ke Sboru.

Vysoký bílý palác, který doširoka roztáhl křídla po šedé hoře studeným bílým zlatem, se nestranně díval z výšky a postupně se zmenšoval.

V přístavišti hořce plakala osamělá stařenka – kadetova babička…

Zdroj:

Překlad: Václav Hrbek, 2019

Další díl: Neznámá historie – 5. evakuace…

***

Přečtěte si Jaro v Kartágu

E-book ke stažení zdarmaklikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…

Tištěnou knížku získáte ZDE