Neznámá historie – 6. Konstantinopol… Gallipoli…

Autorka článku: Alina

Předchozí část: Neznámá historie – 5. Evakuace…

“Od momentu, kdy eskadra připlula do Konstantinopole, budou data odpovídat gregoriánskému kalendáři přijatému na Západě.”

Přeplutí Černého moře trvalo méně než týden, i když mně se zdálo, že jsme celé měsíce bojovali s bouří.

Konstantinopol – Istanbul – to je pohádková, jasná a barevná vzpomínka!

Po bouřlivých nocích na Černém moři se zátoka při vstupu do Marmarského moře představila jako nečekaný obraz klidných hlubokých vod, které byly zaplaveny sluncem. Tento shluk lodí všech velikostí, od bitevních až po katery, od velkých osobních až po čluny, byl skutečným plovoucím městem.

Podle informací předložených kapitánem I. třídy N.R. Gutanem a publikovanými v “Histoire de la Tunisie“, jsou známa přesná čísla:

“Díky vynikající organizaci byl Wrangel schopen během jednoho týdne od 12. do 18. listopadu 1920 přepravit 145 693 lidí, z nichž 6628 bylo zraněných nebo nemocných, na 138 válečných a obchodních lodích, ruských nebo zahraničních”.

S výjimkou minonosky “Živoj“, ztracené v Černém moři, která, navzdory pátrání, nebyla nikdy nalezena, se všechny lodě shromáždily v zátoce Moda.

Podrobnosti o zmizení “Živého”, stejně jako verze o jeho možném záchraně

Bylo to shromáždění, které nemělo v historii obdoby.

Navzdory skutečnosti, že na většině lodí již byla vztyčena žlutá karanténní vlajka, otec a matka byli schopni navštívit město. Vrátili se živější, téměř veselí, a máma vyprávěla, smějíc se, jak tatínek ztratil jeden z měkkých pantoflů, které dávají návštěvníkům při prohlídce Hagia Sofia. Stál na jedné noze, snažil se na něj dosáhnout a neodvážil se dotknout podlahy neobutou nohou ze strachu, že urazí muslimské zvyky. Byli stále pod dojmem tohoto města,

které bylo pro Rusy byl vždy pohádkovou Byzancí, a nyní bylo plně byl v moci spojenců, kteří brutálně dávali pocítit své vítězství Turkům, našim včerejší nepřátelům, a dnes – našim spolusoudruhům v neštěstí, kteří nás vítali s empatií a ochotou pomoci.   Na rohu jedné z ulic se rodiče setkali se Serafimou Pavlovnou Radenovou. Prodávala koberec, na jehož koupi tak dlouho spořila ještě na březích Baltu.

Toto kotvení v Konstantinopoli umožnilo “Žarkému” vrátit se do svého původního stavu. Všichni cestující z něj vystoupili a táta s posádkou pracoval na montáži strojů. Zůstalo nám jen čekat, náš osud nebyl v našich rukou. Ale jak těžké bylo čekání pro ty, kteří byli na přetížených lodích zbaveni nejzákladnějšího pohodlí!

Jak se rozmístili na “Vladimiru”, velké osobní lodi dálněvýchodní přepravy, která byla spočítána na 3000 lidí, jež měla na palubě 12 000?!

Parník dobrovolné flotily “Vladimir” (foto 1916 jako transport № 15 ČF )

Hlad, nedostatek hygieny a začínající epidemie nedovolovaly dlouho čekat.

Francouzská vláda se k tomu neotáčela zády, přijímala odpovědnost a uznala své závazky vůči vládě Jižního Ruska. Ale 12. listopadu dal hlavní komisař Francie v Konstantinopoli de France své vládě vědět, že Londýn nařídil admirálu de Robeckovi… naprostou neutralitu. Potvrdil to o něco později:

“Podle slov anglického hlavního komisaře nechce zastoupení Jeho Veličenstva přijmout žádnou odpovědnost v této záležitosti. Pokud jde o osud uprchlíků, uvedl, že veškerá odpovědnost spočívá na Francii, která uznala Wrangelovu vládu.”

Francie své závazky neodmítla.

Rozhovory se zástupci Balkánských zemí umožnily vysadit armádu a civilisty. Brzy zjistili, že dobrovolníci budou internováni v Gallipoli, donští Kozáci v Çatalce u Konstantinopole a Kubáňci – na Lémnosu.

Francouzi souhlasili se zásobováním těchto táborů potravinami a vybavením pro jejich vybudování. Za to jim byla předána velká část obchodních lodí. Všechny náklady na nich Francouzi předvídavě rekvírovali.

Transport “Saratov” přiváží nemocné do Gallipoli

22. listopadu 1920 zakotvili na rejdě přístavního městečka Gallipoli, které se nachází na evropském břehu Dardanelské úžiny, ruské parníky “Cherson

Nástup nižších hodností na parník “Cherson”

a “Saratov“, které připluly z Konstantinopole.

Ze vzpomínek Saviče Vasiljeviče Nikanora, významného ruského zemského činitele, bývalého člena vlády Jižního Ruska:

“Lidé, kteří byli součástí pluků, baterií a dalších oddílů, se po přistání nevědomky tiskli jeden k druhému… Byli bez domova a bezprizorní, vyhození na pusté a divoké břehy, polooblečení a zbavení prostředků k živobytí. Většina neměla nic před sebou, neznala jazyky ani řemesla…”

Ruský lazaret v Konstantinopoli

Co je Gallipoli a jak tam žili ruští důstojníci?

Nejlépe ze všech o tom mohou vyprávět vzpomínky očitých svědků. Zde je malý úryvek z memoárů Vladimíra Duškina (bývalého student Kyjevského technologického institutu, který sloužil během občanské války v dělostřelecké oddílech Ozbrojených sil Jižního Ruska) “Gallipoli”. Jako přímý účastník událostí autenticky vypráví o atmosféře, která vládla v té době mezi bílými emigranty:

Gallipoli – to je rok sezení a rok čekání, rok posledních nadějí. (Gallipolské ležení)
Gallipoli – to je “Inžir-paša” – Kutepov a jeho zázrak: přeměna hladových, zavšivených, demoralizovaných lidí, připravených stát se nebezpečným smečkou lidí na disciplinovanou, spojenou a monolitickou skupinu.

Alexandr Pavlovič Kutepov, generálplukovník, náčelník Ruského vševojenského svazu, který na tomto postu nahradil barona P.N. Wrangela.

Gallipoli – to je Shteifon s jeho s jeho “výrazem” a “opričníky” – konstantinovci, sergijevci a jinými junkery.

Gallipoli – to je rok života o hladu.
Gallipoli – to je “americký strýc”, major Davidson, který nám daroval prádlo a ručníky označené velkými písmeny: USAMD USA. Všechno bylo okamžitě prodáno Řekům a Turkům za chléb, kousek chalvy, balení tabáku…

Gallipoli – to je vydání liry! Svátek ve městě a táboře. Možnost alespoň jednou sníst dostatek chleba, chalvy a vypít láhev nádherného Samoského vína.
Gallipoli – to jsou kresby, karikatury, laskavý výsměch svému osudu a dobromyslná ironie vůči sobě samému.
Gallipoli – to je černý kříž s bílým okrajem a nápisem: “Gallipoli” po celé šířce a navrchu: 1920, a dole: 1921.

Nakonec, Gallipoli – to jsou taktické manévry ve dnech obzvláště ostrých hádek Kutepova se “spojeneckým” velením, které zde představovali Francouzi. Manévry v blízkosti kasáren se Senegalci, manévry s puškami a speciálně pro tento den bojovou municí.

Přehlídka v táborech

O Gallipoli toho bylo řečeno hodně, ale nikdo se nerozhodl říci, ani napsat o tom, co bylo, možná, nejdůležitější.

“….V Gallipoli jsme ztratili, pohřbili jsme skutečnou Bílou ideu, ale získali jsme neuchopitelný, nedosažitelný, očištěný a osvícený Bílý sen. Myslím, že jsme to všechno pochopili, ale nemohli jsme, váhali jsme si to přiznat. Vypadalo to jako zrada. A paralelně s tím jsme uviděli, pocítili se fyzicky, biologicky a morálně – Rusy. To je pochopitelné: V Rusku jsme si své “ruskosti” nevšímali, všechno bylo ruské. Ale tady jsme byli obklopeni cizím, často nepřátelským prostředím. Nicméně konflikt mezi “bílým” a “ruským” ještě nenastal.”

Kromě toho, podle svědectví historiků, Alexandru Pavloviči Kutepovovi se podařilo dosáhnout nemožného.

Zničená a prakticky internovaná armáda ožila.

Od 21. ledna 1921 začalo plukům pravidelné zaměstnání, a úprava a vnější vzhled oddílů postupně nabývaly tradiční formy. Mnoha hostů, včetně zástupců francouzského velení, ohromovaly pravidelné přehlídky, které rozptylovaly falešné představy o rozkladu armády.

Velitelství sboru

Nástupní prostor v drozdovském táboře

Od ledna-února v Gallipoli fungovalo šest vojenských škol, v nichž bylo k 1.říjnu zapsáno 1482 junkerů, gymnasticko-šermířská škola, umělecká a divadelní studia, knihovna, různé dílny, gymnázium, sedm chrámů a dokonce i mateřská škola.

Gallipoli – skupina důstojníků gymnasticko-šermířské školy – leden 1921

Gallipolští gymnasté

Sportovní oblečení Ruské carské armády

Divadlo

Pekárna

Posádková jídelna

Kostel gardové baterie

Mateřská škola a gymnázium barona Wrangela

Gallipolské děti

Pro pozvednutí bojového ducha a pro uchování vzpomínky na ty, kteří zemřeli v Gallipoli, bylo rozhodnuto postavit památník.

Při této příležitosti byl vydán rozkaz 1. armádnímu sboru č. 234, z 20. dubna 1921, jehož první bod říkal:

“Ruští válečníci, důstojníci a vojáci! Brzy to bude šest měsíců našeho pobytu v Gallipoli. Během této doby mnozí z našich bratrů, kteří nemohli vydržet těžké podmínky evakuace v cizí zemi, zde našli svou předčasnou smrt. Pro důstojné uchování jejich památky postavíme na našem hřbitově památník… Nechť každý z nás vnese svoje přiměřené úsilí do tohoto našeho svatého díla a přinese na místo stavby kdyby jen jeden kámen. A nechť kurgan, který postavíme na břehu Dardanel, uchovává vzpomínku na ruské hrdiny po mnoho let tváří v tvář světu…”

Památník v Gallipoli

“Vypili jsme pohár národního ponížení až do dna… Pochopili jsme, co to znamená být lidmi bez vlasti. Celý smysl armády je v tom, že dokud byla armáda, zůstala nám naděje, že nejsme odsouzeni se ztratit v mezinárodní davu, ponížení a uražení ve svých ruských citech.”


– napsal V. Davatz

Spojenci se snažili snižováním přídělů potravin, hrozbami a lží donutit ruské vojáky buď se vrátit do Ruska, nebo přejít na postavení uprchlíků a “rozptýlit se”. Část z nich se generál Wrangel sám snažil dostat do jiných zemí – nemocné a méně vhodné pro vojenskou službu.

Baron Wrangel v Bělehradě

Vyplutí prvního ešalonu z Gallipoli

“Gallipolské ležení” trvalo až do konce roku 1921, po němž byly části armády generála Wrangela přeloženy do Bulharska a Jugoslávie.

Dohody o přemístění armády na Balkán byly dosaženy až na konci jara 1921 a poslední “Gallipolci” opustili Turecko v květnu 1923. Během “Gallipolského ležení” zemřelo 342 lidí. Po mnoho let Gallipoli zůstalo symbolem vytrvalosti, splnění dluhu a věrnosti zvolené cestě ve službách Ruska.

Kutepov u památníku Gallipoli

Z odpovědi generála A.P. Kutepova o významu “gallipolského” období v životě emigrace:

“V Gallipoli jsem se definitivně přesvědčil, že nejhouževnatějšími nositeli národní myšlenky jsou důstojníci a vojáci, kteří i přes těžké životní podmínky, nouzi a propagandu, pokračovali v hájení cti ruské vlajky na cizí půdě proti celému světu.”

Kutepovovův odjezd do Konstantinopole

Ke stému výročí Bílého hnutí, jako hold všem jeho účastníkům, bylo rozhodnuto odhalit zmenšenou kopie památníku na ruském hřbitově Sainte-Geneviève-des-Bois, kde do té doby našli poslední útočiště mnozí účastníci hnutí.

Památník Gallipoli na Saint-Geneviève-de-Bois

Hledání ruských hrobů v moderním Konstantinopoli není jednoduché…

– Ruské hřbitovy? Kostely? Nevím. Ruský Istanbul – to jsou v první řadě bazary, krátké kožíšky z ovčí kůže, levná kůže a překupníci,”- odpovídají istanbulští průvodci.

Je pravda, že někteří z nich, ti starší, si nejsou jisti, že někde v jejich městě jsou tři ruské kostely. Ale adresa? To ani ti nejzkušenější nemohou říci, omlouvajíce to tím, že “standardní ruští turisté” se na takové otázky neptají.

“Zkuste hledat ruský bělogvardějský hřbitov v oblasti metra Şişli. Ale jsem si jistý, že ho bez pomoci nenajdete,” byla krátká odpověď bez zjevné touhy pomoci od selektoru z Ruského velvyslanectví v Istanbulu.

Dopisovatel “Svobodného tisku/Свободной Пресы” měl štěstí. Kníratý strážný-Turek se neobtěžoval a pustil ho na území uzavřeného řeckého hřbitova, v jehož vzdáleném rohu spočívali bývalí ruští důstojníci.

Ruské hroby na istanbulském hřbitově

Ruská armáda v Gallipoli a podrobnější informace o každé fotografii.

Další díl: Neznámá historie – 7. Lémnos…

Zdroj:

Překlad: Václav Hrbek, 2019

***

Přečtěte si Jaro v Kartágu

E-book ke stažení zdarmaklikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…

Tištěnou knížku získáte ZDE


Pokud se Vám tu líbilo, podělte se, prosím, se známými a kamarády. Velmi mi tím pomůžete... Václav Hrbek, překladatel románu