Václav Michalskij – Morče Mukki – povídka

Jednou, když jsem byl vysoký kousek nad parapet, jsem šel na tržiště. U vrat tam stál stařík. Na prsou mu visela hladká, časem ztmavlá taška, plná bílých štěstíček, a nahoře sedělo trojbarevné morče

„Lidé! Lidé! Poznejte svůj osud!“ křičel chraplavě a vesele stařík. Byl už stářím hrbatý a vousy se mu hemžily žlutými spáleninami.

Zastavil jsem vedle něj. Byla neděle, na tržiště přišli prakticky všichni, a lidé často přicházeli za staříkem poznat své štěstí. Každý, komu morče vytáhlo lísteček, ho otevíral s třesoucími se prsty, a když ho přečetl, usmál se a odcházel od staříka spokojený.

„Dědečku, také se to mohu dozvědět?“ zeptal jsem se, když lidé ubyli.

„Vážený občane, vy nejen můžete, vy musíte rychle poznat svůj osud,“ řekl stařík. „Mukki, jdeme na to. Mukki, řekni mladíkovi, jaké hrdinské činy ve svém životě vykoná!“ požádal morče a něžně ho pohladil po tříbarevných zádech.

Morče Mukki strčilo svůj ostrý čumák do brašny, a poté, co očichalo lístečky, vytáhlo můj osud.

„Čti!“ řekl stařík, podávaje mi bílý lístek.

„Dědečku, neumím číst.“

„Dobře,“ řekl stařík, vyndal z jedné části brašny brýle s kovovými obroučkami a začal číst: „Dlouhý, jako cesta z hvězdy na zem, a čistý, jako jarní nebe, je ti souzeno prožít celý život. Budeš vždy vítězit. Staneš se diplomatem. To je vše.“

„Moc vám děkuji, dědečku!“ řekl jsem a podal mu peníze.

„Za tenhle lístek je nechci!“ odpověděl a vložil mi minci do ruky.

Poodešel jsem, protože se nashromáždilo hodně těch, kteří si přáli poznat své štěstí. Koupil jsem si sklenici slunečnicových semínek, kvůli kterým jsem na tržiště přišel, a začal přemýšlet. V mém osudu bylo vše jasné. Budu žít dlouho a nikdy neumřu. To jsem věděl i bez morčete. Budu vždy vítězit. To jsem také věděl, protože u nás ve dvoře jsem neměl vrstevníka, který by mne přepral. Ale co znamená být diplomat, to jsem nevěděl, a proto jsem nemohl jít domů, dokud si nevyjasním to nejdůležitější. Do večera jsem chodil po tržišti a nespouštěl staříka z očí. A když posadil své morče do brašny a šel domů, běžel jsem hned za ním.

„Dědečku, a co to je diplomat?“

„Ó, to jsi ty! Ty jsi ještě nešel domů?“

„Ano, ještě jsem nešel domů, řekněte mi, kdo je to diplomat?“

„Vidím, že budeš dobrý člověk. Tohle je můj dům, pojď dál a všechno ti řeknu. Je potřeba to řádně vyložit.“

Stařík odemkl visací zámek na dveřích svého malého domu. Místnost byla matná, dlouhá a s nízkým stropem.

„Sedni si, nakrmím svého strávníka.“

Sedl jsem si na otřískanou taburetku a svěsil bosé nohy.

Stařík položil brašnu na stůl, vyndal morče a pustil je na podlahu. Morče rychle utíkalo do svého kouta. Stařík vyndal svazek mrkve a přímo z rukou krmil své morče a doprovázel to slovy:

„Šikulka jsi, Mukki, šikulka, hodně štěstí jsi dnes lidem vyvěštila. Tak to má být, jen štěstí, jen štěstí musíme spolu lidem předpovídat, protože každý člověk má i bez nás své malé a velké hoře.“

Seděl jsem a poslouchal. Poté stařík zapálil Primus, ohřál oběd a začali jsme jíst.

„Tak to znamená,“ začal stařík, foukaje na lžíci horké šči. „Tenhle papírek, který se dnes dostal k tobě, je v mé brašně jediný, a pro mne nejdražší. Před šedesáti lety jsem byl jako ty a vytáhl si stejný lísteček. Tam bylo také napsáno, že budu diplomatem. Ale jak vidíš, nestal jsem se jím, protože jsem nevěděl, co to je. A vysvětlit mi to nikdo nemohl, protože jsem žil v dělnické osadě a pracoval jako tovaryš v truhlářské dílně. Nebyl jsem tak důvtipný jako ty, a proto jsem se zapomněl věštce zeptat, kdo to je diplomat. A když jsem zestárl a zjistil, co znamená být diplomatem, bylo už příliš pozdě. Tak jsem si koupil morče a začal lidem věštit budoucnost. Ale diplomat je velký člověk. Diplomaté žijí v zahraničí a krásně mluví, chápeš?“

„Chápu,“ řekl jsem, „úplně chápu!“

„To je dobře. Musíš se stát diplomatem, protože teď víš, co to je,“ usmál se stařík.

Když jsme dojedli oběd, dovolil mi hrát si s morčetem Mukki. A když jsem odcházel domů, stařík mi, jako muži, pevně potřásl rukou a řekl, že na mne spoléhá.

Následující týden naše rodina odjela z města, a tak jsem nikdy víc už toho podivného staříka neviděl.

Už velmi dávno roztály ve slunečních paprscích ty časy, kdy jsem byl jen o trochu vyšší než parapet.

Musím říci, že jsem se i tak nestal diplomatem. Ale tehdy, když se mi velmi nedaří, vzpomínám na tebe, můj moudrý věštče. Víš, pravděpodobně přijde doba, kdy si také pověsím přes rameno dřevěnou bedýnku s morčetem a půjdu po zemi věštit lidem štěstí.

1960

***

Překlad © Václav Hrbek a Roman Gončarov, 2016

Přeloženo se souhlasem autora.

Povídka z knihy Václava V. Michalského – Není ti souzeno (Михальский В.В. “Не судьба”. Рассказы), vydané nakladatelstvím Soglasie roku 2017.


Přečtěte si Jaro v Kartágu

E-book ke stažení zdarmaklikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…

Tištěnou knížku získáte ZDE


Pokud se Vám tu líbilo, podělte se, prosím, se známými a kamarády. Velmi mi tím pomůžete... Václav Hrbek, překladatel románu