Book trailerHistorieJaro v KartáguOsamělý je všude na pouštiPo stopách románu Jaro v Kartágu

Naděžda Teffi – povídka Čas – básníci a spisovatelé ruské emigrace ve Francii

O básnících a spisovatelích ruské emigrace, které znala hlavní hrdinka sextalogie Jaro v Kartágu hraběnka Marija Alexandrovna Merzlovskaja, bude řeč především v připravovaném druhém díle s názvem Osamělý je všude na poušti.

Dnešní blog je překladem povídky, kterou jsem převzal z portálu izbrannoe.com (odkaz je na konci textu).

Teffi, vlastním jménem Naděžda Alexandrovna Lochvickaja, provdaná Bučinskaja (1872 – 1952)


Teffi “Čas”

Byla to vynikající restaurace se šašliky, pelmeněmi, selátkem, jeseteřím masem a uměleckým programem. Umělecký program se neomezoval jen na některá ruská čísla jako „Lapotočki“, a „Bublički“ a „Černé oči“. Mezi umělci byli jak černošky, tak Mexičanky, Španělky, i džentlmeni neurčitého jazzového kmene, kteří zpívali ve všech jazycích málo srozumitelná nosová slova, třesouce u toho boky. Dokonce i zjevně ruští umělci, kteří se křižovali v zákulisí, zpívali ve francouzštině a angličtině.

Taneční čísla, která umožňovala umělcům neodhalovat svou národnost, byla předváděna dámami s nejneuvěřitelnějšími jmény: Takuza Muka, Rutuf Jaj-jaj, Ekama Juja.

Mezi nimi byly snědě, téměř černé exotické ženy s podlouhlýma zelenýma očima. Vystupovaly tam i růžovo zlaté blondýnky a ohnivě zrzavá děvčata s hnědou kůží. Téměř všechny, včetně mulatek, byly, samozřejmě, z Ruska. S našimi talenty ani toto nebylo těžké dosáhnout. „Naše sestra chudoba“ nás spoustu věcí naučila.

Zařízení restaurace bylo elegantní. Právě toto slovo ji definovalo nejlépe. Nikoliv přepychová, nikoliv velkolepá, nikoliv vytříbená, ale především elegantní.

Barevná stínítka, fontánky, do stěn vestavěná zelená akvária se zlatými rybami, koberce, strop, vymalovaný nesrozumitelné díly, mezi nimiž bylo lze tušit tu vypouklé oko, tu zvednutá noha, ananas, zde kousek nosu s na něj přilepeným monoklem, tu račí ocásek. Sedícím u stolů to připadalo, že jim to všechno padá na hlavu, ale zdálo se, že právě v tom bylo umělcovo zadání.

Obsluha byla zdvořilá, neříkala zpozdilým hostům:

„Posečkejte. Kam se hrnete, když není místo. Tady není tramvaj.“

Restauraci navštěvovalo stejně cizinců jako Rusů. A často bylo vidět, jak nějaký Francouz nebo Angličan, který již očividně pobyl v tomto zařízení, přiváděl s sebou přátele a s obličejem, na němž měl výraz kouzelníka, polykajícího hořící koudel, do sebe obracel první sklenku vodky a, vykuliv oči, zacpával ji v hrdla pirožkem. Kamarádi se na něj dívali jako na odvážného podivína, a s nevěřícím úsměvem na rtech přičichávami ke svým sklenkám.

Francouzi rádi objednávají pirožky. Z nějakého důvodu se jim toto slovo, které vyslovují s přízvukem na „o“, líbí. Je to velmi podivné a nevysvětlitelné. Ve všech ruských slovech Francouzi dávají důraz, podle vlastností svého jazyka, na poslední slabiku. Ve všech — kromě slova „pirožky“.

—–

U stolku seděli Vava von Merzen, Musja Riven a Gogosja Livenskij. Gogosja byl z vyšších kruhů, byť ze vzdálenější periferie, proto, nehledě na svých šedesát pět let, stále slyšel na přezdívku Gogosja.

Vava von Merzen, která již dávno vyrostla do postarší Varvary, v lehce zatočených suchých loknách tabákové barvy, které byly tak výrazně prokouřené, že pokud byste je uřízly a nasekaly, mohli jste jimi napěchovat dýmku nějakého nenáročného skippera dálkové námořní plavby.

Musja Riven bylo mladičká, právě poprvé rozvedené děvče, smutné, sentimentální a jemné, což mu nebránilo klopit jednoho panáka vodky za druhým, bez povšimnutí a nenápadně jak pro něj, tak pro ostatní.

Gogosja byl okouzlující společník. Všechny znal a o všech mluvil hlasitě a hodně, zřídka, v dvojsmyslných částech své řeči, přecházeje dle ruského zvyku do francouzštiny, částečně proto, aby „služebnictvo nerozumělo“, částečně proto, že francouzské neslušnosti jsou pikantní, ale ruské urážejí sluch.

Gogosja se vyznal v jaké restauraci, co je přesně třeba objednávat, vítaje se potřesením ruky se všemi maîtres d’hôtel, věděl, jak se jmenuje kuchař, a pamatoval si co, kde a kdy snědl.

Úspěšným číslům programu hlasitě tleskal a výrazně křičel:

„Díky, brácho!“

Nebo:

„Dobrá práce, holka!“

Znal hodně návštěvníků, dělal na ně uvítací gesto, někdy hulákal na celý sál:

„Comment ca va? Anna Petrovna en bonne santé?“

Stručně řečeno, byl to úžasný zákazník, který svou personou zaplnil sál ze tří čtvrtin.

Naproti nim, u druhé stěny, si zabrala stoleček zajímavá společnost. Tři dámy. Všechny tři byly více než postarší. Jednoduše řečeno – stařeny.

Všechno to tam řídila žena malá, silná, s hlavou, našroubovanou přímo na poprsí, bez jakéhokoliv náznaku krku. Velká diamantová brož se opírala o dvojitou bradu. Šedé, dokonale učesané vlasy měla zakryté koketním černým kloboučkem, tváře napudrované růžovým pudrem a velmi skromně dočervena zbarvená ústa obnažovala modro porcelánové zuby. Nádherná stříbrná liška byla načechraná nad uši. Stará žena byla velmi elegantní.

Další dvě nebyly moc zajímavé, a zřejmě byly vyparáděnou stařenou pozvány.

Vybírala jak víno, tak pokrmy velmi pečlivě, přičemž i pozvané, které měly očividně také „fajnové jazýčky“, ostře vyjadřovaly své míněná a hájily své pozice. Jídla se chopily společně s vášní opravdového temperamentu. Jedly kultivovaně a soustředěně. Rychle zčervenaly. Hlavní stařena se nalila, dokonce trochu zmodrala a její oči se vypoulily a zesklovatěly. Ale všechny tři se radovaly jako černoši, kteří právě stáhli slona, když radost vyžaduje pokračování tance a pocit sytosti táhne k zemi.

„Vtipné staré dámy!” řekla Vava von Merzen, když nasměrovala svůj lornět na veselou společnost.

„Ano,“ nadšeně souhlasil Gogosja. „Mají šťastný věk. Už nemusejí držet linii, nepotřebují kohokoliv dobývat, komukoliv se líbit. S penězi a dobrým žaludkem je to nejšťastnější věk – a nejbezstarostnější. Už nemusíte stavět svůj život. Všechno je hotové.“

„Podívejte se na ni, na tu hlavní,“ řekl Musja Riven, který pohrdlivě spustil koutek u pusy. „Je jako nějaká veselá kráva. Mám pocit, že taková byla celý život.“

„Pravděpodobně ho prožila skvěle,“ řekl souhlasně Gogosja. „Žij a nech žít – veselá, zdravá a bohatá. Možná byla dokonce i přitažlivá. Nyní je to samozřejmě těžké posuzovat. Hrouda růžového tuku.“

„Myslím, že byla lakomá, chamtivá a hloupá,“ dodala Vava von Merzen. „Sledujte, jak jí, jak pije, je to smyslné zvíře.“

„Ale přesto ji někdo pravděpodobně miloval, a dokonce si ji vzal,“ zasněně dodala Musja Riven.

„Prostě se někdo oženil kvůli penězům. Vždycky předpokládáš romantiku, která v reálném životě nebývá.“

Rozhovor přerušil Ťulja Rovcyn. Byl ze stejné periferie kruhu jako Gogosja, a tak si i zachoval do šedesáti třech let jméno Ťulja. Ťulja byl také milý a příjemný, ale chudší než Gogosja, a mnohem menší. Po několika minutách povídání vstal, rozhlédl se a přistoupil k veselým stařenám. Měly z něj radost jako ze starého známého a usadily ho ke svému stolu.

Mezitím šel program svou cestou.

Na jeviště vyšel mladý muž, oblízl se jako kocour, který vyjedl kurník, a za vytí a přerušovaného cinkání jazzu předvedl takovým prosebným ženským vrkáním anglickou píseň. Slova písně byla sentimentální a dokonce i smutná a motiv monotónně depresivní. Ale jazz udělal své, aniž by se nořil do těchto detailů, a ukázalo se, že jakoby smutný pán plačtivě vypráví o svých milostných neúspěších, a nějaký blázen nezřízeně skáče, řve, píská a bije plačtivého pána měděným podnosem po hlavě.

Poté na stejnou hudbu tančily dvě Španělky. Jedna z nich, když utíkala, zavýskala, což velmi zvedlo náladu publika.

Pak vystoupil ruský zpěvák s francouzským příjmením. Nejdříve zazpíval francouzskou romanci, pak à la demande du public – starou ruskou:

„Jako Tvůj krotký otrok, pokleknu.
Nebojuji s ničivým osudem,
jsem hořce zahanbený —
udělám všechno za štěstí být s tebou.“

„Poslouchejte! Poslouchejte!“ Gogosja se náhle nastražil. „Ach, tolik vzpomínek! S touhle romancí je svázána taková hrozná tragédie. Chudák Kolja Izubov… Maria Nikolajevna Rutte… hrabě…

„Když se můj pohled setká s tvým ,
jsem zachvácen palčivým vzrušením,“

tlačil ze sebe roztouženě zpěvák.

„Všechny jsem je znal,“ vzpomněl si Gogosja. „To je romance Kolji Izubova. Nádherná hudba. Byl velmi talentovaný. Námořník…“

…“Tak odráží požehnané hvězdy
zuřící, bezedný oceán…“

pokračoval zpěvák.

„Byla tak rozkošná! Jak Kolja, tak hrabě do ní byli zamilovaní jako blázni. A Kolja vyzval hraběte na souboj. Hrabě ho zabil. Muž Mariji Nikolajevny byl tenkrát na Kavkaze. Vrátil se a pak nastal tento skandál. Maria Nikolajevna se starala o umírajícího Kolju. Hrabě, když viděl, že je Marija Nikolajevna celou dobu s Koljou, střelil si kulku do čela, nechávaje jí dopis na rozloučenou, že věděl o její lásce ke Koljovi. Dopis se, samozřejmě, dostává do rukou manžela, a ten požaduje rozvod. Marija Nikolajevna ho vášnivě miluje a fakticky není ničím vina. Ale Rutte jí neběřil, nechává se poslat na Dálný východ a zanechává ji tu samotnou. Je zoufalá, trpí šíleně a chce jít do kláštera. O šest let později ji manžel zve k sobě do Šanghaje. Letí tam, znovuzrozená. Zastihne ho, když umírá. Žili spolu jen dva měsíce. Všechno pochopil, celou dobu miloval jen ji a trápil se. Vlastně je to taková tragédie, že se vlastně divíte, jak to tahle malá žena mohla celé přežít. Tady jsem ji ztratil z dohledu. Jen jsem slyšel, že se vdala a její manžel byl zabit ve válce. Myslím, že taky zemřela. Byla zabita během revoluce. Tady Ťulja ji dobře znal, dokonce po ní ve své době toužil.“

„Bou-u-říci bezedný oceán.“

„Skvělá žena! Takové teď nejsou.”

Vava von Merzen a Musja Riven uraženě mlčely.

„Zajímavé ženy bývají v každé době,“ procedila nakonec Vava von Merzen, ale Gogosja ji jen úsměšně a dobrodušně poplácal po ruce.

„Podívejte se,“ řekl Musja, „váš přítel o vás mluví se svými stařenami.”

Bylo to tak. Ťulja s jeho dámami se dívali přímo na Gogosju. Ťulja povstal a došel k příteli. Hlavní stařena kývala hlavou.

„Gogosjo!“ řekl Ťulja. „Zdá se, že si tě Marija Nikolajevna dobře pamatuje. Řekl jsem jí tvé jméno a ona si vzpomněla a moc ráda tě vidí.“

„Jaká Maria Nikolajevna?“ strnul Gogosja.

„Nelogina. No, bývalá Rutte. Zapomněl jsi na to?“

„Ježíši Kriste! rozrušil se Gogosja. „Právě o ní mluvili! Kde sakra ona je?

„Pojď k ní na chvíli,“ spěchal Ťulja. „Tvé milé dámy odpustí.“

Gogosja vyskočil a překvapeně se ohlížel.

„Kde, sakra, je?“

„Támhle, teď jsem s ní seděl… Už ho vedu!“ křičel.

A hlavní stařena pokýval hlavou, zábavné nafoukla silné tlusté tváře namazanými ústy a přívětivě blýskla řadou rovných modrých porcelánových zubů.

***

Zdroj: izbrannoe.com

Překlad: Václav Hrbek, 2019


Přečtěte si Jaro v Kartágu

E-book ke stažení zdarmaklikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…

Tištěnou knížku získáte ZDE