HistorieJaro v KartáguNeznámá historiePo stopách románu Jaro v KartáguZajímavosti

Neznámá historie – 5. Evakuace…

Předchozí část: Neznámá historie – 4. Námořní kadetský sbor…

Navzdory skutečnosti, že možnost evakuace byla diskutována, realita zasáhla všechny svou rychlostí. Když byl 28. října (10. listopadu podle nového kalendáře) 1920 ve 4 hodiny ráno vydán flotile rozkaz k evakuaci Krymu, většina lidí tomu nechtěla věřit. Samozřejmě, že pro hlavní velitelství nebyla evakuace překvapením.

Velitelský sbor Černomořské flotily. Zleva doprava: Tvjordyj, Vorožejkin, Gerasimov, Berens, Tichmeněv, Poduškin, Zavališin. Bizerta, 28. září 1923

Již 4. dubna 1920 byla přijata opatření k přepravě, v případě potřeby, Bílé armády do Konstantinopole. Dne 12. října 1920 byl velitelem Černomořské flotily a velitelem námořní správy jmenován kontradmirál Kedrov.

který nahradil nemocného a o několik dní později zemřelého vice admirála Sablina, a náčelníkem štábu byl současně jmenován kontradmirál N.N. Mašukov.

Dne 27. října 1920 byli přiděleni do přístavů nakládky starší námořní velitelé, kteří dostali příslušné pokyny pro případ evakuace. Do Jevpatorije byl jmenován kontradmirál Klykov, na Jaltu kontr-admirál Levitskij, do Feodosije – kapitán I. třídy Feďajevskij a do Kerče – kontradmirál M.A.  Berens. Ale v září roku 1920 se mohl ještě Wrangel spoléhat na spojeneckou pomoc.

Setkání P.N.Wrangela a generála Mangina – Krym 1920

Generální štáb vkládal velké naděje do příjezdu zahraničních delegací: zástupců Ameriky (admirál McCelly a plukovník Cox); Francie (major Etievan); Srbsko (poručík Stefanovič); Polsko (poručík Michalskij); Japonska (major Takahaši), Anglie (plukovník Wald a kapitán Woodward).

…Podařilo se zachránit situaci? Bohužel! Již nejednou se mohlo hlavní velení přesvědčit, že při vojenských neúspěších nemá cenu spoléhat na spojeneckou pomoc.

Generál Wrangel – Moleben.

Aby se všichni mohli nalodit, 1. listopadu armáda bránila sousedství města podél linie opevnění z roku 1855: generál Skalon – severní část, od moře k železniční trati; generál Kutepov – od železnice k nádraží a dál k moři. Námořnictvu bylo nařízeno nabrat tyto poslední stráže ve 12 hodin a dostat se ven na rejdu ve 13 hodin.

O tom, že v Sevastopolu v těchto dnech nepanovala panika, můžeme soudit podle vzpomínek Nestora Monastyreva v jeho knize „ZÁPISKY NÁMOŘNÍHO DŮSTOJNÍKA“, ale je zcela zřejmé, že bylo přítomno určité napětí a stav očekávání…

„27. října, ráno, jsem dostal rozkaz plout na Jaltu. (v ponorce „Utka“). Spolu se mnou vyplula ponorka AG-22, která zůstala na pozici. Musel jsem ji tam následující den vystřídat. Ve večerních hodinách po městě začaly kolovat zvěsti, že naše jednotky zadržují s obtížemi hrozný nápor rudých, a že naše oddíly místy ustupují. Zvěsti se stávaly stále naléhavějšími a znepokojivějšími. Pozdě v noci mi transport, který přijel, přivezl tajný balíček, který obsahoval příkaz k evakuaci a její plán. Pak jsem přímou linkou z velitelství dostal rozkaz okamžitě se stáhnout, ve Feodosiji přijmout peníze z erární pokladny a plnou parou se vrátit do Sevastopolu.

Po tomto jsem neměl jsem pochybnosti, že rudí prolomili frontu a vtrhli na Krym. Na duši se mi usadila předtucha těžká jako kámen. Bylo to ztroskotání všeho a zmar naděje na záchranu Vlasti. Zcela neznámá budoucnost a nezbytnost opustit vlast, možná navždy…

Když jsem odevzdal na štábu peníze, které jsem přivezl, dostal jsem rozkaz plout na Bospor a před vplutím tamtéž zvednout francouzskou vlajku, tzn., že Francie brala flotilu pod svoji ochranu. Jakmile jsem vyplul na Severní rejdu, zůstal jsem čekat na konečný rozkaz o vyplutí a zbytek dne jsem věnoval udržovacím pracím na lodi, rozdělování bagáže, která se ukázala být v takovém množství, že se s ní musely zaplnit nádrže na balast. Noc byla naprosto klidná.

Občas byla ve městě a na jeho okraji slyšet střelba z pušek.. Ráno 1. listopadu padla hustá mlha, která se rozplynula okolo deváté. Slunce osvítilo opuštěný Sevastopol. Vyzvánění Vladimirské katedrály doléhalo k nám. Padalo na duši jako nevýslovná bolest něčeho ztraceného a pravděpodobně zmizelého navždy… Lodě pomalu, jedna po druhé vyplouvaly na moře. Bylo to klidné a příjemné. Pro nás to bylo to poslední, co mohlo utěšit a usnadnit morální ztrátu.“

Takto píše o samotné evakuaci Anastasia Širinskaja-Manstein:

„Generál Wrangel osobně dohlížel na to, aby na nikoho z těch, co museli odjet, nezapomněli. Evakuace nemocnic byla obzvláště obtížná. Transport „Jalta“, určený pro zraněné, byl přetížen, ale stále to nebylo dost. Generál Šatilov přišel se zprávou: „Britové slíbili, že vezmou padesát zraněných, ale to byla kapka v moři; v každém případě není možné vzít všechny…” Wrangel ho netrpělivě přerušil: „Ranění musí být vyvezeni všichni, a budou vyvezeni… a dokud to tak nebude, neodejdu.“

Vrchní velitel ruské armády generál Wrangel při evakuaci ze Sevastopolu

2. listopadu se Wrangel ujistil, že všechny jednotky jsou naloděny, že se nyní nabírají poslední hlídky. Až tehdy se v Hraběcím přístavišti objevila jeho vysoká postava v šedém důstojnickém plášti a brigadýrce kornilovského pluku.

Téměř u samotného břehu se otočil na sever, směrem k Moskvě, a, sundav brigadýrku, pokřižoval se a naposledy hluboce poklonil Vlasti.

Ve 14 hodin 40 minut loď vytlačil kutr od přístaviště a jak pomalu objel křižník „Kornilov“ okolo přídě, blížil se k pravoboku. U Ondřejské vlajky byla vidět vysoká postava v kabátě – pohublý, propadlý obličej, obraz železného rytíře středověké legendy. Jelikož byl v neustálém spojení s francouzským admirálem Dumesnulem, Wrangel se přesvědčí, že evakuace Jalty, Kerče a Fedosije proběhla úspěšně. Teprve tehdy dá rozkaz č. 4771:

„Evakuace z Krymu proběhla v příkladném pořádku. Odplulo 120 lodí, bylo vyvezeno asi 150 000 lidí. Byla zachována impozantní ruská vojenská síla. Jménem služby přináším hlubokou vděčnost za vynikající práci při evakuaci veliteli flotily viceadmirálu Kedrovovi, generálům Kuterovovi, Ambramovovi, Skalonovi, Stogovovi, Barbovičovovi, Dracenkovovi a všem hodnostem statečné flotily a armády, kteří čestně vykonali práci v těžkých dnech evakuace. …Generál Wrangel“

Kromě válečných lodí Carské černomořské flotily tam pluly transporty, osobní a obchodní lodě, jachty, čluny a dokonce i plovoucí maják na závěsu. Na záchranu obyvatel připluly lodě z Varny, Konstantinopole, Batumi,  a dokonce, šťastnou shodou náhod, z Archangelsku a Vladivostoku.

Ponorky v Sevastopolu.

Lodě brigády minonosek v Jižní zátoce

“Když vzpomínám na tyto poslední sevastopolské dny, vidím, jako na velkém obrázku, davy lidí, kteří někam ustaraně spěchají. Nevzpomínám si ani na paniku, ani na strach. Možná proto, že matka dokázala v nejdramatičtějších okamžicích zachovat a předat nám, dětem, svůj klid.”

Evakuace

“Ale nejspíš uměla skrývat svůj vlastní strach. Do poslední chvíle jsme nevěděli, jak odjedeme.”

Sevastopol. Evakuace. Obyvatelstvo směřuje k nakládce

„Žarkij“ stál v docích s demontovanými stroji. Táta dostal rozkaz ho opustit a převést posádku na „Zvonkij“. Tátovu rozhořčení nebylo konce:

„A neříkejte, že jsem ztratil rozum! Jsem námořník! Nemůžu opustit svou loď ve městě, do něhož vstupuje nepřítel!“. Zatímco se všichni nakládali, seděli jsme doma a táta tvrdě usiloval na štábu o to, aby minonosku vzali do vleku. Na všechny argumenty měl odpověď: „Stroje jsou rozebrány a my odjíždíme za tři dny? Zůstávám bez mechaniků, kteří nechtějí opustit Sevastopol? Najdu lidi, spravíme stroje po cestě. Žádám jen, aby mě vzali do vleku.“

A. Manstein – kapitán minonosky „ Žarkij“

Po rozhovoru s Kedrovem dosáhl svého. Po návratu na „Žarkij“, aniž by ztrácel čas, poslal lidi, aby vrátili z továren jednotlivé části rozebraných strojů. Bylo to nejrychlejší. Bylo potřeba vybavit loď tím nejnutnějším: chléb, konzervy, nafta…

Bylo nutné vzít vše, co šlo, v přístavních obchodech, protože po cestě nebude možné nic koupit: papírové peníze definitivně ztratily svou hodnotu.

30. října jsme se dozvěděli, že „ Žarkij

bude vzat do vleku za „Kronštadt“, loď, které se říkalo plovoucí dílny. Dalo se jen doufat, že po dlouhé přestávce může zvednout kotvu, která byla zrezivělá a pokrytá mořskou trávou. 31. října navečer byly téměř všechny lodě na vnější rejdě, a my s úlevou viděli, že i „Kronštadt“,

Plovoucí dílny, loď „Kronštadt“,

který se houpe na vlnách, k nim také míří. Minonosky stojící v přístavu poblíž „Žarkého“ se pak, v nezbytnou dobu, vydaly na cestu.

Evakuace Sevastopolu skončila.

Čtyřikrát se přístavní lana utrhala a pokaždé bylo nutné znovu se pokusit hnout s váznoucím „Žarkim“. „Kronštadt“ přepravoval 3000 lidí a velmi omezené množství uhlí mu dovolovalo doplout pouze do Konstantinopole. Nemohl ztrácet čas. Byl vydán rozkaz k přepravě posádky, cestujících a cenných věcí z „Žarkého“ na „Kronštadt“. Tenhle přestup si pamatuji navždy.

Maličký „Žarkij“, přivázaný k obrovskému „Kronštadtu“. Provazové žebříky houpající se nad zuřícím mořem. Zdálo se, že bouře všechno zničí, všechno odnese. Ženy a děti se s obtížemi držely na houpající se, vodou zalité palubě. Bylo nutné vylézt na vysoký svislý povrch „Kronštadtu“.

V případě, že přístavní lana znovu nevydrží, bude minonoska ponechána svému osudu, měl ji na starosti Demien Loginovič Čmel. Nyní mu zůstávalo jen jediné: modlit se k Mikuláši Divotvůrci, aniž by opustili svůj dozorčí post. Dokonce i podle rady jeho předka Maxima, hodil ikonu svatého patrona námořníků do moře na laně. Poslední lano vydrželo!

„Kronštadt“ – po „Žarkém“ během bouře – mi nemohl připomínat loď. Byl to takový obrovský úl, přeplněný různými lidmi, kočujícími po palubě, po chodbách, povídajících si na lodních žebřících, a v němž se bylo možné ztratit. Bylo lepší neopouštět náš koutek na lůžku, a den se táhl velmi dlouho a večer velké krysy, které se vtěsnaly do podbití na stropě, se nám dívaly do očí.

Jak silně děti někdy prožívají tíživost lidského hoře!..

Další díl: Neznámá historie – 6. Konstantinopol… Gallipoli…

Zdroj:

Překlad © Václav Hrbek. 2019

Líbil se Vám článek, přihlaste se k odběru…

Zajímá Vás celá historie, čtěte Jaro v Kartágu…

***

Nyní akce pro vášnivé čtenáře historických románů

Chci se dozvědět víc…