Michalskij Václav VáclavovičPovídky

Václav Michalskij – Divoch – povídka

Měla krásné jméno – Eleonora a kupecké příjmení Pekařová.

Vyloučili mne ze základní školy. Tak mě moje laskavá babička umístila do nové. Tam jsem uviděl Noru.

Do té doby jsem studoval v chlapeckých školách, ale tady byla smíšená výuka, a já byl v koncích. Nicméně brzy se to vrátilo do původních kolejí. Když jsem si zvykl, začal jsem tahat děvčata za copy, pouštět papírové vlaštovky, nastavovat jim nohu, chytat podzimní mouchy a zapřahat je do drátěných kočárů. Noru jsem neuviděl hned, ale někdy za týden. Narazili jsme na sebe ve dveřích třídy, a já jsem si poprvé všiml, že holky mohou mít tak veliké modré oči.

Strčil jsem ji do ramene a bodře řekl:

„Hej, nepleť se pod nohama!“

„Balvane,“ řekla vlídně Nora a prošla okolo, jako bych byl ze dřeva. Obvykle holky říkají blbče, a ona řekla, balvane.

Po tomhle jsem se do ní zamiloval.

Jako každý čtyřkař jsem seděl v poslední lavici, u okna. Vždycky jsem pro sebe vybojovával toto místo, protože se bylo možné dívat na ulici, a to nejdůležitější, lovit na skle mouchy, které jsem velmi oceňoval.

Nora seděla v první lavici uprostřed. Ze svého slepého úhlu jsem velmi dobře viděl její blonďatou hlavu. Tolik jsem miloval se na ni dívat, že jsem brzy začal rozlišovat modrou žilku na spánku. A když učitelka „učila“ třídu, co jsou příslovce, nebo „rozkrývala nesmrtelné obrazy ruské literatury“, zcepenělý jsem se díval na tenkou modrou žilku a počítal, kolik udělá tepů za dobu, kdy muší trojka převeze drátěný kočár po povrchu lavice. Přestal jsem Noře o přestávkách nastavovat nohu a jednou jsem babičce oznámil, že je nezbytné, aby mi koupila xylofon. Babička byla dojata tou okolností, že již druhý měsíc chodím do nové školy a dosud mne nevylučují, a dala mi peníze. V neděli jsem šel na hlavní ulici a koupil si xylofon poloviční velikosti.

Postavil jsem nástroj v boudě na sud a den a noc jsem tloukl dřevěnými paličkami na zvučná polotrubkovitá žebra. Jediný tvor na tomto světě, moje věrná psice Palma, rozuměla mé snaze stát se muzikantem, a vystoupením na novoročním koncertě zasáhnout Noru přímo do srdce. Má věrná Palma přicházela do boudy, sedávala naproti nástroji, a svěsivše svůj krásný mokrý jazyk přes černé hebké pysky, poslouchala.

Oslněný touhou, tloukl jsem do nástroje jako hluchý do vrat. V záchvatu jsem zlomil obě paličky, a bylo potřeba vyřezat nové. V těch místech, kde se mi obzvláště dařilo, Palma vzrušeně vyla a vrtěla ocasem. Ach, Palma, jak jsem jí byl tenkrát vděčný.

Do Nového roku chybělo jeden a půl měsíce, a já věřil v úspěch.

Všechno se to dělo v teplém městě, kde nebývají zimy.

Jednou, na hodině tělocviku, jsme hráli gorodki. Malý chlupatý míč mi padl do rukou. Nora se ohlížela a běžela ode mne. Její zlatavý cop provokoval a tloukl se o ramínka hnědých šatů.

Chladnokrevně jsem zacílil, široce se rozmáchl, a vší silou jsem vypustil litý míč.

Nora se chytila oběma rukama za hlavu a upadla na bok. Okraj šatů se jí odhrnul, a já jsem spatřil tenkou nohu v punčoše, která byla nad koleny upevněna širokou nazelenalou gumou, růžovou kůži a modré spodní prádlo.

Hra se zastavila. Všichni běželi k ní. A já jsem stál a cítil sladkou úlevu po celém těle, a ruce se mi tak třásly láskou, a usmíval jsem se a usmíval…

Noru zvedli. Nad okem se jí udělala velká kulatá modřina. A já se usmíval něčemu zcela nepochopitelnému, velkému a omamnému. Nora odešla uplakaná do houfu děvčat. A já se usmíval…

„Petlove, copak lze takhle scílet?“ řekl šišlající tělocvikář.

„Lze,“ řekl jsem.

„Divochu! Chuligáne! Divochu!“ zakřičel tělocvikář.

Odešel jsem domů, a dokonce jsem si nevzal ani aktovku. Copak šlo jít do třídy, kde mohla být ona?

Když jsem přišel domů, šel jsem do boudy, vzal si nástroj a vší silou s ním udeřil o zem. Hrající trubky se rozletěly do všech koutů. Přišla Palma, očichala trubky a neodsoudila mne. Ona vždycky rozuměla svému pánovi.

 Více už jsem se do té školy nevracel. Slyšel jsem, jak babička vysvětlovala sousedce, že si asi budu muset ještě „prosedět“ rok a počkat na pubertu. Babička mi dala volno do příštího podzimu. Byl jsem jí velmi vděčný a od následujícího podzimu jsem se stal způsobným chlapcem, a poté způsobným puberťákem.

Ale už nikdy se mi nechtělo nikoho tak silně trefit míčem.

1961

***

Přečtěte si Jaro v Kartágu

E-book ke stažení zdarmaklikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…

Tištěnou knížku získáte ZDE