Michalskij Václav VáclavovičPovídky

V. Michalskij – Spolucestující – povídka

Pod podlahou vagónu klapou železná kola. Za tlustými skly letí šikmo do kalně šedé propasti vzdálené pruhy lesa. Telegrafní sloupy se převracejí naznak. Kousek v dáli zlehka tančí pahorky černající se mezi kropenatými poli, lehce poprášenými prvním sněhem. Léto připomíná jen etiketa s břízami, nalepená na půllitrovce ruské vodky.

„Prosinec je tady, kurva, a sníh ani hovno!“ hledě něžně do polí, říká můj soused.

„Neměl bys před dítětem nadávat.“

„Ale Saška ví, o co jde, řekni, Saško!“ Třese úzkým ramenem svého šestiletého syna, který se od něj lhostejně odtahuje. „Jsme obyčejní lidé, nevystudovali jsme univerzity. Ruština bez nadávání je jako potvrzení bez razítka.“

„Vyroste a bude ti nadávat. Vzpomene si na tátovy lekce.“

„Co? Nejsem na něm závislý. Na stáří mi dají penzi, stát se o nás postará. Pojď, radši se napijeme… Pojď, studente, napijeme se!“

„Děkuji, nechci.“

Za oknem je zima, nebyl bych proti, ale pít jeho vodku je mi protivné. Když jsem vlezl z perónu Kurského nádraží do tohoto vagónu, zůstaly mi v kapse tři ruble. Rubl stála postel, a jel jsem domů, jak se říká, švorc.

„Znamená to, že nechceš? Dobrá,“ nuceně se usmívá, ukazuje čtyři zlaté zuby, nalévá si do plastové skleničky, pije naráz, rozvášněně třepe svou malou vyzáblou hlavou s řídkou zrzavou čupřinou, čichá k Doktorskému salámu a zajídá ho.

Zavírám oči, jako bych spal. Jedeme druhý den. O svém spolucestujícím už vím hodně. Říkají mu Míša a je horník. Práce je to škodlivá, nebezpečná a dobře placená. Míša má měsíčně pětkrát více než lékař, inženýr nebo učitel. Tuto statistiku mi sdělil on sám, přitom se jeho světle hnědé, blízko sebe posazené oči plnily zlatým leskem.

„Ty jsi student, doplácáš se ke třiceti rublům za měsíc, vaříš si kaši, učíš se celý život, a co z toho? Já mám tři třídy, a nestěžuju si. Vejplatu si umim podepsat, víc stejně nepotřebuju. Všichni ti učitelé nebo doktoři, inženýři, všelijací vědci, takový peníze neviděli! Já co… makám! Jsem obyčejná… lopata… makam a visim na nástěnce, to je úcta. Chce se mi, napiju se, jsem obyčejnej… makam! Co by si beze mne počali? Já makám… Skončim a prachy na dřevo, prosim, podepište se, Michaile Ignatyči! To sem já,“ takhle se mi představoval první den naší cesty. Přesvědčoval, poučoval, bez konce se chlubil svými výdělky, svým balonovým pláštěm, svým přehrávačem, svojí údajně neobyčejnou silou a úspěchem u žen.

Gramofon, na kterém Míša stále dokola přehrával hudbu, si skutečně zaslouží popsat, kromě jiného, v mnohém připomínal svého pána. Byl to opravdu brutální stroj. Černá plastová skříňka byla vměstnána do kufříku z umělé kůže, ve kterém se někde skrývaly baterky pohybující malým diskem, který byl polepený jedovatě zeleným flanelem. Přehrávat bylo možné jen malé, pružné gramodesky. Zpod jehly to skučelo, chroptělo, sice ne moc, ale dostatečně protivně: „Včera jsi mi řekla, že mi dnes zavolá-á-á-á…“

Můj spolucestující jel doslova se vším pro něj myslitelným komfortem – vodkou, čistou postelí a svojí hudbou…

Teď opět nahodil svůj pekelný stroj a užívá si to.

„Evidentně máš zajímavou práci. Vyprávěl bys mi o ní?“ prosím já.

„Zajímavá… živim se rukama!“

„Povídej.“

„Řikam, že se živim rukama. Makám! Jako hodinky. Pět set měsíčně, někdy i šest…

Víc mi o své práci říct nemůže, jako by to bylo opuštěné místo, kde nic, kromě peněz, neroste.

Načatá půllitrovka poskakuje na stolečku v kupé. Za oknem se rychle stmívá. Když chlapeček začne dělat rozruch, kutálet se po podlaze nebo si brnkat prsty na rty, můj spolucestující se na něj přísně podívá a cedí mezi svými zlatými zuby:

„Saško, neblbni, nebo se opiju!“

Chlapec se hned naježí a utichá.

Najednou, jak to ve vlacích bývá, promluvil rozhlas, který mlčel celý den: „Sedmý Chopinův waltz, hraje Svjatoslav Richtěr.“

I přestože ji vlakový rozhlas zkresluje, hudba je překrásná.

 ‚Kdysi Chopin vložil
skutečné kouzlo
folwarků, parků, lesíků a hrobů,
 do svých etud…‘

vybavilo se mi, a začíná mi být po duši ještě hůř, ale najednou se to zlepšuje. Myslím na to, jak je dobře, že se lidé na zemi učí a pracují nejen pro peníze.

Očividně i Míšu hudba dojala.

„Je dobrej! Je dobrej! Jak na balalajce!“ chválí Richtěra a natahuje ruku, aby poklepal syna po rameni. Ale ten jako obvykle uhýbá, a ruka mého spolucestujícího visí ve vzduchu, aniž by našla oporu.

1972

Překlad © Václav Hrbek a Roman Gončarov, 2016

***

Přečtěte si Jaro v Kartágu

E-book ke stažení zdarmaklikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…

Tištěnou knížku získáte ZDE