V. Michalskij – Jaro v Kartágu, kapitola II. – ukázka z překladu

Václav Michalskij

Jaro v Kartágu

II. kapitola

Marija Alexandrovna vzpomíná: Sevastopol je takové čisté, bílé a modré město. Majestátný jako Ondřejská vlajka. Protože v Sevastopolu byla ruská flotila a v létě vedro, chodilo tam na procházku hodně mladých lidí v bílém. A kam jste se podívali, viděli jste modré moře, bílé domy a lidi v bílém.

Tak či tak jsem viděla dobrou desítku států, ale na takový pocit všeobecné čistoty a svobody si nikde nevzpomínám.

Bílé čepice a bílé mušelínové šaty na slečinkách, běloskvoucí saka uniforem na mladých mužích, přívětivá záře očí z opálených čistých tváří. Dokonce i všední, nahrubo utkané námořnické pracovní oděvy byly cítit sterilní bělostí. A na slunci rozpálené, pobřežními vlnami okousané kameny, se na pozadí modrého moře třpytily čistými bílými skvrnami. A ještě tam byly bílé vistárie, hromada bílých vistárií, někde i fialové. Jaká byla ve všem nádhera, jaký pořádek! Ne disciplína, ne donucení, ne strach, ale pořádek… Božský pořádek ve všem. Jak v každodenních maličkostech, tak v běhu života i v pohnutí duší.

Na lodích Carské Černomořské flotily čistým a suchým zvukem odbíjeli každou půlhodinu. Po večerech hrál na nábřeží dechový orchestr neobyčejně často v té době módní „Amurské vlny“. A srdce se svíralo hrdostí, kde je Sevastopol, a kde až je Amur! Bože můj, a to všechno je Rusko!‘

Ach, jak ječí muezzin z minaretu blízké mešity, jak těžce houpá horký vzduch jeho pronikavý, kovový hlas. Jako kdyby míchali hříšníky na pánvi ohromnou železnou lžící:

„Alláh, Alláhu akbar…“

Jaká je v Tunisu červená zem. Červená a suchá. Jak horce se v ní leží ruským kostem!

Tento muezzin je úplně drobný, téměř beztělný, něco jako suchý lusk, ale křičí jako na celé Ivanovské náměstí. Jak asi teď vypadá Ivanovské náměstí v Moskevském Kremlu, které se stalo předobrazem pro toto pořekadlo?

Někdy přichází stařeček muezzin k hlídači našeho kostela Alimu. Jsou vzdálení příbuzní, kdysi spolu sloužili v Cizinecké legii. Tato červená zem byla dlouho pod Francií.

„Alláh, Alláhu akbar!“ řve stereomagnetofon

Stařeček muezzin se již dávno přizpůsobil, aby nemusel lézt pětkrát za den po strmých schodech na třicetimetrový minaret, tak jednoduše mačká knoflík, zapíná magnetofon se svým hlasem, který zve pravověrné k modlitbě. Sám se během té doby zabývá něčím jiným. Někdy přichází k Alimu popít sklenku červeného vína. Ví, že to Korán zakazuje, ale je rád, že se má kam schovat. Ale staříci pijí ve sníženém přízemí pravoslavného kostela, což, dle názoru muezzina, z nich snímá velkou tíži hříchu.

I teď sedí s Alim v teplém stínu sníženého přízemí ruského kostela a zastíněni pravoslavným křížem, pijí teplé červené víno.

Hlas stařečka muezzina žije v tu dobu svým, od svého pána odděleným, životem:

„Alláh, Alláhu akbar!“

Pozvánku pravověrných k modlitbě má muezzin na knoflíku. A co je překvapující, říká se, že celý svět je na knoflíku.

Pronikavý hlas naplňuje okolí kovovým břinkáním a nářkem hříšníků někde tam, nahoře, pod vrchní stříškou minaretu, podobného tu stojící obrácené tužce, tu raketě připravené ke startu, jak to kdo vidí, podle obrazotvornosti…

‚Nikdy jsem se neučila angličtinu, nějak nebyla v módě… Německy ano, francouzsky samo sebou, řecky a italsky jsem se naučila mezi tím, latina se za jazyk nepočítá, ale ta angličtina mne nikdy nezajímala. V podstatě jsem ji nepotřebovala. Dokonce ani tenkrát, v roce 1944, když jsem byla u urozené lady Zii[1] na zámku Luton Hoo[2]. Stejně tam všichni mluvili francouzsky, a někteří rusky… Máma doma četla romány jen francouzsky. I s námi se snažila mluvit jen francouzsky, takže se Tunisané z místní vyšší společnosti podivovali mé pařížské výslovnosti.

Zakotvili jsme v Bizertě 25. prosince 1920. Od té doby jsem prakticky utratila veškeré rodinné jmění, téměř všechny památky, ale hnusné místní novinky té doby jsou se mnou pořád. Měla jsem je s sebou všude! Potřebné se rozplynulo, důležité zmizelo, ale tohle harampádí jsem vozila ze státu do státu, dokud jsem se opět nevrátila do Tunisu. Hlavně v posledních letech jsem stokrát přehrabávala tyhle prašivé noviny s jejich nechutnými poznámkami, jako jsou tyto:

„RUSOVÉ V BIZERTĚ

Úplně bez nadšení jsme se dívali na to, že Wrangelova flotila připlula do Bizerty.

Kdo jsou ti lidé? Nic jistého není známo.

Máme právo se obávat, že do jejich řad pronikly nejhorší elementy, s nimiž je kontakt pro naši část obyvatelstva pravděpodobně velmi nebezpečný.

Říká se, že je dali do přísné karantény z hygienických důvodů. Tak nechť je tato karanténa prodloužena na celou délku jejich pobytu!

Pokud se nakonec stane, že posádky vystoupí na břeh, radili bychom našim bizertským obchodníkům, aby projevovali ve vztahu k nim opatrnost. Problémem je platba pouze ve zlatě, protože v současnosti v bílém nebo rudém Rusku již nejsou bankovky, mající alespoň nějakou mezinárodní hodnotu. Bolševici nejenže pustili do oběhu obrovské množství asignací, ale také otrávili celý stát od severu k jihu falešnými bankovkami zahraničních bank. A jakými mincemi tedy budou platit za své nákupy Wrangelovi námořníci?

Nezbývá než litovat naivity, se kterou francouzská vláda vyhodila miliardy do bankovek a podpor různého druhu, aby podpořila generály a, takzvané, kontrarevoluční oddíly, které musely zahradit cestu banditům vládnoucím v Moskvě“.

„TROSKY ZE ZTROSKOTÁNÍ WRANGELOVY VÝPRAVY

Je známo, že v důsledku krachu Wrangelovy armády, bylo více než sto tisíc Rusů, jak vojáků, tak civilistů, donuceno utéci z Krymu.

Kromě samotné Wrangelovy flotily, byli převezeni silami vlád spojenců do všech oblastí, kde existuje naděje zabezpečit jim přežití.

„Austria“ a „Brisgavia“, francouzské lodi, mající na palubě 4000 uprchlíků, zakotvily 17. prosince v Kotoru.

Kapitáni těchto dvou lodí odeslali včera ráno telegram, ve kterém prohlásili, že sanitární podmínky na lodích vyzývají k obavám, a že, na druhou stranu, na zemi není žádný úkryt, kam by bylo možné přijmout raněné“.

„SLOVANSKÁ SOLIDARITA

Diplomatická mise Srbo-chorvatsko-slovinského království protestuje proti nespravedlivým obviněním z nedostatečné solidarity s ruskými běženci. Velká část běženců z Krymu již připlula do Dalmácie. Po příjezdu musí dle sanitárních norem a předpisů projít karanténou. Ale karanténa probíhá v sanitárních stavbách, a nikoliv na palubách malých lodí.“

‚Darovali mi místo, kde mne pohřbí. Byl tu jeden ruský pán, který se přestěhoval z Paříže. Naši nemají jinou cestu, buď na hřbitov, anebo do Paříže. A tak tedy přichází tento pán a říká: Marijo Alexandrovno, znám Vaše současné postavení a chci Vám darovat místo na hřbitově. Mějte na zřeteli, že všechny papíry jsou potvrzeny a nezbytné instance uvědomeny. Vy si mne, pochopitelně, nepamatujete, ale nikdy nezapomenu, že Vaším přičiněním jsem se dostal do společnosti. Desítky takových, jako jsem já, studovalo v Evropě a v Americe za Vaše peníze. Všichni znají Matu Hari[3], ale o Vás nikdo neví víc, než že jste ruská emigrantka. Pro Sověty by Vaše sláva nebyla výhodná, protože jste emigrantka, stejně tak ani pro spojence, protože jste Ruska. Nyní na Vás všichni zapomněli, a možná, kdyby nebylo Vás, spojenci by včas neotevřeli druhou frontu. Vcelku takový veselý pán a žvanil toho spoustu o mně, o válce, i o mém dřívějším postavení mezi tuniskými knížátky, a tak vůbec. Na to jsem mu odpověděla: Neračte se, pane, o mne obávat… ale o historii se tak nedá mluvit, „kdyby…“ kdyby, jsou chyby! Ale panáček se ukázal velmi dotěrný, dokonce mne vzal téměř násilím do svého auta a odvezl mne podívat se na hřbitov. Krásné místečko, slušná společnost, nešlo nic namítat. Ani jsem, přiznávám se, neočekávala, že budu mezi kapitánem fregaty Vadimem Birjulevým a kněžnou Šachovskou. Vedle leží ještě kapitán fregaty Alexandr Karpovič Lange, mimochodem, můj strýc, a Raisa Alexandrovna Mordvinova. V nohách generál Basov s památníkem z bílého mramoru. Tady v Tunisku je mramor levnější než cihly.

Můj otec Alexandr Ivanovič, viceadmirál, kterého soudruzi zabili v roce 1919, byl starostou města Nikolajeva. A moje máma, Anna Karpovna, byla ještě více námořníkem, nejnámořníkovatějším v naší rodině. Její dědeček, Michail Ivanovič, byl kontradmirál. Můj starší bratr Jevgenij Alexandrovič psal historii Černomořské flotily. Zahynul v první světové. V roce 1914, 5. listopadu podle starého kalendáře, byla bitva, ve které padl. Zvládl toho napsat mnoho, dva tisíce stran. Já jsem vždy tento rukopis vozila s sebou, do všech států a před dvěma lety si ho ode mne vzal jeden ruský pán, aby si ho přepsal. Již ho nevrátil.‘

Marija Alexandrovna si to někdy myslí, někdy mluví nahlas. Ne proto, že by speciálně vzpomínala na události a obrazy, ony tak nějak naplouvají do jejího vědomí samy od sebe, mimovolně, spolu s proudem krve ve zvápenatělých cévách, s údery srdce. Srdce udeří, vytlačí krev a vyplave obraz, někdy pronikavě jasný, do každého malého detailu, do každého puntíku. Najednou zaostření mizí a obrázek se maže, rozplývá se. Někdy se, jenom tak, úplně bez obrázků, přivalí hlasy z minulosti, jako šum v uších. Občas to nejsou jen hlasy, dokonce i vůně…

Není co schovávat, často se zapovídá sama se sebou, přitom dost nahlas, nemá už tak dobrý sluch. A tehdy na ni zavolá její hlídač Ali, veselý starý Arab ve světle modrém baretu.

„Avec qui parlez vous, mademoiselle?“[4]

„S Puškinem!“ odpovídá mu uštěpačně Marija Alexandrovna.

„Pučkin! Pučkin!“ Ali má radost ze svého stále stejného vtipu a pokaždé začne vzrušením tleskat. Jejich život není pestrý, tak je potěší každá drobnost. Ali má tvrdé, zkostnatělé dlaně, tlesknutí jsou pronikavá, zvuk klapavý.

„Vrr-haf! Haf!“ reaguje na zvuk tlesknutí ve stínu kostela podřimující světle žlutý Bobík.

„Ale, Bobi!“ uklidňuje Ali psa a znovu se začíná smát svému vtipu a nahlas vykřikovat:

„Grand-père Pučkin! Grand-père Pučkin!”

„Vrr-haf! Vrr-haf!“ odpovídá mu Bobík.

„Grand-père Pučkin! Grand-père Pučkin!“ raduje se Ali, věřící tomu, že Puškin je vlastní dědeček Mariji Alexandrovny.

Malinký, perem načrtnutý na hrubém, zažloutlém papíře portrét A.S. Puškina v elegantním rámečku ze slonoviny a pod sklem, visí na stěně jejího prostorného pokoje. Tento portrét je podoben milionům reprodukcí Puškinových autoportrétů, ale pouze specialista pozná a ocení portrét originální, načrtnutý rychlou rukou samotného Alexandra Sergejeviče.

Vedle Puškinova portrétu jsou dvě malá plátna, malovaná olejem, ale jsou bez rámů, v podrámech. Na jednom plátně je plachetnice na rozbouřeném moři, na druhém, které je trochu větší, jsou rozvaliny amfiteátru, mramorové pařezy propadající se do země, časem ohlodané pilíře a v popředí několik tenoučkých, světle zelených, neporazitelných traviček. V červeném rohu místnosti je ikonka Kazaňské Matky Boží.

Marija Alexandrovna dobře nevidí, špatně slyší, zato hmat a čich má jako mladice! Snaží se pohybovat v posledních dvou prostorech, jako na kolejích. A vzpomínky na minulost se s každým rokem zlepšují a zlepšují. Vynikající paměť. A promítá si obrázky ze života, tak velkého a tak krátkého…

Má v paměti, že když jí bylo devadesát, její tuniští svěřenci za ní přijeli autem, odvezli ji k sobě do vily a velmi honosně ji pohostili. Jeden z jejích svěřenců je bankéř a druhý významný lékař, gynekolog. Ne, ne, není na ně naštvaná, jsou to dobří chlapci, její arabčata. Oba ji, jeden přes druhého, zvali, aby žila u nich doma, ale i tentokrát odmítla. Vysvětlila, že pod rodným kostelíkem jí je lépe a až umře, nebude nutné ji nikam nosit.

Opravdu by nechtěla být pohřbena bez obřadu. To, že nyní žije v prostorném a suchém sníženém přízemí pod kostelem je dobré i pro zdraví, nespaluje ji africké slunce a nedusí ji tak, jak to bývá nahoře, pouštní vítr Kalima, foukající ze Sahary. Ale hlavní je, aby měla obřad, stačí jen vynést rakev nahoru do kostela a s radostí se rozloučit. V této farnosti je popem Řek, který neumí rusky ani slovo. A navíc žije sto kilometrů daleko, v Bizertě, a sem, do hlavního města Tuniska, nejezdí často, jen na velké církevní svátky. Ale na tohle ho, samozřejmě, speciálně přivezou, není jiné východisko, a to je dobře!

Už tři roky nevyšla Marija Alexandrovna ze svých komnat na ambon, protože schody jsou příliš příkré, ale pamatuje si celý kostel od vchodu k ikonostasu, jako živý. Velká matná písmena XB nad ambonem, stařičké vídeňské židle barvy cibulové slupky, příjemné na omak, dokonale důvěrné. Na levé stěně od vchodu je tmavá tabule s pozlacenými písmeny:

„Věčná vzpomínka

Fjodorov Kiril

Jurgens Nikolaj

Gruněnkov Michail

Alexandrov Nikolaj

Šarov Kiril

Charlamov Georgij

Ruská komunita v Tunisu svým synům

padlým na bitevním poli

1939 – 1945“.

Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com
Zdroj: rumyantsevphoto.livejournal.com

Ano, bývalo zde kdysi společenství téměř pěti tisíc lidí, ale nyní je téměř vylidněné, někdo je na hřbitově, někdo v Paříži.

Dávno se ví: Paříž, vždycky Paříž. Ale i na místním tuniském hřbitově také není špatně. Suchá červená zem a takové velké, zářivě bílé heřmánky, jaké v Rusku neviděla. Navíc také mnoho hlemýžďů. A vůbec tu není špatně. Sucho, čisťoučko a už se usmířila. Kolik ruských vojenských velitelů a námořníků leží na tomto tuniském hřbitově a tam, v Rusku, o nich asi nic neví. Ani o ní nic nevědí… No, ať si. Třeba je to dobře.

Říká se, že vyhnali Sověty-mověty, celý svět se raduje. No a co? Život uběhl.

Poslední roky se jí začalo zdát o sestře Sašeňce, kudrnaté, plavovlasé, ve sněhobílé pelerínce, tak jak ji viděla, když byl Sašeňce ve dvacátém roce téměř rok. Narodila se až po otcově smrti. Sašeňka byla to, čemu se nejen v ruských rodinách dříve říkalo benjamínek. V den jejího narození by bylo jejímu otci lehce přes padesát a matce téměř čtyřicet let.

Dříve si Marija, na Sašeňku vzpomněla zřídka, ale teď ji vídá často a s pocitem, že Alexandra je tam někde naživu, v Rusku… Nu, což, stávají se různé zázraky. Ačkoliv ti, co viděli mámu a Sašeňku, říkali, že se údajně dostali na jiný parník, na anglický. Možná na anglický…, ale co se jich po světě nahledala, stejně je nenašla. Teď to vypadá, že je sestřička naživu, naživu… Její tvář si ani trochu nepamatuje. A žádnou stopu nemá. Všechno, co zůstalo, je mámina fotografie u krbu, se Sašeňkou v náručí. A jen ona, Marija, ví, že na máminých rukou je právě Sašeňka. Nezůstala ani fotografie, ale jen její ústřižek, na němž je mámin obličej, celá její postava v dlouhých smutečních šatech a Sašeňčina ruka v bílé pelerínce. Část krbu a též půlka máminy hlavy, rameno, ke kterému se Sašeňka tiskla, a i samotná sestřička, zmizely spolu s druhou částí fotografie.

Úplně vepředu je část jejich vysokého, velkého, pravoúhlého krbu, obloženého malachitem. V něm zapalovali oheň jen o narozeninách, jmeninách, církevních svátcích, nebo na otcovo přání, ale potom jen pro něj.

Zapálili oheň. Admirál se posadil do hlubokého koženého křesla směrem ke krbu a vyholeným zátylkem ke vchodovým dveřím… A v domě všechno začalo utichat…

Kdo ví, o čem přemýšlel, když tak sebejistě a důvěřivě seděl zády ke dveřím?

Co viděl za hradbou slabého plamene?

Sotva to, že ten opilý mladík, který pracoval jako stráž zajatců, v rozervaném obnošeném koženém saku, náhle bolestivě zakopl o kámen na kluzké cestě, ztratil rovnováhu a plácl sebou do louže. Jeho soudruzi se přátelsky rozesmáli. Výrostek vyskočil na nohy, a aby si vybil zlost na své soudruhy, zničehonic vystřelil z bubínkového revolveru do admirálova zátylku… Stalo se to roku 1919, na okraji toho samého města, které mu bylo ještě nedávno „svěřeno do péče“. Byl zabit admirál „při pokusu o útěk“. Admirál neuchránil ani rodinu, ani město, ani svůj život, ani Vlast. A mohl by zachránit vše. Ale byl velmi důvěřivý a bojoval, jak žil, čestně.

[1] Lady Zia, hraběnka Anastasia de Torby, pravnučka Alexandra Sergejeviče Puškina.

[2] Zámek Luton Hoo, druhý zámek v Anglii podle velikosti a bohatství po Windsorském zámku. V současnosti, podle očitých svědků, je v úpadku.

[3] Mata Hari (Mata Hari; scénické jméno Margret McLeod) (1876 -1917), holandská tanečnice. V roce 1917 byla obviněna ze špionáže na teritoriu Francie pro Německo během 1. světové války. Odsouzena k trestu smrti a zastřelena 15. října 1917 ve Francii.

[4] S kým hovoříte, mademoiselle? (franc.)

Pokračování – III. kapitola

Návrat k předchozí I. kapitole

Z ruského originálu Весна в Карфагене, (Согласие, Moskva, 2015)

Překlad: Václav Hrbek a Roman J. Gončarov.

Editor: Miroslava Besserová.

Obálku navrhl Alexandr Konopljov.

Poznámka: předfinální verze textu