V. Michalskij – Jaro v Kartágu – kapitola I. – ukázka z překladu

Václav Michalskij

 

 

 

 

 

JARO V KARTÁGU

Román

 

 

KNIHA PRVNÍ

„Osamělý je všude na poušti.“

Nápis na prstenu,

který nosil A. P. Čechov

 

Věnováno

Taťjáně Václavovně Michalské a

Světlaně Vasiljevně Ivanovové

 

ČÁST PRVNÍ

I.

Ve městě Tunisu je mnoho mešit, ale jen jeden pravoslavný kostel. Zato ho znají všichni turisté. Němci, Američané, i Rusové, kteří z Milosti Boží také začali v posledních desetiletích 20. století navštěvovat překrásné tuniské lázně.

Temně zelené hory, které ještě nestačily vyhořet, lemují město Tunis, postavené na příkaz Římského senátu deset tisíc kroků od moře. A odměřit kroky přikázali nejurostlejšímu a nejvyššímu legionáři. Bylo to proto, aby u nového města nebylo přístaviště, a kdokoliv vyjde z městské brány, neminul pustinu na místě velikého Kartága. Města, jež bylo zničeno Římany 146 let před narozením Krista a zaoráno pluhem jako poučení poraženým, a posypáno solí na znamení prokletí.

Ruský kostel, v jehož sníženém přízemí žije poslední léta Marija Alexandrovna, stojí na hlavní ulici Tunisu. Jeho bílé stěny dělí od ulice, od hlasitě letícího proudu osobních aut, jen nevysoký železný plot, natřený černou barvou. Ve spojení s kopulemi pravoslavného kostela vzdáleně připomíná litinové mříže Letní zahrady.

Je teprve duben, skutečný africký žár, kdy se k polednímu asfalt na cestě taví v mastně se lesknoucí stuze, je ještě před námi. Okolí se plní smíšenými vůněmi smůly, výfukových plynů, mazutu a v úplném bezvětří bělavá horká fata morgána umrtvuje, v propusti ulice a všude kolem, vzduch.

Po obou stranách ulice stojí jakoby úmyslně přibité, urostlé a neživě vypadající datlové palmy. Jejich, na pohled tuhé šupinaté kmeny a dlouhé zelenající se listy, jako vyřezané z  plechu, vypadají, že jsou svázány do trsu u samého vrcholu.

Nedaleko se blyští zatemněná lesklá okna nového hotelu ze skla a oceli. U jeho výstavního krytého vchodu se tanečním krokem, ukazujícím na jeho radost ze života, pohybuje osmahlý, přibližně desetiletý, klučina. Na hlavě má velký podnos a na něm i v rukách má stejné pugéty žlutých jasmínových květů, zabalených do papírových kornoutů. Patrně jako servis zákazníkům. Chlapec má zářivě bílou košili s krátkými rukávy, čisté džínsové šortky a pevné hnědé padnoucí sandály. Podle všeho se ten, kdo ho sem tak vymydleného poslal, v obchodě vyzná. A pokud chlapec funguje samostatně a na všechno si přišel sám, jsou stále živé geny jeho velkých předků, Kartaginců, nejlepších obchodníků starověku.

Chlapec se srdečně usmívá na každého příchozího, beze stínu podlézavosti, a dokonce s určitým zdůrazněním důstojnosti. Jeho černé šibalské oči rozeného obchodníka sálají radostí, nadějí a odvahou.

Skutečně, díky tomu, že chlapec vypadal vesele, důstojně a odvážně, mnozí turisté žijící v hotelu s radostí kupovali svým polovičkám pugéty nažloutlých jasmínových květů, pečlivě i krásně, zabalených do zářivých různobarevných papírových kornoutů.

Turisté sem jezdí posledních deset, patnáct let rádi. Především Němci. Na městském bazaru bývá slyšet: ‚Ach so?‘, ‚Danke‘, ‚Was kostet?‘

Pobývají tady jak Francouzi, kteří ještě nedávno tomuto požehnanému místu vládli, tak Angličané.

Je zde mnoho vdov s kamarádkami ze Spojených států amerických, takové boží, téměř éterické pampelišky se stočenými vlasy fialové barvy. Cpou se agresivně nejen snídaněmi ze švédských stolů, ale i informacemi o všech pamětihodnostech, nabízenými plánovanými exkurzemi, všemi událostmi pro pobavení a všemi procedurami. Vším, za co zaplatily. Do mrtě. Tak, jako saranče někde u nich v Iowě nebo Arkansasu, obědvá každou živou bylinku až ke kořenům.

Jakmile se v Rusku zformovala antisovětská vláda, začali zde, v Tunisku, pobývat i lidé z Ruska. Škoda, že to nešlo dříve! Kolik by se uskutečnilo setkání, kolik radosti ze setkání rodáků! V minulosti to možné nebylo. Jak na toto téma říkává milovnice pasiánsů Marija Alexandrovna: ‚Tak se stalo. Tak přišla karta.’

Naproti pravoslavnému kostelu, na hlavní ulici, je velký kruhový záhon, který objíždějí automobily. A uprostřed něj na slunci oslnivě září jezdecký památník. Celý je pečlivě pozlacený, každá ostruha, záhyb oděvu, každá linka obličeje hrdého jezdce, každý milimetr koňského těla a koňské důstojnosti v životní velikosti. Na koni sedí zdejší dlouholetý prezident Burgiba, který vyzrál na Francouze. Svou pozlacenou dlaní kyne směrem k městskému bazaru. Jak žertují starší ruští turisté, ukazuje: ‚Jdete správnou cestou, soudruzi!

A vedle, v boční uličce, na bílém rozpáleném chodníku sedí žebrák, zakrytý od hlavy až k patě do modročerného pláště s kapucí. Celé jeho tělo je zahaleno tak těsně, že ven trčí jen ruka s prsty, kůži na hřbetu dlaně má suchou, temnou jako kousek starého dřeva, a zevnitř mírně narůžovělou, podobnou mořské mušli. Je mlčenlivý a nehybný jako socha. Je to strašidelné. Zkusíš to, nic mu nedat? A mnozí dají, funguje instinktivní strach pokazit si život.

Z hotelu se vyvalil hlouček německých turistů a rozlehly se výkřiky:

„Was kostet?“

„Was kostet?“

Veselý čisťoučký chlapec rychle vyprodal své žluté květiny a vystartoval k zaměstnavateli pro novou dávku zboží. Jak běžel okolo něj, zabaleného do modročerného pláště s kapucí, obratně hodil do jeho narůžovělé, jakoby mořské mušle, dlaně půl dinárovou minci. Malý Féničan neskrblil, věřil ve svou hvězdu. Žebrák se sehnul v uctivé pokloně, naprosto nepodobné jeho běžným kývnutím díků. Klaněl se od srdce, věděl, že chlapec se s ním nepodělil ze lvího podílu jeho zaměstnavatele, ale o své, těžce vydělané malé penízky.

Pokračování – II. kapitola

Líbila se Vám ukázka? Objednejte si román

Z ruského originálu Весна в Карфагене, (Согласие, Moskva, 2015)

Překlad: Václav Hrbek a Roman J. Gončarov.

Editor: Miroslava Besserová.

Obálku navrhl Alexandr Konopljov.

Poznámka: předfinální verze textu