Michalskij Václav VáclavovičPovídky

Václav Michalskij – Plavec – povídka

V hlavních městech žijí lidé odděleně, a tak se každý motá jako elektron po své orbitě. Není v jeho silách přemoci spěch a poznat sousedy. Jako kdyby tam nebyli ani umírající, chudí, truchlící, ani šílení štěstím – všechno tam je uspěchané. Na malém městě se lidé navzájem znají, a proto má každé ulice svého hlupáka a svou celebritu.

U nás na Primorské hrál obě tyto role syn staré učitelky matematiky, Marjušky. Přesně si to nepamatuji, ale mám pocit, že se jmenoval Andrej. Pouliční přezdívku měl Koule. Už jako nemocný četl spoustu knih – jeho matka je tahala z knihovny po síťovkách. Za pět minut vyřešil jakýkoliv školní úkol z algebry. Říkali o něm: ‚Blbej je, ale v kouli mu to pálí!‘ Zřejmě proto měl přezdívku Koule. I když, lépe by mu seděla přezdívka Kamna. Dvoumetrovou výškou a mohutným tělem, připomínal okrouhlá holandská kamna, vysoká až do stropu, které jsme měli ve třídách. Vyprávělo se, že když dokončil naši školu se zlatou medailí, studoval skoro deset let v Moskvě.

Bydleli jsme kousek od sebe. V létě přijížděl domů. A já si živě pamatuji, jak se naše Marjuška, před kterou se třásla celá škola, nesměle radila s mojí babičkou, co patří do kytice, a pak běžela na nádraží naproti k vlaku.

Měli jsme nevídanou kozu, která se jmenovala Irka, a znala ji celá ulice. Dávala čtyři litry mléka denně. Když měla Marjuška syna na prázdninách, kupovala u mojí babičky každé ráno půllitrovou lahev čerstvého mléka. V prvních letech po válce to byl drahý špás.

Mám to před očima… Růžový třpyt brzkého rána na taškové střeše hliněného domu sousedky Marjušky, vysoká černá koza s bílýma ďábelskýma očima, přivázaná k plaňkám natřeného plotu, babička s díží v rukou a já slyším radostný Marjuščin hlas: ‚Už dojíte, už můžu jít?‘ Na hranici mezi našimi dvorečky stojí mladá bílá višeň a za ní, o hlavu větší, je do pasu svlečený mladík. Ve spěchu, aby mléko nevystydlo, mu Marjuška podá nádobu přes plot. Prostrkává dlouhou opálenou ruku mezi větvemi odkvetlé višně a okvětní lístky padají na jeho obrovský trup. Se zakloněnou hlavou pije velkými hlty mléko, které má kozí vůni, a nitky páry se mu třesou okolo obličeje.

Ano, tenkrát to byl největší člověk v celé naší ulici a Marjuška byla nejhrdější matkou. Svou malou černovlasou hlavu nosila vysoko a její, skly brýlí zvětšené, černé oči zářily neochvějným uspokojením. Tehdy byl Marjuščin syn pro každého z nás vzorem lidského úspěchu, zdraví a štěstí. A potom jsme najednou zjistili, že mu „chrouplo“. Moje babička říkala, že se mu to stalo, protože se „přestudoval, chtěl všechno vědět, ale všechno vědět nelze“.

Teď to chápu tak, že se u něj rozvinula paranoia. Bál se aut, psů, koní, koček, a nejvíce nás, chlapců. Když jsme jednou zjistili, že se nás bojí, otravovali jsme mu den za dnem život.

Celý rok se Koule koupal v moři, plaval jako delfín, neměl problém překonat třicet čtyřicet kilometrů. Číhali jsme na něj hodiny, schovávajíce se za kameny na opuštěném výběžku. Jakmile doplavával ke břehu, řvali jsme: ‚Koule! Koule!‘ a zaháněli nešťastníka zpátky do moře. Občas jsme si z něj dělali legraci do hluboké noci, dokud se na břehu neobjevila Marjuška.

„Ach, vy parchanti! Parchanti! Parchanti!“ křičela se slzami v očích a házela po nás oblázky.

Ale už to nebyla ta dřívější Marjuška, hrozba celé školy, matka velikého člověka, ale šedivá, vyschlá, téměř slepá stařena, matka blbce, a my jsme se jí nebáli. Nebáli jsme se, ale ustupovali jsme. Se zvířecí zvědavostí jsme z dálky pozorovali, jak vyšel z mořské pěny nahý muž a ohromný stín se rozprostřel na břehu zalitém měsíčním svitem. A z nám nedostupné skrýše v rozsedlině útesu visícího nad vodou si bral své oblečení. Oblékal se. Stařena ho brala za ruku a vedla domů.

Když jsem vyrostl z krutého dětství, tak jsem se jak já, tak moji kamarádi nejen přestali Koulemu posmívat, ale stali jsme se jeho ochránci před děckama, která mezitím vyrostla.

V osmé třídě celá naše tlupa vstoupila do „Klubu mladých námořníků“, který se ve městě nově otevřel. Vydržel jsem v klubu jen jedno léto, a jediné, co mi zůstalo z této záliby v paměti, bylo setkání s Koulí.

Jednou ráno na konci srpna, v utajení před klubovým náčelnictvem, jsem plul na malé loďce pod plachtou daleko na otevřené moře. Malý, ale jistý větřík nadějně foukal do plachty a má loďka klouzala vpřed po nazelenalé vodě, přídí lehce rozsekávajíc bílé bariéry kypících a mizících vln.

Uviděl jsem ho na dvě stě metrů. Plaval zázračně klasického čistého kraula tak nelidsky rychle. Plaval za mou loďkou, a přestože ta plula docela rychle, mezera mezi námi se každou minutu zkracovala. Přemýšlel jsem, že se plavec žene za loďkou, ale on, aniž si jí všiml, ji minul o třicet metrů. A teď už jsem se já hnal za ním. Hnal jsem se deset, dvacet, třicet minut, a každou chvíli sledoval hodinky, které jsem nedávno dostal. Má duše se třásla pocitem, že mám před sebou velikého plavce, kterého svět neviděl. Jeho mohutné dlaně zabíraly s rychlostí, rytmem, silou mlýna, a tělo klouzalo v nejvyšší vrstvě vody jako nůž puštěný po ledu.

Hnal jsem se za ním hodinu, dokud se nepřevrátil na znak, aby si odpočinul. Přibližoval jsem se k velkému chlapci nesměle, a když jsem zjistil, že je to Koule, skasal jsem plachtu a přívětivě zakřičel:

„Koule, neboj se, nebudu tě honit!“

Letmo se na mne podíval, odvrátil se a ležel dál na vodě jako na paloučku, bez nejmenšího úsilí, s volně roztaženýma rukama a nohama.

Koule zestárl, v jeho černých, nakrátko střižených vlasech se kovově blýskaly šediny, na vysokém čele se mu dělaly vrásky, rysy obličeje měl ostré jako římský voják.

„Neboj se, nebudu tě honit!“ zopakoval jsem, když loďka doplula téměř k němu.

„A proč bych se tě měl bát, když se mi bude chtít, převrátím ti loďku,“ odpověděl tiše a bez jakékoliv intonace, směle mi hledě do obličeje jasnýma modrýma očima.

Strnul jsem. Živočišná hrůza spoutala mé pohyby. Pochopil jsem, pocítil celým tělem, že přede mnou není bláznivý, ale v mžiku oka vyléčený, úplně normální člověk, a to znamená, že mu skutečně nic nebrání, aby převrhl mou loďku a utopil mne.

„Memento mori,“ mrknul na mne Koule, odkrývaje bílé rovné zuby.

„Co? Momenty v moři…“

Nevím, kolik uplynulo času, snad věčnost. Nakonec jsem zdřevěnělýma rukama nějak zvedl plachtu. Naplnil ji doslova nadpozemský vítr, loďka se hnula, a já se jako ve snu díval na pomalu se ode mne vzdalující roztažené tělo, které ve vodě vypadalo strašlivě.

Strach mne neopouštěl až k samotnému břehu. Ze strachu jsem udělal takovou objížďku, že jsem loď přivázal až v podvečer. Přivázal jsem se a byl okamžitě vyhnán z „Klubu mladých námořníků“ za nekázeň.

Po cestě domů, třesa se hlady, přemýšlel jsem o tom, jak je to stejně dobře a s podivem, že se Koule uzdravil! Matně jsem chápal, že se v něm šťastná změna stala proto, že v moři se nemá čeho bát, neboť věděl ze zkušenosti, že ani čajky, ani ryby ho nepodvedou, nebudou se mu smát, nezradí ho, ani mu neublíží. Měl jsem radost i za Marjušku a s rozrušením se těšil, jak tu novinu řeknu babičce a sousedům. Ale sotva jsem zahnul do naší ulice, hned jsem uviděl těžkopádně běžícího Kouli a za ním dva známé prvňáky s tenkými pruty v rukou.

1975

***

Přeložil: Václav Hrbek, 2016

Přeloženo se souhlasem autora

Povídka z knihy Václava V. Michalského – Není ti souzeno (Михальский В.В. “Не судьба”. Рассказы), vydané nakladatelstvím Soglasie roku 2017.


Přečtěte si Jaro v Kartágu

-book ke stažení zdarmaklikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…

Tištěnou knížku získáte ZDE