Michalskij Václav VáclavovičPovídky

V. Michalskij – Kněžna Tarakanovová – povídka

Žili v komunálním bytě a obývali jeden velký pokoj. U pravé zdi se rozprostírala vysoká stará ořechová skříň, která zahrazovala dveře do cizího pokoje. Vyřezávané skříňové dveře, rozkousané červotoči, byly na mnoha místech zalepené barevnou plastelínou. Kartounové záplaty na drahém plášti bily do očí. V mezeře mezi okny stál zrzavý kožený gauč. Sedací pružiny byly tak tvrdé, jako by to byl pytel nabitý větvemi.

Nad gaučem visel obraz. Slabé světlo z polooválného klášterního okna, schovaného za temnou mříží se širokými pruty. Voda, zatápějící místnost… Žena. Krásná hlava s rozpuštěnými vlasy zakloněná dozadu, s očima zavřenýma jako při omdlení. A jen ruce, tenké ruce, křečovitě roztažené po zdi, se pokoušejí udržet kolena, podlamující se pod bílým saténem šatů. A okolo krysy… krysy… krysy…

Historii této ženy, kněžny Tarakanovové, Zojka dobře znala.

Žili ve třech. Zojka, máma a Jegor Borisovič. Objevil se před čtyřmi lety, když šla Zojka do druhé třídy. Nejednou slyšela, jak říkal, že už je z toho toulání unavený, že chce strašně moc mít svůj dům, svoji rodinu… Jegor Borisovič neudělal za celé čtyři roky Zojce nic zlého. Děvčátko se smířilo s jeho existencí, a když nakonec ustoupila máminu naléhání, začala ho nazývat otcem. Když řekla poprvé nahlas: „Tati!“, vždycky vyrovnaný Jegor Borisovič zrůžověl, poté zčervenal, rychle vyšel z místnosti a dlouho stál ve studené, černé chodbě a ramena se mu divně třásla. Jakmile se vrátil zpátky, z nějakého důvodu řekl mámě:

„Víš, Nino, v koupelně není horká voda.“

Vana byla rozbitá, a třetí rok se do ní žádná nenapouštěla. Kohoutek byl zatlučen dřevěným čepem.

Máma se usmála, a všem třem bylo volně a dobře. Večer v nové rodině dlouho večeřeli a Jegor Borisovič s mámou na přeskáčku pečovali o Zojku, jako by měla narozeniny. Nejvíc ze všeho na světě neměla ráda vařenou cibuli. Z jídla lovila cibulové kroužky a odkládala je na kraj talíře. Jak máma, tak Jegor Borisovič jí za to vždycky hodně nadávali, ale dnes si Zojčiných kousků nevšímali.

Spala na gauči. Aby ji pružina nepíchala do boku, máma pod ni ustlala vatovou deku. Zojka vždycky, když se ukládala ke spánku, poskakovala, aby si poslechla, jak zpívá starý divan. Potom zvedla oči k portrétu a říkala:

„Dobrou noc, kněžno!“ A zarazivši svůj nos do chladného opěradla gauče, začala vršit jeden zázračnější hrdinský čin za druhým, dokud neusnula.

Bylo léto. V pokoji to únavně páchlo květy akátů a ulicí vysušenou vedrem. Máma nebyla doma. Musela velmi často jezdit na služební cesty. Zojka zůstávala s otčímem sama.

Ten večer seděl Jegor Borisovič u otevřeného okna a četl knihu. Zojka se něčemu dosmála a vběhla do pokoje. Otčím zvedl hlavu a řekl:

„Zojeňko, už neběhej, je čas jít spát, je deset hodin.“

„Dobře, tati,“ odpověděla Zojka. Ale spát se jí nechtělo, a aby trochu oddálila čas, začala pít studený čaj a poté si dlouho rozestýlala postel… Když už neměla co dělat, shodila lehké šaty a skočila pod studené prostěradlo.

Ozvalo se zaklepání.

Zojka rychle vystrčila nos zpod prostěradla.

„Hm, ano!“ ozval se Jegor Borisovič.

Objevila se ruka v bílé rukavičce, potom neobratně, bokem, vešla mladá žena. Postavila si u nohou černý kufr, koketně mhouříc oči, zeptala se:

„Nespletla jsem se, bydlí zde Morozovovi?“

„Ano, ano,“ zvedaje se, odpověděl Jegor Borisovič.

„Jdu akorát od vlaku, hledat hotel je pozdě a vzpomněla jsem si na Nininu adresu. Chodili jsme spolu na vysokou v Moskvě… A kde je Nina?“

Krásná,‘ ocenila Zojka. ‘Ale hraje si s hlasem.

„Nina je na služební cestě. Ale neznepokojujte se. Přenocujete u nás. Ráno je moudřejší večera,“ řekl radostně Jegor Borisovič. Postavil kufr ke skříni a natáhl obě ruce, ukazujíce s nimi směrem ke stolu. Ale ona pořád stála. Tehdy Jegor Borisovič vzal ženu rozhodně za svislá ramena a posadil ji ke stolu.

„Chviličku, hned udělám čaj…,“ zamumlal a vyšel z místnosti.

Zojce se vůbec nelíbilo, jak bral návštěvnici za ramena, tak pánovitě a citlivě… Jak na ni vyplázla jazyk, nestihla se včas přikrýt prostěradlem.

„Ty jsi Zojeňka, vím to, máma mi o tobě vyprávěla,“ rozesmála se žena, došla k děvčeti a naklonila se nad něj.

Zojka si oběma rukama strhla z hlavy prostěradlo.

„Ale já se neschovávám, máma mi o vás také vyprávěla. Vy jste zrzavá Tomka, že?“

„Uhádlas! Cha-ch-cha!“ rozesmála se a teatrálně zaklonila hlavu.

Měla skutečně zrzavé, téměř rudé vlasy, modré oči, uměle spojené řasenkou, a velká ústa. Její šaty měly tak hluboký výstřih, že si Zojka všimla černého mateřského znaménka mezi bílými, podprsenkou přizvednutými a z toho nalitými prsy.

Když otevřela kabelku, podala děvčátku širokou tabulku čokolády.

„Děkuji,“ řekla Zojka.

Žena se neklidně otočila ke dveřím. Dveře se rozrazili a s nákupem v rukou vešel Jegor Borisovič.

„Už jste se tu beze mne stihly seznámit,“ usmál se vzrušeně, vysypávaje na stůl balíčky a stavěje vedle nich lahev vína. Došel k Zojce a podal jí čokoládu, ale když uviděl, že drží tu samou, zarazil se.

„Á, tak ty už máš…“ Začalo mu být nepříjemně z toho, že aniž by se domluvili, obdarovávají Zojku čokoládami. Ale otočil se k návštěvnici a, stále se usmívaje, řekl:

„A teď se představíme.“

Ona mu podala ruku.

„Tamara Nikolajevna.“

„Jegor… Jegor Borisovič,“ opravil se.

„Stačí Tamara,“ řekla, a Zojce se zdálo, že se ho chytila pevně za ruku.

„Teď budeme večeřet. Umyjte se po cestě. Koupelna je přímo po chodbě…“

Když šla ke dveřím, jako by nechtěně, mírně šoupala nohama a mimovolně se pohupovala v bocích. On doprovázel její dlouhé, dobře vypracované nohy a její vysoké a okrouhlé boky udiveným, ztraceným pohledem.

A Zojce ho bylo líto a měla hrůzu z tohoto divného pohledu.

„Tati!“ zašeptala Zojka.

Nic neslyšel a ještě minutu se díval na dveře. Poté, usmívaje se jako opilý, vrátil se a začal neklidně rozestavovat po stole talířky s občerstvením.

Žena se nevracela.

Zojka se už nabažila okusování čokolády, otočila se na gauči ke zdi, vzpomněla si na mateřské znaménko mezi Tamařinými prsy, přejela si studenou dlaní po svém plochém hrudníku, něčemu se ušklíbla a zašeptala:

„Dobrou noc, kněžno.“ Usnula.

… „Půjdeme k oknu, Tomočko,“ uslyšela Zojka, otevřela oči a zalkla se. Jegor Borisovič, který ženu objal okolo pasu, narážeje do židlí, vedl ji přes místnost. Za nimi, jako stříbrné přízraky, klouzaly po tmavých parketách měsíční odlesky.

Otec si přisunul proutěné křeslo, cizí žena si k němu sedla a objala ho okolo krku. Zojka ležela a slyšela, jak si šuškají. Zaslepenýma očima se dívala na kněžnu. Slzy jí zalily její šedé, vždy se smějící oči…

Když metaři uklidili ulice svými drsnými košťaty a měsíční skvrny byly na osvětlených parketách, Zojka, znavená slzami, usnula.

Vzbudila se pozdě. Po bílých stěnách skákali bílí zajíci. Do otevřených oken dýchala denní ulice s jejím mnohohlasým šumem a obvyklými zápachy rozpáleného asfaltu, automobilových plynů a vůní pečeného chleba z pekařství naproti… Malé město žilo. Vše bylo jako vždy. A tato obyčejnost Zojku ošálila. Myslela si, že se jí zdál špatný sen. Ale na stole ležel vzkaz.

„Zojeňko! Šel jsem do práce. Teta Toma si přijde pro věci, zůstaň doma. Táta.“

Zojka zimomřivě pokrčila rameny, dala návštěvničin kufr za dveře a zamkla se zevnitř.

Mámě to nikdy neřekla, ale od toho dne mu zase začala říkat Jegor Borisovič. On to pocítil a již nikdy nesměl Zojku nutit jíst cibuli. Žili v komunálním bytě s temnou a dlouhou chodbou a obývali jednu velkou místnost. Čtyři roky, den za dnem, pracoval na tom, aby měl právo nazývat se otcem. Nad gaučem visel obraz malíře Flavického „Kněžna Tarakanovová“.

Zojka a kněžna vědí všechno.

Žijí tam stále. Máma, Zojka a On – Jegor Borisovič.

***

Přeložil: Václav Hrbek, 2016

Přeloženo se souhlasem autora

Povídka z knihy Václava V. Michalského – Není ti souzeno (Михальский В.В. “Не судьба”. Рассказы), vydané nakladatelstvím Soglasie roku 2017.


Přečtěte si Jaro v Kartágu

E-book ke stažení zdarmaklikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…

Tištěnou knížku získáte ZDE