Petropavlovsk-Kamčatskij – historie ruského města. Po stopách hrdinů románu Jaro v Kartágu

Vítám Vás opět na našem webu v sérii článků s názvem – po stopách hrdinů románu Václava Michalského – Jaro v Kartágu.

V dnešním článku se podíváme do města Petropavlovsk-Kamčatskij, v němž sestra a matka hrdinky našeho románu hraběnky Mariji Alexandrovny Merzlovské, Alexandra Alexandrovna Haluško a její máma Anna Karpovna, strávily nějaký čas během Alexandřina dětství. Tehdy ještě malá Sašenka popisuje své vzpomínky.

Jako vždy, následuje ukázka z Jara v Kartágu a poté článek o místě, tentokrát od autora s nickname(em) masterok s názvem: Petropavlovsk-Kamčatskij – historie ruského města

Ukázka z románu Jaro v Kartágu

Následoval Petropavlovsk-Kamčatskij. Avačinský záliv, na jehož břehu sbírala Sašenka v létě mořské hvězdy, již suché, písečné barvy, s hrbolky a prázdné uvnitř. Avačinský záliv byl nevelký, úhledný, ale otevíral se z něj neuvěřitelný pohled na Tichý oceán. Tam, v Petropavlovsku, uviděla poprvé moře a ono ji vzrušilo, stejně jako potom láska na první pohled. Pocítila ve svém malém těle neurčitý neobvyklý příliv odvahy, pocítila svou moc a sounáležitost s ohromným šedým oceánem táhnoucím se za horizont. Pak si u Čechova přečetla: Moře bylo velké. Anton Pavlovič psal, že se tak o moři vyjádřil ve své gymnazijní práci malý chlapec. A velký spisovatel navíc potvrzoval, že „lépe to říci nešlo“. Ano. „Moře bylo velké“. Skutečně, je těžké vymyslet o moři něco přiléhavějšího.

Máma pracovala v továrně na ryby. Měla červené dlaně, opuchlé palce, a vždycky voněla čerstvými rybami. Z okna ubytovny, ve které žily, byla dobře vidět ve sněhu kouřící Avačinská sopka.

Sašenka si ještě zapamatovala zimolez, podlouhlé, malinké jahody fialové barvy na nevysokých keřích. Byly vodnaté, téměř bez chuti, trochu nasládlé, ale osvěžující. A ještě tam někde bylo „Siničkino jezero“. Bylo-li to na Amuru, nebo na Kamčatce, Saša již přesně nevěděla.

Moře ji vždy tak nějak zvláštně vzrušovalo, slavnostně. V hrudi ji šimralo a do očí se jí draly slzy, stejně jako za zvuků „Proščanie slovjánky“ a „Svaté války!

V sedmi letech, když musela jít Sašenka do školy, ocitly se v Moskvě. Jak se to mámě povedlo, nevěděla, a neví to dosud.


Petropavlosk-Kamčatskij – historie ruského města

Petropavlosk-Kamčatskij nezmizel v čase, nachází se mezi městy, která patří mezi významná v historii Ruského státu. Město má vznešené jméno, zná svou historii, má vyznamenání, je hrdina.

Avačinská zátoka byla objevena ruskými kozáky v čele s Radionem Presněcovem roku 1703, brzy poté, co Kamčatka byla Vladimirem Atlasovem připojena k Ruskému impériu. Nicméně po jejím objevení zde byl téměř čtyři desetiletí klid.

Počátkem 18. století se velká transformace Petra I., která se týkala posílení námořní moci Ruska, dotkla i vzdálené Kamčatky. Roku 1725 na základě iniciativy Petra I. byla organizována První kamčatská expedice (1725–1730), jejíhož základního cíle, dobytí Ameriky, nebylo dosaženo.  Aby byly splněna zadání, která měla Druhá kamčatská expedice (1733–1743), nezbytností byla trvalá základna na Kamčatce.

Velitel expedice kapitán-komodor Vitus Bering plánoval zorganizovat základnu, stejně jako v první expedici, na Nižněkamčatsku, odkud vyplouval na oceán.

Ale tentokrát by lodě postavené v Ochotsku nemohly vplout kvůli ponoru do řeky Kamčatky, proto padl výběr na Avačinskou zátoku. Na podzim roku 1739 dle rozkazu V. Beringa se poručík námořnictva Ivan Fomič Jelagin vydal z Ochotska vybrat na břehu zátoky místo pro stavbu obydlí.

Po přezimování v Bolšerecku dorazil I.F. Jelagin 17. června 1740 se svou třicetičlennou posádkou a tesaři do Avačinské zátoky pod ruskou vojenskou námořní vlajkou. (pozn.přek. historie námořní vlajky a Ondřejský kříž)

V polovině června se začal rozléhat zvuk seker a pil. Vedle Aušinova tábořiště, kde byla pohodlná zátoka, přikrytá sopkou a písečným ostrohem, vzniklo nové osídlení, které bude mít bohatou historii a stane se velkým městem na břehu Tichého oceánu. To všechno se stane později.

Během krátké doby bylo postaveno pět srubů, tři přístřešky, tři sklady a malý kostel. A v září 1740, kdy se na sopkách zářivými barvami loučil podzim, připlula do zátoky poštovní loď “Svatý apoštol Pavel”, vedená Alexejev Iljičem Čirikovem,a o něco později “Svatý apoštol Petr” s velitelem V. Beringem. O této události V. Bering informoval Petěrburské admiralitní kolegium, že šťastně dosáhli přístaviště a dali mu jméno “Svatých apoštolů Petra a Pavla”, “jako mají jména naše poštovní lodi“.

Petropavlovsk-Kamčatskij, rytina – 18. století

Den připlutí velitele V. Beringa do zátoky – 17. října (podle nového kalendáře) 1740 – je považován za narozeniny města.

Nyní budou v Avačinské zátoce často vidět plachty ruských a zahraničních lodí. Jméno a osud Petropavlovského přístavu bude pevně svázáno s historií zeměpisných objevů a ovládnutí Dálného východu ruskými lidmi.

V létě 1741 se z přístaviště vypravili V. Bering a A.I. Čirikov na Tichý oceán, aby našli „Da Gamovu zemi“, navštívit břehy Ameriky a zjistit, „zda jsou skutečně americké“. Lodě se brzy ocitly v mlze a ztratily se z dohledu, a tak bylo V. Beringovi a A.I. Čirikovovi souzeno dosáhnout Ameriky na různých místech a v různém čase. Poštovní loď „Svatý apoštol Pavel“ se do Petropavlovského přístaviště vrátila 10. října 1740, „Svatý apoštol Petr“, vedený V. Beringem, byl 4. listopadu vyvržen na jeden z ostrovů, který byl následně nazván Beringovým ostrovem. 8. prosince V. Bering zemřel. Zbývající přeživší členové posádky strávili na ostrově devět měsíců. Z trosek poštovní lodi postavili nový koráb a 13. srpna 1742 vypluli na moře. Za čtyři dny dopluli na Kamčatku. Z expedice se vrátilo čtyřicet šest lidí ze sedmdesáti sedmi.

Nehledě na tragédii, cíle a úkoly expedice byly splněny, což mělo velký význam pro rozvoj ruské mořeplavby v 18. – 19. století. Poprvé se tak v Rusku zkoumala území a vodní prostory, jež se nacházely za Uralem, které z velké části do té doby Evropané neznali, včetně poloostrova Kamčatky.

Je to nedocenitelný skutek ruských mořeplavců. Uskutečnili nové historické objevy dosažením Amerického kontinentu ze severozápadu. Jejich jména se právem nachází vedle Kolumba a de Magalhãese.


Po odchodu Druhé kamčatské expedice strážil její majetek seržant Surgucký s posádkou devíti lidí.

Osídlení, které vzniklo na břehu Avačinské zátoky, se dlouho nerozvíjelo. Čas od času ho navštěvovaly ruské a jiné lodě. Roku 1770 připluly poprvé lodě zahraniční. Byla to plavidla pod velením Charlese Clerka, zástupce a asistenta věhlasného Jamese Cooka. Na staré Webberově rytině, který se účastnil expedice J. Cooka, „Pohled na Petropavlovské přístaviště r. 1779“, je na písečném pobřeží pět šest roubených domů na kůlech s kónickými střechami.

Za osm dalších let přístaviště navštívil věhlasný francouzský mořeplavec Jean-François de La Pérouse, který zastihl ve městě okolo sta obyvatel. Na plese, organizovaném na jeho počest, byly přítomny všechny Petropavlovské dámy – třináct lidí.

Roku 1789 připlul do Petropavlovského přístaviště na lodi „Sláva Rossiji“ skvělý mořeplavec a vědec Gavril Andrejevič Saryčev, který v průběhu dvou let stál v čele expedice zkoumající Beringovo moře a Aleutské ostrovy.

Počátkem 19. století končí nejstarší období ovládnutí a průzkumu Kamčatky. Události, jejichž bylo naše město v tom období svědkem, ho staví do společnosti historických míst, která jsou spojena s významnými zeměpisnými objevy ve světě. Toto byli schopni ocenit naši předci, kteří postavili památníky V. Beringovi, Ž. F. de La Pérousovi, Č. Klapkovi, a také naši současníci, kteří pojmenovali po I. F. Jelaginovi, A. I. Čerikovovi, G. Stellerovi, S.P. Krašeninnikovovi a V. Beringovi ulice města.

V první polovině 19. století začalo nové období v historii Kamčatky a Petropavlovského přístaviště. Přítomnost cizích lodí v akvatoriu Avačinské zátoky a rychlý rozvoj mořeplavby v severovýchodní části Tichého oceánu potřebovaly od carské vlády, aby zde byl vytvořen pohodlný přístav. Potřebovala to také Rusko-americká společnost, na níž byla kladena organizace těžby, lovu a obchodu v této oblasti a rozšíření a upevnění ruské správy v Americe.

Díky své komfortní poloze se Avačinská zátoka stala základnou pro plavby kolem světa a další, které měly významný vliv na rozvoj Kamčatky a Petropavlovsku.

Více než třicetkrát zde v 19. století spouštěly kotvu na svých plavbách okolo světa lodě téměř všech slavných mořeplavců. Osud města je svázán s mořem a námořníky. Tím, že ho námořníci postavili, zůstalo dodnes jejich přístavem a rodným domem. Plavby okolo světa obohatily historii Petropavlovsku-Kamčatského.

14. července 1804 vešla po pěti a půl měsících plavby pod velením zkušeného námořníka Ivana Fjodoroviče Kurzensterna do zátoky šalupa „Naděžda”, která dokončila spolu se šalupou „Něvou“ první plavbu okolo světa, jež začínala v Kronštadtu. Tato expedice, které velel I. F. Kruzenštern, prováděla zeměpisná pozorování v Tichém oceánu a přivezla náklad na Kamčatku a do „Ruské Ameriky“.

První plavba kolem světa uskutečněná ruskými námořníky proběhla úspěšně. Od té doby se dlouhé námořní expedice staly pro ruské námořníky obyčejným jevem a vyvrátily smyšlenky zahraničních „specialistů“ o neschopnosti Rusů plavit se oceány.

Připlouváme na kotviště. Zima 1957 Mořské nádraží Petropavlovsk-Kamčatskij. Snímek z paluby osobního parníku „Asie“.


V přístavu Petropavlosk-Kamčatskij led nebyl. Na rejdě stály parníky. Zima 1957

Snímek mořského nádraží Petropavlosk-Kamčatskij. Parník „Asie“, z jehož paluby je udělán snímek, připlouvá ke kotvišti. Zima 1957

Sovětský svaz“. Petropavlosk-Kamčatskij 1958.

Počátek 50. let. Pohled na centrum města s Nikolské sopky.

Petropavlovské přístaviště mezi lety 1809–1818 navštěvoval vynikající badatel Vasil Michajlovič Golovnin během plaveb okolo světa v letech 1817–1819 a v roce 1829 zde byl mořeplavec a geograf Fjodor Petrovič Litke. Do přístaviště připlouvali i známí ruští mořeplavci Otto von Kotzebue – roku 1816, Michail Petrovič Lazarev – 1823.

Mořeplavci zanechali písemná svědectví o svých návštěvách. Díky tomu víme, že v době, kdy zde „Naděžda“ kotvila, se ve městě nacházelo 180 obyvatel a dva „solidní“ domy. V jednom z nich žil velitel města major Krupskij, ve druhém pak dva dělostřelečtí důstojníci. Roku 1809 V. M. Golovnin zaznamenal necelých padesát nehezkých domů (v oknech měly cokoliv, jen ne sklo), budovu velitele garnizonu, sklad a prodejnu Rusko-americké společnosti.

50. léta. Soudní budova (stavba z r. 1914). V současnosti Krasnoarmějská ulice.

Zvláštní znepokojení o osud Kamčatky projevil I. F. Kruzenštern, jenž říkal, že Kamčatku by bylo možné hojně zásobovat, pokud by se tam každoročně posílaly lodě z jakéhokoliv evropského ruského přístavu. Na základě jeho iniciativy byl v senátu prezentován projekt o změně řízení Kamčatky, a 9. dubna 1812 bylo potvrzeno nové postavení Kamčatky, které obsahovalo devadesát bodů. Určovaly pobyt velitele Kamčatky v Petropavlovském přístavišti, který do té doby podléhal sibiřskému generálnímu guvernérovi. Tímto postavením se Petropavlovské přístaviště stalo administrativním centrem Kamčatky (dříve jím byl Nižně-Kamčatsk). Řízení Kamčatky začalo být mnohem dokonalejší. Velitel Kamčatky a jeho zástupce byli vybírání a jmenování z okruhu zkušených námořních důstojníků, kteří byli povinni odsloužit na místě minimálně pět let.

Prvním velitelem Kamčatky a města (1817–1822) se stal námořní poručík Pjotr Ivanovič Rikord (později admirál).

50. léta, Park Svobody, obkom (okresní výbor) KSSS

Změna statusu města, dodávky zboží nikoliv po souši, přes Sibiř, ale po moři, měly kladný vliv na jeho rozvoj. Správně si toho povšiml V. M. Golovin během návštěvy města v roce 1818. „Vzdali jsme čest pevnosti výstřelem ze sedmi děl a ihned obdrželi stejnou odpověď. Taková pečlivost mě překvapila, neboť jsem věděl, že se dříve válel osm měsíců v roce v kůlně“.

P.I. Rikord měl nemalou zásluhu na rozvoji města a zlepšení života obyvatelstva. Během výkonu své funkce založil lazaret pro příslušníky armády a nemocnici pro civilisty. Roku 1817 byla otevřena střední odborná škola řemesel se specializacemi – kovář, tesař a zámečník. Změnil se i vzhled města. Domy se stavěly podle stanovených pravidel, a nikoliv kde se komu zachtělo. Obyvatelé začali pěstovat brambory.

Během své návštěvy Petropavlovského přístaviště roku 1818 daroval V.M. Golovin P.I. Rikordovi nástroje pro střední odbornou školu řemesel a klavír.

Počátek 50. let. Alej k Parku kultury na Nikolské sopce.

Roku 1822 bylo osídlení na břehu jezera povýšeno mezi ruská města pod názvem Petropavlovský přístav. Po V.I. Rikordovi se velitelem města stal Stanický.

Město postupně rostlo. V roce 1830 se ve srovnání s r. 1802 město rozrostlo více než pětkrát a mělo okolo tisíce obyvatel. Nicméně, změny probíhaly velmi pomalu. Kvůli každé novince a výstavbě bylo nezbytné psát papíry nadřízenému velitelství. Korespondence s irkutským gubernátorem, kterému byli velitelé Kamčatky podřízeni, ale také v některých otázkám s Petrohradem, trvala desítky let.

7. října 1840 se stal velitelem Kamčatky kapitán 2. třídy N.V. Strannoljubskij. Během jeho vlády v roce 1841, stejně jako v Sevastopolu, střílelo v poledne dělo. Střelbu si vynutila nezbytnost, protože ve městě byly jedny hodiny, a to sluneční, a aby se dalo občanům vědět o tom, že je poledne, Strannoljubskij nařídil za jasného počasí výstřel z děla. Ale střelba stále pokladnu čtyřicet pět rublů ve stříbře ročně, tak Dělostřelecký úřad nařídil střelbu přerušit.

1. července 1850 byl u vchodu do Avačinské zátoky postaven Petropavlovský maják, který byl vidět ze vzdálenosti třiceti mil a sloužil k orientaci lodím. Tento maják byl první nejen na Kamčatce, ale i na celém ruském pobřeží Tichého oceánu.

Maják, postavený roku 1897 z litinových segmentů, stále funguje.

50. léta, ulice Naběrežnaja

Roku 1849 navštívil Kamčatku N.N. Muravjov, jmenovaný r. 1847 generálním gubernátorem Východní Sibiře. Když přibyl z Ochotska do Petropavlovského přístavu, prozkoumal Avačinskou zátoku a vybral místo pro stanoviště flotily. „Viděl jsem v Evropě a Rusku mnoho přístavů,“ psal do Petrohradu ministru zahraničních věcí L. A. Perovskému, „ale nic, co se podobá Avačinské zátoce, jsem nepotkal. Anglie by měla záměrně vyvolat dvoutýdenní konflikt s Ruskem, aby ji ovládla, a poté uzavřít mír, ale Avačinskou zátoku nám již nevrátí, a pokud by nám za ni třeba při uzavření míru zaplatila milion liber, získala by ho rychle zpátky z velrybářství v Ochotském a Beringově moři. Anglie, to se rozumí, sem nikoho nepustí bez cla.“ Gubernátorova představa o přenesení Ochotského přístavu do Petropavlovského se pro carskou vládu ukázala jako přesvědčivá, a tak 2. prosince 1849 následoval výnos o zřízení samostatné Kamčatské oblasti.

V souladu s tímto výnosem se Petropavlovský přístav stal hlavním přístavem v Tichém oceánu.

Budovy Kamčatské akciové společnosti a Střední průmyslové školy rybářské

V únoru byl na pozici kamčatského vojenského gubernátora a velitele Petropavlovského přístavu jmenován kapitán 1. třídy Vasilij Stěpanovič Zavojko.

Nový gubernátor rozvinul horečnatou činnost ohledně stavby Petropavlovského přístavu. S omezenými prostředky byl za krátkou dobu schopen v přístavu zorganizovat stavební činnost, loděnice na stavbu komerčních plavidel, slévárny a nová kasárna. Město za něj vyrostlo, ale stejně všechno bylo ještě malé, s obyvatelstvem čítajícím 1594 lidí, kteří bydleli ve 116 dřevěných domcích. Petropavlovský přístav představoval, dle té doby, typické polovojenské sídlo, v němž hlavní místo zaujímaly kostel, kasárna, gubernátorův dům a stavby pro orgány státní moci. Snažili se město postavit důkladně. V cihelně v zátoce Tarja vyráběli cihly do základů a pecí.

Město té doby popsal v jasných barvách vědec Karl von Ditmar, který přibyl do Petropavlovského přístavu roku 1851. Poznamenal si, že mezi zátokou a jezerem se rozkládají výhradně vojenské domy, jejichž počet dosahoval čtyřiceti. Uprostřed, na volném prostranství, se nacházel pravoslavný kostel, velký gubernátorův dům, obklopený zahradou, kancelář, nemocnice, lékárna, několik ubikací pro posádku, obytné domy pro důstojníky a úředníky, ubytování pro duchovenstvo a budovy Rusko-americké společnosti. Celé město bylo postaveno výhradně ze dřeva, jen soukromé domy byly pokryty travou, a státní železem.

50. léta, Těatralnaja ploščaď (Divadelní náměstí)

V. S. Zavojko věnoval pozornost pěstování různých zemědělských kultur. Z pevniny byly objednány inventář, semena a pozváni specialisté. Gubernátor zavázal každou rodinu ve městě zasázet minimálně deset pudů brambor. Každoročně se na základě jeho iniciativy na podzim prováděly zemědělské výstavy.

Nicméně všechna úsilí místní vlády nemohla podstatně změnit ekonomiku a kulturu Kamčatky. Trestuhodná lhostejnost carské vlády k osudu vzdálené hranice Ruska, odnětí nezbytné materiální pomoci nepřispívalo ekonomickému a kulturnímu rozvoji poloostrova.

V roce 1804 žilo ve městě 180 lidí, v r. 1809 v něm stálo 50 domů. Ale obyvatelstvo byla fakticky oživlou „křižovatkou“ námořních cest. Kotvily zde koráby na cestách kolem světa, a tak místní obyvatelé přijímali hosty – nyní světově známé La Pérouse, Saryčeva, Kruzenšterna a Golovina. Slavnostní „recepce“ byly nahrazeny každodenním životem: seli hrách, řepu, zelí, u vchodu do Petropavlovského přístaviště stavěli dělostřeleckou baterii a uprostřed osady byly prodejny Rusko-americké společnosti, přežívali zemětřesení…

Roku 1822 obec Petropavlovské přístaviště povýšili mezi ruská města pod názvem Petropavlovský přístav. Tak naše město dostalo nové jméno. A tak po sto dvou letech, roku 1924, město poněkolikáté změnilo jméno, alebtentokrát s tím získalo i „otčestvo“: začalo se nazývat Petropavlosk-Kamčatskij.

Jednou byl málem Petropavlovský přístav přemístěn do Tarinského zálivu. Právě tam generální gubernátor Východní Sibiře N.N. Muravjov, který navštívil r. 1849 Petropavlovský přístav, uviděl důstojné místo pro obranu Avačinské zátoky před nepřítelem. Ale Muravjovův návrh nepodpořil guvernér Kamčatky V. S. Zavojko, a i Muravjov svoji myšlenku brzy zavrhl, což zachránilo Petropavlovský přístav před stěhováním.

Jednou z nejjasnějších stránek historie města je jeho obrana před napadením Anglo-francouzské eskadry v srpnu 1854. Petropavlovský přístav se stal městem-hrdinou Krymské války (1853–1856). V té době oficiálně městům taková ocenění nedávali, ale díky odvaze obránců se Petropavlovský přístav proslavil po celém světě, vojenské lodi na jeho počest začali nosit jméno “Petropavlovsk“, hrdinům obrany města postavili několik památníků.

V roce 1913 získal Petropavlovsk svoji „vizitku“ – erb. Stvrdil ho Mikuláš II. 26. srpna. Po osmdesáti letech, 16. prosince 1993, byl na základě usnesení hlavy administrativy Petropavlovska-Kamčatského historický erb města znovu obnoven.

V roce 1924 bylo přijato rozhodnutí o přejmenování Petropavlovsku na Petropavlosk-Kamčatskij. Pomohlo to vyhnout se zmatkům, protože Petropavlovsk se také jmenuje jedno město v Kazachstánu. V r. 1932 bylo založeno Kamčatské oddělení Tichooceánského vědecko-výzkumného institutu rybolovu a oceánografie. První část loděnic byla dokončena roku 1936. Město se rozrůstalo, získávajíc do svého území nové průmyslové a obytné čtvrti. V 30. letech 20. století byla k Petropavlovsku-Kamčatskému připojena čtvrť Kamčatské akciové společnosti, osady dělníků a stavbařů Petropavlovské loděnice a závodu na konzervy, základnu rybářské flotily Mochovaja. V r. 1942 přijala první studenty střední průmyslová škola s názvem Petropavlovsk-Kamčatská námořní rybářská průmyslová škola, na jejímž základě bylo po deseti letech založeno Petropavlovsk-Kamčatské námořní učiliště.

Ve věku 190 let, roku 1930, opustil „šedý“ Petropavlovsk svoji „kolébku“ – břeh zálivu mezi Nikolskou a Petrovskou sopkou a „vykročil“ k severnímu břehu Kultučného jezera a svahu Mišenné sopky rozšířením městského teritoria. Dále se pak r. 1941 ocitly v hranicích města vesnice Seroglazka, sovchoz „Kamčatskij pioněr im. Stalina“ (Stalinův kamčatský pionýr) a osada Indistrialnyj. V roce 1957 rozšířil Petropavlovsk „sféru vlivu“ tím, že připojil k městskému teritoriu pozemky v perimetru šest až deset kilometrů.

Občané města se účastnili obsazení Kurilských ostrovů – v roce 1945 se zde zformoval výsadek. Z břehu Petropavlovska-Kamčatského vyrazily výsadkové lodě k ostrovům Paramušir a Šumšu. Důležitou etapou rozvoje sféry vzdělávání se stalo otevření Kamčatského pedagogického institutu, které proběhlo roku 1958. Dva roky před tím se Petropavlosk-Kamčatskij stal centrem Kamčatské oblasti v rámci Chabarovského kraje.

Intenzivní bytová výstavba začala v 60. letech. Stavěly se především typové panelové čtyřpatrové domy. Nové mohutné obytné celky se začaly rozkládat podél silnice, která prochází celým městem od přístavu do hloubi poloostrova. V Petropavlovsku-Kamčatském byly odzkoušeny nové stavební technologie v nebezpečných seismických zónách, které byly následně použity i v dalších regionech SSSR.

Město postupně mužnělo a narovnávalo ramena, roztáhnuvše se na desítky kilometrů po břehu Avačinské zátoky, čímž se zformovaly dvě městské části – Leninská a Okťabrská. Tyto části byly likvidovány během přestavby.

31. října 1972 dostal Petropavlovsk-Kamčatskij Řád rudé zástavy práce – za úspěchy v hospodářské a kulturní výstavbě a za zásluhy o zformování a upevnění Sovětské vlády na Kamčatce.

Roku 1987 byla otevřena Petropavlovsk-Kamčatská vyšší inženýrská námořní střední škola. V roce 1991 sjednotila s mořeplaveckou střední školou, z čehož vzniká Petropavlovsk-Kamčatská vyšší námořní střední škola. Počátkem 90. lety vyrostl počet obyvatel ke 300 000.

V současnosti zaujímá nejdůležitější místo v průmyslové výrobě města rybolov a zpracování ryb. Největší firmy v této průmyslové oblasti: ЗАО «Акрос» (Akros a.s.), рыболовецкий колхоз им. Ленина (Leninův rybářský kolchoz), ОАО «Океанрыбфлот» (Okeanryboflot a.s.), ОАО «Камчатрыбпром» (Kamčatrybprom a.s.). Velká část ryb a mořských plodů se posílá na export do Japonska, Jižní Koreje a Číny. V městě pracují dvě velké teplárny. Rozvíjí se důlní odvětví. V Petropavlovsku-Kamčatském mají kanceláře firmy, které se zabývají průzkumem nalezišť zlata, niklu, platiny a stříbra.

Ve městě se nachází několik vědecko-výzkumných a projekčně-konstrukčních institutů, včetně Institutu vulkanologie a seismologie RAN, Vědecko-výzkumné geotechnologické centrum DVO RAN (ДВО РАН) a Kamčatské oddělení Tichooceánského institutu rybolovu a oceánografie. Sféru vyššího vzdělávání je zastoupena Kamčatskou státní univerzitou, Kamčatskou státní technickou univerzitou, ale také filiálkami vysokých škol z jiných měst, včetně Všeruské akademie vnějšího obchodu, Dálněvýchodní státní technickou univerzitou a dalšími.

Z mezinárodního letiště „Jelizovo“ (IATA: PKC, ICAO: UHPP – pozn. přek.), které se rozkládá dvacet devět kilometrů od města, se létá pravidelnými domácími linkami do Moskvy (Šeremetěvo, Domodědovo, Vnukovo), Petrohrad, Jekatěrinburg, Krasnojarsk, Vladivostok, Chabarovsk, Novosibirsk, Jakutsk, Magadan, Južno-Sachalinsk atd., a také jsou zde čtyři linky na letiště v Japonsku a Thajsku. Mezi exportovaným zbožím přes námořní přístav zaujímají nejdůležitější místo výrobky z ryb, kulatina a řezivo, cement, kolová technika a vybavení, sůl, kovy a uhlí. Dováží se obilí, cement a chlazené náklady. Námořní osobní doprava mezi Petropavlovskem-Kamčatským a Vladivostokem byla přerušena na konci 80. let. Pro osobní dopravu na vnitrostátních linkách a pro spojení s blízkými osídleními se používají autobusy a maršrutky. Železniční spojení chybí. Služby mobilní komunikace nabízejí čtyři operátoři.

Mezi památky Petropavlovsku-Kamčatského jsou Kamčatské vojensko-historické muzeum, Kamčatské regionální muzeum, Regionální umělecké muzeum, Muzeum lososa, Muzeum Kamčatského vědeckého institutu rybolovu a oceánografie, Muzeum současné vulkanologie, Geologické muzeum při FGU TFI Kamčatského kraje a památníky Beringa (viz fotky níže) a La Pérouse.

Beringův památník
La Pérousův památník

Na teritoriu Petropavloska-Kamčatského se nachází několik lyžařských základen. Kousek od města se nachází velké množství přírodních pamětihodností. Mezi nimi je známé Údolí gejzírů, které se nachází na území Kronocké státní biosférické rezervace.

Město Petropavlosk-Kamčatskij na internetu:

Encyklopedie “Moje město”

Článek na Wikipedii

Městské stránky

Překlad: Václav Hrbek, 2019

Zdroj:

https://masterok.livejournal.com