HistorieJaro v KartáguNeznámá historiePo stopách románu Jaro v Kartágu

Neznámá historie – 7. Lémnos…

Předchozí část: Neznámá historie – 6. Konstantinopol … Galipolli…

Podle Wikipedie je Lémnos (řecky Λήμνος) ostrov v Egejském moři, který patří Řecku. Je součástí skupiny Severovýchodních ostrovů…

Na podzim 1920 jako uprchlíci z Krymu na Lémnos připlulo více než 18 tisíc Kubáňských Kozáků z armády barona Wrangela.

Nacházeli se zde Leibgarde, Donský sbor, těrští a astrachaňští staničníci (dohromady 5000 lidí). Mnozí byli s rodinami. Jejich pobyt na ostrově trval více než rok.

Nakonec byla v listopadu 1921 část Kozáků přemístěna do Jugoslávie a Bulharska, ostatní se rozdělili do mnoha zemí světa. Lémnoskou zimu ne všichni přežili – na Lémnosu spočívají pozůstatky asi 500 lidí, včetně žen a dětí.

Nakládka parníku „Vladimir“

„…Parník „Vladimir“,na kterém je umístěno sborové velení v čele s generálem Fostikovem, štáb 1. kubáňské kozácké divize generála Dejnegiho, pomalu připlouvá k přístavu. Stále více se vynořovaly skalnaté břehy, opuštěné, bez jediného stromu. Foukal studený severovýchodní vítr. Čím blíž byl tento divoký ostrov, tím tišeji bylo na palubě.

Parník „Vladimir“

Oči všech Kozáků se upíraly tam, kde je čekala absolutní nejistota. Neradostný obraz Lémnu vrhl Kozáky, kteří si zvykli na zelené okolí, do malomyslnosti. Snad zde bude možné vytvořit silnou Kubáňskou armádu schopnou osvobodit svou rodnou zemi a vrátit jí ztracenou svobodu… Přistání proběhlo organizovaně pod vedením štábu sboru během jednoho dne. Vojáci šli volným pochodem na poloostrov Kalogeraki, kde Kozákům určili na břehu velkého zálivu místo pro tábor.

Velitel ruských uprchlických táborů na Lémnu, generálporučík P. P. Kalitin

Do nedávné doby zůstával na Lémnu jediný živý svědek tragédie Kozáků— 90letý, nyní již zesnulý, Kostas Kajalikos. Srdečně hostil Rusy doma ve vesnici Kaspakos, na malém dvorečku ve stínu vinné révy.

– Ve dvacátém roce mi bylo šest let, řekl.- Ale dobře si pamatuji ruské Kozáky. Byli tak chudí! Vzpomínám si, že byli velmi hladoví, a Řekové se jim snažili pomoci. Rozdávali jim jídlo na náměstí před kostelem. Ještě si pamatuji, jak Kozáci prodávali tlusté přikrývky, takové, víte, pro nás neobvyklé. Očividně to byly ruské deky do chladného počasí. Kozáci nabízeli ještě své vysoké boty. Pro nás to bylo s podivem, protože Řekové takovou obuv nenosili. Ano, Rusům bylo velmi těžko…

Ruští uprchlíci na Lémnu

Obrovskou emocionální vlnu způsobilo objevení se generála Wrangela, který připlul na Lémnos na bitevní lodi „Provence“ 17. prosince 1920. Petr Nikolajevič provedl prohlídku částí a jednotek, které se nacházely na ostrově.

Provence

Se zatajeným dechem Kozáci poslouchali svého vrchního velitele:

„Co bude dál, ví jen Bůh, ale pevně věřím, že Rusko bude vzkříšeno a opět budeme sloužit naší Vlasti. Já sám vám nemohu ničím pomoci, jsem stejně vyhnanec jako vy, – mohu se za vás jen u Francouzů přimluvit. Ale musíte mi k tomu dát právo a nést svůj prapor tak vysoko, jak jste ho dosud nesli. Dejte mi příležitost mluvit jménem čestného ruského vojáka, který ztratil všechno kromě cti.“

A toto právo bylo generálu Wrangelovi dáno. Dlouho ho vyprovázeli neutichajícími výkřiky „hurá“!

Vrchní velitel mezi kubáňskými Kozáky
Velitel Kubáňského kozáckého sboru generálporučík M.A. Fostikov s důstojníky po připlutí na Lémnos v prosinci 1920

Navzdory tvrdému tlaku si kozácké oddíly zachovaly disciplínu, podřízenost velitelům a důvěru v to, že oni a osobně generál Wrangel je nenechají napospas osudu…

Lémnos. Tábor Mudros – jaro 1921

Těžké životní podmínky a touha po Vlasti jen posílily náboženské cítění.

První věc, kterou ruský člověk staví na novém místě, je Chrám Boží. Tak se v táboře otevřel stanový kostel, který byl stále přeplněný; na bohoslužbách zpívali kozácké sbory založené na Lémnosu.

Protojerej Georgij Golubcov duchovně krmil uprchlíky na Lémnosu, následně se stal knězem v ruském kostele Svatého Mikuláše v Sofii

Teplé dny se staly minulostí. Začaly téměř nepřetržité deště a neustále foukal studený severovýchodní vítr.

Začal padat mokrý sníh a z hor stékaly proudy vody – tábor byl zaplaven. Ke spánku se Kozáci ukládali, aniž by se svlékli.

Lémnos – stanový tábor

Dostali vši – prádlo se neměnilo, mnozí byli indisponováni. Pokusy o vykopání zemljanek nebyly úspěšné: pod prvním úderem lopaty se objevila voda.

Pobyt takového množství lidí na kamenitém, na vegetaci chudém, málo obydleném ostrově byl doprovázen těžkými podmínkami pobytu, zdravotního zabezpečení a vážnými problémy s výživou. Lidé se sotva vešli do stanů, kterými je vybavili Francouzi.

Lémnos – tábor Mudros.

Muselo se spát tak natěsno, přitisknuti jeden k druhému, že podle kozáckého výrazu, „na druhý bok jste se neotočili“. Teplota uvnitř se příliš nelišila od „venku“. Aby stany nerval vítr, obkládali je kameny, ale zateplit je nebylo čím, a to zima teprve začala. Díky stálým dešťům vystupovaly podzemní vody, které byly blízko pod povrchem, na povrch. Vlhkost ve stanech se měnila v trvalé bahno. Před vlhkem nechránily ani pryčny postavené z kamenů a hlíny. Mnoho stoupenců a uprchlíků muselo měsíce spát na holé zemi nebo na tenké, rychle se namáčející podestýlce z trávy. Časem vítr dosahoval takové síly, že strhával dočasná obydlí a trhal staré polozetlelé plachty.

Překvapivě, i přes všechny každodenní obtíže, nebylo snadné zlomit kozáckého ducha.

V knize „Kozáci v Çatalce a na Lémnosu v roce 1920-1921” čteme:

Když se Kozáci trochu zařídili a zabydleli, začali tábor zdobit. Před mnohými stany byly zřízené květinové záhony, pokaždé ozdobené Svatojiřskými kříži. Vyrváni ze své domoviny, v smutném očekávání, se Kozáci snažili alespoň navenek ozdobit svůj život. Někdy i několik verst sami přinášeli drny, hladoví se potulovali po břehu moře a hledali škeble a barevné oblázky, z nichž dělali všemožné ozdoby, přitom mnoho přirozeného, svébytného, uměleckého vkusu, talentu a dojemné péče Kozáci prokázali na ozdobení tábor.“

Zde, na ostrově, v řeckých kostelech začal svou cestu celosvětově známý sbor pod vedením Sergeje Alexejeviče Žarova, plukovního regenta ze 3. donské divize generála Abramova.

Na bohoslužbě Žarovovův sbor získal první veřejné uznání ze strany Řeků i na ostrově umístěných Francouzů a Britů.

Ještě během přesunu Kubáňců na Lémnos v listopadu – prosinci 1920 se objevily známky epidemie tyfu. Díky vysoké profesionalitě a obětavosti ruských lékařů se epidemie nestala masovou, nicméně vyhnout se ztrátám na životech pacientů bylo, samozřejmě, nemožné. Ztráty utrpěly i vždy energičtí, zakalení a neúnavní junkeři. Zemřelo mnoho dětí.

Lemnos. Ruský hřbitov v Kalogeraki. V popředí jsou hroby bratra a sestry Zvěrevových – Dmitrije (1 rok) a Jekatěriny (12 let)
Ruský hřbitov na Kalogeraki.
Ruské hroby na mezinárodním vojenském hřbitově u Mudrosu

A na závěr o Lémnosu

Při vší snaze naladit „normální život“, udržet řád a disciplínu, podřídit své vůli všechny těžké okolnosti, není bez nadsázky říci, že každý Kozák a důstojník na Lémnosu snil o přestěhování do slovanské země, mnohem bližší ruskému srdci, kde nebude trvalý hlad, kde se objeví alespoň nějaké vyhlídky.

V červnu 1921 začalo přemístění Kozáckých oddílů a uprchlíků do Bulharska, Jugoslávie, a také malých skupin do Konstantinopole a na pevninské Řecko.

V prosinci 1921 se ještě na Lémnosu nacházela zesílená setnina, která se zabývala likvidací tábora Kalogeraki, a asi 300 běženců.

V prosinci je přemístili do Gallipoli, a teprve pak se dostali na bulharskou půdu. Od ledna 1922 do března 1924 zůstali na ostrově dva činovníci Donského kozáckého sboru (jeden z nich byl esaul), jejichž povinnosti bylo udržování ruských hřbitovů.

Po tom všem, co bylo popsáno ve výše uvedených dvou kapitolách, začínají být jasnější a pochopitelnější slova Anastasie Širinské, kolikrát byla vděčná osudu, který ji zavedl právě do Bizerty.

Další díl: Neznámá historie – 8. Konstantinopol – Bizerta…

Zdroj:

Překlad: Václav Hrbek, 2019

***

Zajímá vás tato historie? Pokud ano, přihlaste se zde k odběru! Další díl bude za týden, tak ať ho nezmeškáte.

A pokud Vás zajímá celý příběh, čtěte Jaro v Kartágu.