Michalskij Václav VáclavovičPovídky

Václav Michalskij – Soused – povídka

Jednou, během pozdního podzimu, jsem šel do nemocnice navštívit souseda z našeho domu, kterým byl osamělý osmdesátiletý stařík.

Přišel ke mně, jen si zavázal hnědý župan, pomalu šoupaje seschlé nohy v oblýskaných spodcích s černými razítky erárních značek. S bílou hlavou vysoko vztyčenou se díval přese mne, jako slepý. Stařík mi mlčky sunul oblýskanou kostěnou ruku na pozdrav a šel po nemocniční aleji, jako bych tam nebyl.

Staraje se zaměstnat nemocného, mluvil jsem o tom, co mi připadalo zajímavé, a soused mlčel.

Za patnáct minut jsem považoval svůj občanský dluh za splněný a řekl jsem nahlas: „Na shledanou! Uzdravte se!“ a nedočkavě jsem mu podal ruku. Stařík mi s ní slabě potřásl, nejprve se mi podíval do obličeje svýma ostrýma, světlýma očima a sotva slyšitelně, jakoby mluvil sám se sebou, zabručel:

„Až teď v nemocnici jsem pochopil, proč jsem nemocný. Nudí mne s vámi žít.“

Nepochopil jsem, co chtěl říct. Možná proto, že jeho generace již odešla, „už není kam jít“ a on stojí „v osudové řadě“? Nebo jen to, že jsem ho znudil svým prázdným plácáním? Nevím.

Ale když se soused otočil a vyrazil k šedému nemocničnímu pavilonu, hledě mu do zad, s neočekávanou bolestí jsem pocítil spříznění mezi námi a pochopil, že o něm nic nevím, stejně jako on o mně, že naše duše jsou si naprosto neznámé. Ale mně se najednou chtělo souseda dohnat a najít s ním „společný“ jazyk, promluvit si jen tak, jako bych s ním do té doby mluvil jako mimozemšťan… Ale nedohnal jsem ho.

A večer stařík umřel. Zůstalo tak nejasné, co že mi to chtěl říct ten poslední den v nemocniční aleji, kde to tak páchlo fenolem a vonělo mladou, právě posečenou trávou.

1975

Překlad © Václav Hrbek a Roman Gončarov, 2016

***

Přečtěte si Jaro v Kartágu

E-book ke stažení zdarmaklikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…

Tištěnou knížku získáte ZDE