Michalskij Václav VáclavovičPovídky

V. Michalskij – Bratři – povídka

Soumrak se šeříkovými kaňkami roztékal v průjezdech. Utichal světlý jarní západ slunce.

Když se bratři dost nakoupali v moři, vraceli se domů. Černá duše z kola od auta, nafouknutá k prasknutí, Sašku, který ji měl přehozenou přes rameno, doslova pohltila. Byla vidět jen kštice lněná od slunce a hnědé nohy, které čiperně podupávaly za starším bratrem.

„Ljošo, jaký bubínkový revolver je lepší, pánský nebo dámský?“

„Nevím.“

„Ljošo, a je možné se v Africe koupat celý rok?“

„Ano.“

„Ljošo, a ty doplaveš až k parníkům?

„Dej mi pokoj.“

„No, poslední otázka, ta nejposlednější!“ žadonil Saška. Celou dobu co šli od moře, zvládl Ljošku mučit svým nekonečným plácáním.

Chlapci vešli do dvora. Pod bílými akáty klapali hazardérsky kameny domina jeho místní hráči. Udělal se kruh a sousedky kibicovaly. Na kamenných schodech před vchodem, se světlými šaty přetaženými přes kolena, seděla dlouhocopá Junka s románem schovaným v rukou. Děvče se nemohlo dočkat, až se všechno dozví.

Ljoška pustil bratra napřed. Mimovolně si povytáhl kalhoty a otřel si rty. Junka zvedla husté řasy a vychytrale přimhouřila velikánské zelené oči.

Pokaždé, když se na Ljošku dívala, chlapci vysychalo v puse. Kdyby se ho někdo zeptal, jaké má Junka oči, zda zelené, modré nebo hnědé, Ljoška by neznal odpověď. Zkrátka, Junka má takové oči, že když jdete a dívá se na vás, zakopávají vám o sebe nohy. V těch chvílích Ljoška nenáviděl jak ji, tak sebe. Bál se, že někdy zakopne, natáhne se před ní, a tak bude pro smích celému dvoru. Své sousedky se stranil. Ale ze zálohy se na ni mohl dívat celou věčnost jako na holuby na vysokém nebi. Po nocích létal s Junkou kolem slunce a cítil se zamilovaně a sladce.

„Je teplá voda?“ okusujíc si konec tmavě zlatého copu, zeptala se lhostejně dívka.

„Teplá…“ zabručel Ljoška.

„Jo, řekl jsem… je studená. Víš, Junko, jako led. Ale my se s Ljoškou stejně koupeme,“ upřesnil upovídaný Saška.

„Sedněte si,“ udělala k nim krok Junka a chytila Ljošku za ruku.

„No, sedni si! Ty se na mne zlobíš, nebo co?“

„Nezlobím se…“ unaveně protáhl Ljoška.

„Víš, tak moc jsme se potápěli! Plavali jsme na znak i čubičku. Ty vado, tam to bylo boží! Na znak Ljoška… Já na pneumatice… Ale holky jsou sraby, nekoupe se ani jedna. Piští, že je to studený… Přesně tak!“ drmolil Saška a měl radost, že ho bratr neodstrkává.

Nejvíce ze všeho se Ljoška bál, že bude furt drmolit. Ale podle kapek, které vystupovaly na konci Saškova nosu, pochopil, že se není čeho bát – nyní je možné ho zastavit jen silou.

‚Ty akáty tak krásně voní!‘ ucítil náhle Ljoška. Tiché a tajemné, bezmocně skláněly větve pod bílou tíhou vůně. Za celých svých čtrnáct let si Alexej všiml poprvé, jak silně a nádherně voní jejich bílé hrozny.

Ozvalo se zazvonění, rozbilo se okenní sklo. Zakřičel známý ženský hlas. Saška zmlknul a přimáčkl se k bratrovi. Duše z kola mu vyklouzla z rukou a, kutálejíc se po schodech, tupě sebou praštila o asfalt. Drbny sousedky, přesně jako na povel, ihned otočily hlavy. Na okamžik hráči přestali ťukat kameny domina a … začali ťukat znovu.

„Zase je opilý,“ začalo smutně bít chlapecká srdce. Ljoška by radši zakopl a upadl před Junkou, mnohem radši než mít tuhle ostudu, co spaluje duši.

Chraplavý otcův hlas vykřikoval nesouvislé nadávky. Všichni, všichni, všichni ve dvoře slyší, jakými slovy uráží mámu.

Jak ji ochránit, jak dokázat všem těm ztichnuvším, zvědavým lidem, že jak matka, tak otec, ano, ano, i otec, jsou dobří, chytří a laskaví. Otec matku miluje. Nejednou se Saškou viděli, jak jí líbá ruce a, zvedaje obočí, říká:

„Mamko, ty jsi tak brzo zešedivěla. Ty jsi moje hlava otevřená!“

Otec! Všechno umí a zná. Dokonce se mu může vyprávět o Junce, on to pochopí. Když je střízlivý, není lepší člověk než on. Každý okamžik jejich života je svázaný s otcem.

V létě, o nedělích, chodila celá rodina k moři. Otec plavával nejdál ze všech, strašně daleko, za bóje zakázané zóny, a vypadal jako malý černý puntík na modrozelené hladině moře. Když vyšel z moře, kapky se třásly na jeho ramenou a stékaly po vypouklé hrudi malými slunečními proudy. Mírně pobledlý únavou, usmíval se na syny a záludně pomrkával na matku. Synové se mu věšeli na krk, a všichni viděli, že jejich otec umí plavat tak daleko. Vřele si přitiskával jejich horká, pískem obsypaná těla k mokré hrudi a točili se na místě. Všichni tři padali do žlutého písku, smějíce se hlasitě na celý břeh. Bylo s ním skvělé potápění, když se mu poté vyhoupávali na kluzká ramena. Ale nejvíce měl Ljoška rád, když plaval s otcem na otevřené moře. Otec tak spokojeně, doslova mimovolně, pohyboval rukama, že Ljoška pod sebou necítil hloubku a nepřemýšlel o tom, že jsou daleko od břehu a mohou utonout. Srovnával se s otcovým rytmem, a vypadalo to, jako by pod nimi nebyla mnohametrová hloubka, ale jdou jednoduše po zemi.

Na otcově psacím stole, v nejvzdálenějším koutě, leželo sedm zlatých koleček, přivěšených k barevným, pruhovaným destičkám – medaile. A řád s krasnoarmějcem v buďonovce a puškou Mosint-Nagant v rukou – Řád Rudé hvězdy. Během prvních dnů války, když mu bylo šestnáct, utekl otec na frontu a jako rozvědčík došel do Berlína. Ale vypráví o tom zřídka, možná na Nový rok… To je v rodině oblíbený svátek.

Večer na Nový rok otec vždy stavěl v hale vánoční stromeček, až do stropu, a se Saškou mu pomáhali. Tehdy to v bytě vonělo chvojím, sněhem a mandarinkami, které máma střádala na Nový rok. Stromeček obmotali barevnými světélky a třesoucími se skleněnými korálky, věšeli na něj blýskající se koule a zasypávali chomáči bílé vaty. Na novoroční večer zhasínali lustr a v pokoji se rozléval pohádkový zelenočervený šerosvit. Otec otevřel ventilačku, do místnosti zaletěly vločky a tály, doletěvše na podlahu. Dovnitř se dral poslední prosincový vítr a otec se usmíval a říkal:

„Jdi, mamko, poslechni si, jak po zemi kráčí Nový rok!“

Ale máma nikdy neměla čas, určitě něco dopékala na plotně.

Saška, Ljoška a otec se smáli, snažíce se prostrčit hlavy ventilačkou.

„Přestaňte už blbnout, ať netopíme pánubohu do oken. Radši mi pomozte,“ odháněla je máma od okna.

Začínala veselá mela. Když bylo všechno hotové a zůstávalo jen čekat na půlnoc, otec, boje se, že chlapci usnou, jim vyprávěl své příhody z války.

„To bylo v Karpatech, to bylo daleko. Fronta šla podél malé říčky. Poslali nás na cizí břeh, abychom chytli jazyka. Byla noc a les nevlídně šuměl nad našimi hlavami. Šli jsme tři…“ začal, a bratři usínali.

Poté, když se naběhali okolo vánočního stromku, pozdravivše Nový rok, končili večeří. Matka jako dívka, která si vlezla s nohama na divan, prosila:

„Tatínku, něco zarecituj.“

A otec recitoval zpaměti – tiše, ale výrazně. Měl neuvěřitelně hebký a doslova průzračný hlas.

Recitoval „Měděného jezdce“ a „Démona“, „Novice“ a „Vasilije Ťorkina“, „Pamatuji si ve Vjazmě starý dům…“ a spoustu dalších. Bratři sice všemu nerozuměli, ale poslouchali ho jak ptáčata, otevírajíce doširoka zobáčky. A v těch chvílích máma zkrásněla a omládla.

Poté se všichni čtyři objali a seděli na starém teplém divanu a, s mírným pohupováním, zpívali oblíbené písně.

Ráno, přímo z postele, se letěli potřít sněhem, jak otec říkal, pozdravit se s Novým rokem.

Tak to bývalo dříve.

Ale tento rok poprvé v hale nestál stromeček. Těsně před svátkem se dal otec na pití. Z Novoročního večera ho dva neznámí přivlekli v bezvědomí a hodili na postel s bělosněžným přehozem.

Celý večer matka prolítala, snažíc se připravit dětem svátek. Ale veselí se nějak nedostavovalo.

Máma otevřela ventilačku a pozvala je:

„Pojďte, chlapci, poslechneme si, jak kráčí po zemi Nový rok!“

Chlapci ji prokoukli, smutně se usmáli, a aby matku neurazili, šli k oknu.

Jak, proč a kdy přišla do domu vodka a ukradla jejich otce?

Stále častěji přicházel domů opilý. Pokud matka mlčela, rýpal:

„Mlčíš, princezno! Sebe si nevážíš?“

Když už promluvila, určitě v jejích slovech nacházel něco urážlivého.

Když vzdychala, řval: „Vzdycháš? Žije se ti špatně pod mojí ochranou?“

Když se usmívala, zase to bylo špatně: „Usmíváš se? Posmíváš se mi, máte mne za blbce, co?“

Během takových večerů se malinký Saška schovával někam do rohu, začínal fňukat a Ljoška ho tiše, aby to otec neuslyšel, utěšoval.

I teď otcův opilý hlas uhasil všechny barvy jarního večera, všechny pocity, všechny vůně. Ošklivá slova letěla z rozbitého okna a jako ostré kameny dopadala na bratry.

Srdce těžce a dutě bušilo v prázdnotě.

‚Proč jsme se tu usadili… Proč jsme nešli domů?‘ přemýšlel s beznadějnou zlostí Ljoška. Podíval se úkosem na Junku. Seděla bledá, s široce otevřenýma zčernalýma očima.

„U-u!“ zařval opilý hlas.

Chlapci se rvali k domu.

V chodbě zahučely a zaskřípaly dřevěné schody.

Prostovlasá matka vyběhla ze vchodu. Velký rozcuchaný otec ji dohnal a udeřil ji pěstí do zad. V následujícím okamžiku chlapci viseli na jeho rukou.

„Cho-cho-chó! Hřál sis na svých prsou, Stěpane Grigorjeviči, zmiji a zmijata,“ zachechtal se, a zeširoka rozhazujíce svými tlapami, odhodil syny do různých stran.

Matka stála a byla bělejší než akátové květy. Nesehnula se jako dříve, ale stála zpříma.

„Ať tě to ani nenapadne! Ať tě ani nenapadne bít mámu!“ naletěl do něj z boku Ljoška a vší silou udeřil otce do tváře. A ustrnul. Zvuk facky se zdál chlapci jako hrom.

Dvě ženy, matka a Junka, trnouce strachem, je sledovaly. Matka vyrazila vpřed, připravená syna ochránit, ale Junka, neznámo proč, ji držela za ruku. Nepřemýšlela nad tím, ale chtěla, aby to Ljoška zvládl všechno sám. Malinký Saška se vyrval z matčiných rukou, zaujal boxerský postoj a postavil se vedle bratra.

Nikoliv otec a syn, ale dva muži stáli proti sobě. Jeden obrovský, ramenatý, s kalnýma očima opilce, jako má vařená ryba. Druhý, vysoký mu po ramena, neohrabaný teenager s úzkým krkem. Synovy oči se zúžily zoufalstvím, jeho hubené tělo couvlo. Silný ve svém právu, byl Ljoška přepravený na všechno.

Otec ze synova pohledu vystřízlivěl. Uviděl sebe sama jako čtrnáctiletého kluka u zdi tmavé předsíně. Tenkrát se je s matkou pokoušeli okrást bandité. Mezi lopatkami mu začali běhat kousaví mravenci.

Moje krev. Zadáví mne,‘ zamyslel se a couvl čtyřicetiletý muž. Sklopil oči a, uviděv před svým břichem třesoucí se Saškovy pěstičky, úplně ztěžkl a couvl. Jak stále střízlivěl, ještě spatřil zsinalou tvář ženy zkřivenou bolestí a nádhernou tvář sousedovic děvčete, která ji držela za ramena. Uštvaně se ohlížel, stále se houpaje, vydal se k brance.

Poprvé se bratři cítili silnější než otec. Z jejich srdcí navždy něco zmizelo. Bude pro ně opět tím, kým byl?

Cinknula železná branka, zmizela napůl sehnutá, divná postava opilcova. Saška spustil pěsti.

„Mami, půjdu za ním, ještě by někde upadl,“ řekl Ljoška. Matka zavrtěla hlavou.

„Není potřeba, synáčku, ať je chvíli sám…“

***

Večer Junka již nečetla knížku o lásce. Teplý vítr roznášel nad předměstím nedělní hraní harmonik, ale bílé akáty posmutněly, a zdálo se, že potemněly.

***

Přeložil: Václav Hrbek, 2016

Přeloženo se souhlasem autora

Povídka z knihy Václava V. Michalského – Není ti souzeno (Михальский В.В. “Не судьба”. Рассказы), vydané nakladatelstvím Soglasie roku 2017.


Přečtěte si Jaro v Kartágu

E-book ke stažení zdarmaklikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…

Tištěnou knížku získáte ZDE