Václav V. Michalskij – Mrak – povídka

MRAK

Václav Václavovič Michalskij

 

Řidič, kterým mne vezl, se jmenoval Magomed-Ali, ale kamarádi mu říkali Kolja. Na pohled mu bylo přes padesát. Byl zarostlý šedivým strništěm, obrovský, a tak se zdálo, že se sotva vejde do kabiny svého náklaďáku. Při pohledu na něj mi najednou vytanul na mysli Surikovovův obraz „Menšikov v Berjozovu“.

Cesta se klikatila důmyslnými obchvaty nahoru a dolů, nahoru a dolů, ale řídil tak, jako by se před námi rozkládala rovná dálnice. Z Botlichu jsme vyjeli ráno. Bylo slunečno a teplo, na svazích zářil podzimní listnatý bukový les. Pořád jsem vyhlížel z okna kabiny, kochal se jasným nebem a chtěl jsem bezpodmínečně nad vrcholky spatřit orla. Byla to moje první služební cesta do hor, a rozhodně jsem chtěl vidět orla nad kopci. Ale orel se ne a ne objevit. Zato můj spolucestující, když si všiml, jak pozoruji okolní svět, narušil moji pozornost:

„Ach, nebe je tu prostě nádherné!“

„A jak září hory! Jak září!“ ochotně jsem odpověděl.

„Les je jako vymalovaný,

fialový, zlatý, červený,

veselý, stojí jako pestrá zeď

nad světlou pasekou.“

„Jak? Jak jsi to řekl?“ se zájmem se ozval Magomed-Ali.

Zrozpačitěl jsem, ale verše jsem zopakoval.

„To jsi složil?“ zeptal se závistivě Magomed-Ali.

„Ne, já ne. Ivan Bunin.“

„A znáš ještě nějaké? Povídej!“

Recitoval jsem mu verše a podivil se, jelikož jsem nikdy v životě neviděl, že by někdo takhle naslouchal veršům. Paměť mi ochotně stále vsouvala nové a nové sloky Bunina a Feta, Ťutčeva a Jesenina, Lermontova a Puškina. Poslouchal tak, jako ranění pijí vodu. Začalo mi být hrozně, měl jsem pocit, jako bych sundal pásku z očí člověku, a on náhle uviděl světlo. Chvílemi krátce vzdychal, doslova přepouštěl vzduch, a když jsem zmlknul, povzbuzoval mne:

„Máš tam ještě? Mohl bys ještě něco?

Řídil pomaleji a pomaleji.

„Vidíš támhle ten mrak? Podívej se nahoru!“ řekl Magomed-Ali, když jsem se přiznal, že už si na nic nemohu vzpomenout.

Daleko před námi na ostrý vršek připlouval mrak.

„Proskočíme ho, jo?“

Nepochopil jsem ho.

„Proskočíme mrakem?“

„Jasně…“ vyjeveně jsem souhlasil.

Magomed-Ali se vyklonil z kabiny, hledě na mrak, něco posuzoval a zároveň přidával plyn. A pak se naše auto rvalo vpřed a letělo tak rychle, že jsem se otočil, abych neviděl, jak se o útesy rozbíjí naše přední sklo. Zatáčka. Zatáčka. Zatáčka. Znovu a znovu zatáčka… A najednou hustá modrobílá mlha zaclonila a zaplnila vše. Magomed-Ali vypnul zapalování. Vyběhli jsme z kabiny do vlhkého šera. Mrak se hýbal, cítil jsem jeho pohyb, má tvář zvlhla, skrýval se v záhybech mého pláště, kouřil mi u nohou a tekl skrz prsty. Náhle nás oslepilo slunce, ale bílý mrak plul dál, do prostranství mezi vysokými ostrohy.

„Dívej se! Dívej, tráva vypadá jako ze skla!.. Šílím! Do toho miluji nebe, šílím! Vidím zelenou trávu – šílím, prostě bych ji jedl jako beran! Sněženka voní zemí, šílím, jako bych zbohatnul! Že bych měl nějakou nemoc? Řekni, mám? Všichni moji kolegové se smějí: ‚Říká se, že jsi pako, Nikolaji, pako!‘ Ty jsi recitoval verše, a ve mně všechno stydlo a zároveň se mě zmocňovalo horko jak při malárii!.“

Jeli jsme dál.

Magomed-Ali mlčel, stáhl obočí, asi mu bylo trapně, že se tak najednou otevřel náhodnému pasažérovi.

„Znám vaši nemoc,“ řekl jsem po chvilce, „vy jste se narodil jako básník.“

On sebou škubl, jeho světlé oči vzplály, obličej se mu napjal a v mžiku zkameněl.

„Nesměj se,“ řekl tiše, „také dva roky…“ knedlík v krku mu sevřel hrdlo, „dva roky píšu básně. Píšu je v hlavě, psát moc neumím.“ A začal mi recitovat své básně o hnědých skalách, bílých oblacích, o tom, jak zrají v Botlichu broskve, o tom, jak bude brzy zima, ale po ní přijde jaro.

Dvě jeho básně jsem si zapamatoval slovo od slova.

První – o lásce: „Když mé uši ležely na prahu a čekal jsem tě den a noc, nebyla jsi tu, nebyla, nebyla. A teď jsi přišla, ale já nečekám.“

Druhá: „Je mi padesát, ale moje oči jsou plné světla jak dozrálé víno, a nikdy nevyschnou jako hrozinky, nikdy. Ale pokud umřu, mé oči vyrostou na mém hrobě!“

Měl průzračné, velmi jasné, zvědavé a důvěřivé modré oči, přesně takové, jaké mívají úplně malé děti.

Když vzpomínám na kouzelné setkání s mrakem, myslím i na Kolju-Magomeda-Aliho. V podstatě to byl jeden z toho mála básníků, které se mi poštěstilo potkat mezi hromadou jak gramotných, tak negramotných veršotepců.

1975

Originální název: Облако

Překlad © Václav Hrbek a Roman Gončarov, 2016, 2018

Přeloženo se souhlasem autora

Povídka z knihy Václava V. Michalského – Není mi souzeno (Михальский В.В. “Не судьба”. Рассказы), vydané nakladatelstvím Soglasie roku 2017.

 
Zdroj: so-glasie.ru