HistorieJaro v KartáguNeznámá historiePo stopách románu Jaro v KartáguZajímavosti

Neznámá historie – 9. dětství na lodích…

(Zleva doprava) Maxim Maximovič , Oleg Biriljov, bratři Pajdasové, (?), Anastasia Manstein(?)

Předchozí část: Neznámá historie – 8. Konstantinopol – Bizerta – II. část

„Stáli jsme v karanténě, ale občas jsme se mohli přemísťovat z lodi na loď. Dalo by se říci, že jsme žili v plovoucím městě a, pokud si vzpomínám, na zem nespěchali. Loď si žije svým vlastním, tajemným životem. Byli jsme schopni zmizet z očí dospělých poměrně snadno, i přes zdánlivě omezený lodní prostor. V lednu byl „Konstantin“ vrácen jeho firmě a rodiny námořníků se mohly vrátit na lodě svých otců.

Byli jsme opět na „Žarkém“ v zátoce Karuba, mezi „Zvonkým“ a „ Kapitánem Sakenem“,

Lodě Ruské carské flotily u cizích břehů vzdálené Afriky. Dvacátá léta. Bizerta. Tunis. Soukromá sbírka M.A. Axakovové. Buenos Aires a Argentina

v dlouhé řadě minonosek pod ochranou černé hlídky na nedalekém břehu. Tak přišly naše první Vánoce v Africe. Za pomoci Francouzů byla 7. března na „Alexejevovi“ uspořádána nadílka.

Dětští účastnící se oslavy

Po svátcích byl život zase monotónní a klidný. Pro mne se redukoval na minonosky – „Zvonkij“, „Žarkij“, „Kapitán Saken“, a rodiny jejich velitelů – Maximovičovi, Mansteinovi a Ostolopovi. My, děti, jsme se snadno přesouvali z jedné lodi na druhou, ale nesnažili jsme se vzdalovat. Přesto jsem si vzpomněla na velkou minonosku – „Cerigo“, která připlula v únoru právě díky její červené barvě, jelikož nebyl čas dokončit nátěr; tak zůstala natřená jen základovou barvou.

„Cerigo“

Po příjezdu do Bizerty byli důstojníci odzbrojeni a zpočátku pod přísným dohledem. Admirál Kedrov ve svém projevu k francouzským úřadům vyjádřil to, co cítili všichni důstojníci: „Kdybychom s sebou přinesli mor, byli bychom vaši nepřátelé nebo vaši zajatci, nebyli bychom přijati jinak.“ O to silnější byl jeho pocit vděčnosti admirálu de Bonovi za jeho přijetí v Konstantinopoli: „V našem neštěstí se nás nic nemohlo dotknout víc než vyjádření této sympatie. Nikdy na to nezapomeneme. Proč jsme na francouzském teritoriu přijímáni jako nepřátelé?

Viceadmirál Kedrov na bitevní lodi „Generál Alexejev“ 1921 K-R LK kapitán 1. třídy Feďajevskij (vzdává čest), kontradmirál Mašukova, kontradmirál Berens (vzdává čest).

Mnoho francouzských důstojníků si pokládalo stejnou otázku.

Jejich vyjádření  (Francouzů) soucitu a respektu je o to cennější, že v budoucnu nebude ponížení neobvyklé. Nebude za to koho vinit. Prostě se jen stanete uprchlíky a lidé, aniž by si toho všimli, začnou si pro sebe usurpovat právo mluvit s vámi jinak.

Výklad získaný z Paříže napomáhal tomu, že jsme brzy mohli vyjít na břeh. V Bizertě, v zátoce Karuba, kde stály minonosky a dělové čluny, v zátoce Ponti, kde kotvily u pobřeží ponorky

na rejdě, kam se vrátily „Alexejev“ a „Kornilov“ – srdce námořníků naslouchala všude . Historie se pro ně zastavila, čas zamrznul!

Generál Kornilov, 1921
Generál Alexejev
Úklid na torpédoborci (Děrzkij?)

Zajímavosti!

První přípitek na Nový rok 1921 byl docela radostný: „Na brzký návrat!“. Tehdy si to mnozí mysleli. Na všech fotografiích z prvního roku v daleké Bizertě si téměř nikde nevšimnete lidského zoufalství, smutku nebo náznaku úzkosti. Věřili tomu, že všechno brzy skončí a bude možné se vrátit zpět do dalekého Ruska.

Během krátkých chvilek odpočinku na zemi a na moři. Bizerta. Tunis. Dvacátá léta. Soukromá sbírka M.A. Axakovové. Buenos Aires. Argentina
Hodiny šermu
Poručík Nelavickij a Čiž na „Generálu Kornilovovi“ v Bizertě
Bizerta. O přestávce. Soukromá sbírka M.A. Axakovové. Buenos Aires.

Až časem „pod vnějším klidem monotónní existence” srdce jsme přešli od duhové naděje k velmi hlubokému zoufalství; obzvláště pak mladí, osamělí a odervaní od rodin. Povídalo se o snížení stavu eskadry. Mnoho rodin opustilo lodě a bylo umístěno do táborů: Ayn Draham, Tabarka, Monastir, Nador, Rara. Mnozí hledali práci, především na francouzských farmách. Naštěstí, žáci Námořního sboru, mezi nimiž bylo mnoho malých sirotků, našli útočiště v pevnosti Jabal-Kebir.

Vstupní brána do pevnosti “Jabal-Kebir”. Vychází kapitán I. třídy Kiticyn

Námořní prefekt, viceadmirál Varney, odpovídaje na žádost kontradmirála Mašukova, poskytl Námořnímu sboru tuto pevnost, která se nachází šest kilometrů od Bizerty, a u jejího úpatí je tábor Sfajat, kam bylo možné umístit personál.

Tábor Sfajat

Otázky týkající se sestavy eskadry a sboru byly řešeny v Paříži počátkem roku 1921. Velitel eskadry, viceadmirál Kedrov, odjel do Francie, aby jednal o jejich dalším osudu. Na jeho místo v Bizertě byl jmenován Michail Andrejevič Berens.

Na ponorce „Tuleň“ v Bizertě, červenec 1921, viceadmirál Kedrov, kontradmirál M.A. Berens, kontradmirál A. I. Tichmeněv. S axelbantem vlajkový důstojník nadporučík G. V. Čechov

Je nemožné si dokonce ani představit pocit ponížení, jaký zažil tento zkušený, slušný člověk s vynikající minulostí námořníka, když měl čelit nepříjemným finančním otázkám. Určitě si dobře uvědomoval, že francouzská vláda kvůli snížení nákladů zahrnuje na jejich pokrytí převést do francouzské flotily některé ruské lodě.

Podle údajů získaných od kapitána I. třídy N. R. Gutana ze štábu ruské flotily: „Z Konstantinopole do Bizerty (lodě připluly).. s 6388 uprchlíky, z nichž bylo – 1000 důstojníků a kadetů, 4000 námořníků, 13 kněží, 90 lékařů a asistentů lékaře a 1000 žen a dětí“.

Rusové v Bizertě. Skupina zeměměřičů a topografů. Zprava doleva stojí A.V. Vetrov, Mirošnikov, A.F. Uljanin, K.J. Děmskij, přes jednoho I.A. Baftalovskij. Zleva sedí V.S. Machrov

Místní francouzské úřady nemohly nechat bez pomoci takové množství lidí, zbavených prostředků k obživě, mezi nimiž byli nemocní, zranění a staří lidé, kteří nebyli schopni pracovat, a děti-sirotci. Zároveň v té době příkazy z Paříže předepisovaly „snížit na minimum náklady na provoz ruské flotily“ (dopis předsedy Rady ministrů z 3. března v roce 1921 A. Briana ministrovi námořnictva).

Od jara 1921 polovina z těchto lidí hledala práci na tuniské půdě za výjimečně těžkých podmínek.

Publikace Výboru pro Francouzskou Afriku, 21 rue Cassette, Paris“ zveřejňuje v roce 1922 následující řádky:

„Když v březnu vyvstala otázka o hledání práce pro Rusy, vyšlo najevo, že nebyla předem provedena žádná klasifikace kategorií podle pracovních schopností a kvalifikace lidí poslaných do Tuniska.

Většina patřila k šlechtickému nebo měšťanskému stavu nebo k vojenskému námořnictvu. Někteří důstojníci a námořníci připluli s rodinami….. Ale i přes nevhodné podmínky, příliš malou pokoru některých z nově příchozích a neschopnosti mnoha pochopit své postavení a přizpůsobit se mu, administrace a soukromé osoby přijaly do práce v dubnu a květnu dobrou polovinu těchto náhodných imigrantů.

Byly vyžadováni především zemědělští pracovníci (2050), technici (100) a pracovníci v dolech (80). Navíc asi sto žen se zařídilo jako guvernantky nebo služky.

Těchto 2825 Rusů, kteří jsou spokojeni se skromnými příjmy, plně uspokojují pracovní nároky.”

***

Další část: Neznámá historie – 10. pevnost Jabal-Kebir…

Zdroj:

Překlad: Václav Hrbek, 2019


Čtěte Jaro v Kartágu

E-book ke stažení zdarmaklikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…

Tištěnou knížku získáte ZDE