Michalskij Václav VáclavovičPovídky

Václav Michalskij – Pohádka – povídka

Nakonec jsem se rozhoupal k rekonstrukci bytu.

Pracovali u mne dva lidé z Novošachtinska, městečka na jihu Ruska, kde v tuhle chvíli není žádná práce.

Jednomu specialistovi bylo čtyřicet pět. Byl šlachovitý, malý, ale symetrický a celý jako by ladil. Neskrýval, že některé operace při rekonstrukci bytu dělá poprvé. Když se ocitl v nesnázích, bral si brýle v tenkém kovovém rámečku, a oddáliv šedivějící hlavu, četl na přepravních nádobách a baleních. Poté, co dočetl, si zakouřil tuzemskou cigaretu „Pjotr I.“, a jakmile dokouřil, energicky pracoval. Všechno mu šlo jako na drátkách, všechno mu ladilo jako on sám. Za každým jeho pohybem byl cítit zdravý rozum a oddanost ruského člověka s jeho starým zvykem začínat znovu, spolehnout se na náhodu a přežít. Jako bývalý velitel směny na velké šachtě, který měl najednou na starosti pět set, šest set lidí, si zatím neodvykl velet, a v jeho řeči dosud probleskávalo „řekl jsem“, „dost keců“, „fofrem“.

Druhý mistr byl velmi mladý. Měl kulatý obličej s utkvělým pohledem čistých šedých očí, ve kterých svítily, jakoby odděleně, ostré malé duhy panenek. Ukazovák pravé ruky si zlomil již v dětství. Měl ho napůl ohnutý, a proto se zdálo, že celou dobu drží prst na spoušti. Každého, po kom hodil svůj rychlý, hodnotící pohled, jako by si bral na mušku.

Kvůli zlomenému prstu ho nepovolali do armády, a tak nebyl odměněn pochybnou ctí složit svou světlou hlavu za zájmy bařtipánů někde v opuštěné stepi, zalité surovou naftou.

Oba mistři pracovali jako rovný s rovným, zručně a poctivě. Obvykle končili před půlnocí, aby začali v devět ráno a makali bez přestávky.

V hluboké noci jsem se šel napít vody do kuchyně. Za stolem seděl mladý, kouřil a něco psal.

Za zavřeným oknem nezněle, sotva slyšitelně šuměl Nový Arbat, který nikdy nespí. Na zdech prostorné kuchyně visely cáry starých tapet – na podlaze prkna, všechno bylo v prachu jak v sametu, smetí, špína, prostě obyčejný nepořádek při rekonstrukci. Seděl tam umytý, v čistém modrém tričku, a něco psal.

„Dopis milované dívce?“ otupěle jsem zívnul a položil otřepanou otázku.

„To ne, píšu pohádku,“ usmál se provinile.

Jsem starý spisovatel. Existují tisíce spisovatelů. Na světě jsou stovky ratingů, cen, večírků, literárních intrik a dalších dostihů.

Ale tenhle chlapec sedí ve tři v noci v cizím městě, v cizí kuchyni a píše pohádku.

Je to tak.

Pak se ukáže, že je to nový Andersen.

A všichni ostatní laureáti, jak ratingoví, tak další „ověnčení vavříny a činely“, budou ve srovnání s ním slaboši nebo obyčejní nazí králové.

Nu, což, dej mu Bůh štěstí!

Tak to prostě je, že se nový život, nový dorost hlásí o slovo.

To je dobře, že literatura je taková, že přes nesmyslné překážky na ni najednou zaútočí a vláme se do ní takovýhle úplně neznámý chlapec ze sírou načichlého hornického městečka, ve kterém již dávno není práce.

1999

***

Překlad: Václav Hrbek, 2016, 2019

Přeloženo se souhlasem autora.

Povídka z knihy Václava V. Michalského – Není ti souzeno (Михальский В.В. “Не судьба”. Рассказы), vydané nakladatelstvím Soglasie roku 2017.


Přečtěte si Jaro v Kartágu

E-book ke stažení zdarmaklikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…

Tištěnou knížku získáte ZDE