Michalskij Václav VáclavovičPovídky

V. Michalskij – Děd Lejbo – povídka

Když uviděl krásnou věc, starý Žid Lejbo obyčejně říkával: „Vzal bych za ní tolik rublů“. Především vzal, nikoliv dal.

Naše městská část okolo staré tržnice, která je místem plným zastrčených uliček a slepých ulic politých pomyjemi, se odlišovala tím, že zde nízké domy stály těsně vedle sebe, a tak když jste vyskočili na střechu jednoho z nich, bylo možné přeběhnout do sousedního bloku. Dělali jsme to v dětství, když jsme si hráli na „kozáky a zbojníky“.

Děd Lejbo bydlel v našem dvoře, kde bylo dvanáct partají, v hliněné chatce s oknem ve stropě a zabýval se tím, že na trhu přeprodával všelijaké haraburdí, které mu nosili z celého okolí ti, kteří se ho styděli prodávat sami. V létě chodil do synagogy v bílém plátěném obleku a bílé kšiltovce s knoflíčkem. Říkal „drafika“, „majstr“, „sentrum“, s oblibou si stěžoval na své nemoci a na to, že „ceny padají“ a je „těžké udržet kopějku“.

Tehdy jsem byl velmi podlý chlapec. Se dvěma, třemi kamarády, které jsem vedl, jsme lezli na plochou střechu, plížil jsem se k oknu ve stropě jeho místnosti a mňoukal tak zoufale protivně, jak jsem to na celé ulici uměl jen já. A pak, když jsem získal baterku na ruční pohon, zalíbilo se mi svítit spícímu dědovi do obličeje, zalévat místnost náhlými záblesky, aby se, když se probudí, nemohl zorientovat, co se děje. Malý pokojík byl prázdný, jen na stěně, nad postelí, visely dva portréty mladých mužů ve vojenské uniformě. Později jsem zjistil, že to jsou dědovi synové Lev a David, kteří padli na frontě.

„Poslyšte, už na to nemám sílu, znovu se mi zdálo o bombardování, znovu o Kyjevu,“ říkal po ránu sousedům, „a ty proklatý kočky, před tím se nedá utéct, musím si postavit opravdové okno…“

Děd Lejbo zřejmě raději mluvil o svém budoucím okně dokonce více než o nemocích a penězích. Vzpomínám si, když o tom okně mluvil, jeho hnědé oči vlhly, špička malého nosu mu zčervenala, sundával si brýle a vzrušeně si čistil skla cípem plátěného saka.

Léta šla. Život byl každý den lepší. Ceny za starou veteš katastroficky padaly, šance zbohatnout a postavit okno byly u dědy Lejba stále menší a menší.

Bylo mu osmdesát, když ho jednoho krásného letního dne pozvali na vojenský komisariát:

„Dědo, měl jsi dva syny, Lva a Davida. Třicet let jsi dostával penzi za toho mladšího, vojína Lva Lejbo, který zahynul udatnou smrtí. A tvůj starší syn, kapitán David Lejbo, byl považován za nezvěstného. Nyní vyšlo najevo, že také padl udatnou smrtí. Za mladšího jsi dostával devatenáct rublů měsíčně, ale za staršího by ti náleželo šedesát, protože byl důstojník. Dej to k soudu a dostaneš rozdíl za třicet let.

Stalo se, že jsem tenkrát přijel domů na návštěvu. V našem domě bydlela spousta nových lidí, vždyť od doby, co jsem mňoukal na střeše, uplynulo dvacet let. Děd Lejbo mne pozval k sobě, vyprávěl mi o besedě na vojenském komisariátu a požádal mne, abych spočítal, „kolik to bude?“.

„Čtrnáct tisíc sedm set šedesát rublů,“ sdělil jsem mu za minutu.

„A ve starých?“ zeptal se děd třesoucím se hlasem.

„Ve starých skoro sto padesát tisíc. To bude stačit na nové okno a nový dům. Pojďte, napíšu žádost.“

„Ne,“ zastavil mne děd Lejbo, „není potřeba, požádal jsem tě, abys to spočítal, jen ze zvědavosti…“ Zamyslel se, vzdychl a tiše dodal: „Ne, ne, jak bych… Levko mne celý život živil, jak ho teď mohu… zradit? Ne!“

Děd Lejbo se nezačal soudit „o rozdíl“, byť o něm nejen v našem dvoře, ale v celém okolí, každý věděl, že by si „pro kopějku nechal vrtat koleno“.

1975

Překlad © Václav Hrbek a Roman Gončarov, 2016

***

Přečtěte si Jaro v Kartágu

E-book ke stažení zdarmaklikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…

Tištěnou knížku získáte ZDE