Michalskij Václav VáclavovičPovídky

Václav Michalskij – Šakali – povídka

Za dlouhého letního dne malé bílé slunce, mnohem menší než samo sluneční světlo, tak pálilo, že dokonce mouchy a šídla přestávaly létat, protože se bály, že jim přeschnou a rozsypou se křídla. K polednímu na střeše našeho domu vadly všechny květiny kromě smilu, který stál vždycky přímo. Jak ve vedru, tak v zimě.

Letní večer býval krátký, tichý a jasný. Zpoza nekonečných sluncem sežehlých světle zelených řad vinné révy, přivázané k vysokým tyčkám, která stále ještě skrývala pod listy nedozrálé hrozny protáhlých Dámských prstíků, narůžovělého Muškátu, modročerné Isabely, silné jako třešeň, a dalších druhů vína, a zpoza matně rozlišitelných obrysů města v dáli na mořském břehu, se k nám valily vlny tak svěžího vzduchu naplněného vůní mořských rostlin, že mimovolně jak lidé, tak krávy v kravíně, i starý kutanský pes Džigit, který je chrání, začali dýchat z plných plic a radovat se  každým dechem. Od moře vál severní vítr Ivan. Narodil se někde v Astrachaňských stepích jako suchý a horký, ale když letěl několik set kilometrů nad mořem, plnil se voňavou mořskou svěžestí. Když dorazil k nám, zdálo se, že obléval tímhle svěžím chládkem celý svět. Garáž, kravín, kancelář, vinné sklepy a střechu našeho domu, na níž přes den vadnoucí květiny zvedaly hlavu Ivanovi v ústrety.

Noc padla vždycky náhle. Na vysokém černém nebi se objevovaly zářící a pronikavé hvězdy. Brzy začala být vidět proměnlivě svítící, doslova krupičná Mléčná dráha. A když se rozhořel měsíc v úplňku, velké hvězdy ztrácely svůj ostrý jas a staly se z nich světélkující přelévající se, ale úplně malinké, kamínky, které zlatě září na černomodrém pozadí nekonečného, dalekého nebe. Zpravidla touto dobou pozdního večera vznikal na vzdálených krajích vinohradů rámus naplněný mnoha hlasy, ve kterých bylo ode všeho trochu –  jak pláče, tak chechotu, stenů i výkřiků beznaděje. Tato směsice zvuků, letících temnotou mezi větrem se lehce pohupující vinnou révou, se blížila rychlostí běžících psů a stále těsněji obkličovala naši usedlost.

Obvykle, jakmile jsem uslyšel tyto hrůzné zvuky, odcházel jsem do domu, ale jednou jsem se zapomněl na prahu. Stalo se to tak, že můj děda Adam stál zády ke dveřím, tváří ke mně, a dveře za sebou měl pevně zavřené.

„Oj-oj-oj-oj! Uj-a-a! Cha-ch-cha! Ua-ua! Uj-cha-cha! A-a-a-a-aj!“ naplnily hlasy, ze kterých stydla krev, celý vinohrad a neodvratně se blížily. Užuž byly připraveny překonat naši poslední obranu, naši vodní hranici – strouhu, zarostlou na strmých březích plazivou ostružinou, která byla, při zářivém mrtvolném mírně nazelenalém svitu měsíce, tajemně černá. Ostružinou, ve které se na noc schovalo tolik plazů a obojživelníků jako štíhlovky, užovky a žáby.

Stále blíže a blíže se míhaly mezi řadami vinohradu zlověstné tečky. Věděl jsem, že tak hoří jejich oči za svitu měsíce…

„Šakalů se nesmíš bát. Žerou jenom zdechliny a napadají slabé, ale ty jsi silný. Jsi silný?“ zeptal se děda Adam.

„Silný,“ popotáhl jsem si kalhoty, které se mi houpaly se na jedné kšandě, a odpověděl přesvědčivě dědovi, byť mi běhal mráz po zádech.

„Tak zažeň šakaly. Křič, pískej, dupej nohama!“

Některé děti se naučí brzo mluvit, některé číst, a já jsem se naučil brzo pískat. Pastevec Alimchan mi ukázal, jak je potřeba dávat na jazyk zdvižené konečky prsteníčku s ukazováčkem a silně fouknout. Více než měsíc jsem zasvětil této vědě. Nebyl to jeden, ani dva pokusy, a určitě více než tisíckrát ze mne namísto zapískání vyletěly sliny. Ale pak se zapískání rozlehlo! A od té doby jsem se jednou provždy naučil, že je především nutné zvládnout techniku tohoto umění. Nejdůležitější je to udělat poprvé, a dál už to půjde jako po másle. Vůbec mi to pískalo velmi slušně.

„A pískáš na dva prsty nebo normálně?“ zeptal jsem se děda.

„Co ti jde silněji?“

Zapískal jsem bez prstů, ale pak na dva prsty.

„Pískej na prsty,“ poradil mi děda. „Vystraš šakaly. Udělej to sám. A oni utečou. Hlavně se neboj. Rozumíš?“

Nestihl jsem odpovědět. Pro mne zcela neočekávaně můj děda Adam vešel do domu a pevně za sebou zavřel dveře.

Zůstal jsem sám s vytím a kvílením šakalů, s míháním jejich zelených nemilosrdných očí v hlubině vinohradu, které byly téměř na hranici strouhy.

Zařval jsem ze všech sil. Poté jsem zapískal na dva prsty. Zadupal bosýma nohama. Ještě jsem z posledních sil zaječel.

Zelené ohýnky postupovaly blíž a blíž.

Zapískal jsem velmi zdařile a pronikavě na dva prsty. A tu se od kravína donesl chraplavý řev našeho ochránce Džigita, a směrem k našemu domu se mihnul velký, letící stín. Asi to psovi chvíli trvalo sem doletět, ale mně se to zdálo, jako by tu byl hned, protože v okamžiku vyrostl vedle mne, a jeho sytý, mocný štěkot jako nůž uřízl šakalí vytí. A navíc během sekundy, dvou, zakvákaly družně na březích kanálu stovky, a možná tisíce žab. Znovu jsem tak silně zdařile zapískal, že mi samotnému zazvonilo v uších. Ještě nikdy se mi to tak nepodařilo. Džigitovo vytí, kvákání žab a moje urputné pískání fungovaly dohromady natolik, že se zelené ohníčky na té straně strouhy na chvíli zastavily, znehybněly, ale potom přišlo vytí a chechot, a zelené ohníčky šakalích očí se začaly vzdalovat od naší usedlosti s rychlostí běžícího psa.

Asi mi tenkrát bylo sedm, protože když to budu měřit podle hlav, byla ta moje nad velkou hlavou Džigita. Byl jsem radostí bez sebe a objal oběma rukama psí hlavu a políbil ho na chladný mokrý čumák. Pes si s mou opovážlivostí nevěděl rady, tak jen ustoupil stranou. S trhnutím jsem otevřel dveře domu.

„Sakra!“ zanadával dobrácky děda Adam, který stál za dveřmi, protože ztratil rovnováhu a málem vypadl z dveří.

Od té doby jsem se nikdy v životě šakalů nebál.

2014

***

Překlad © Václav Hrbek a Roman Gončarov, 2016, 2018

Přeloženo se souhlasem autora.

Povídka z knihy Václava V. Michalského – Není ti souzeno (Михальский В.В. “Не судьба”. Рассказы), vydané nakladatelstvím Soglasie roku 2017.

***

Přečtěte si Jaro v Kartágu

E-book ke stažení zdarmaklikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…

Tištěnou knížku získáte ZDE