Václav Michalskij – Tristan a Isolda – povídka

Tristan a Isolda

Václav V. Michalskij

 

Na ulici kvete akát, ale tady, na poště, to silně voní horkým pečetním voskem, daleko méně pak tiskařskou barvou a vůně papíru je někde v pozadí.

Stojím u okénka „Letecké a doporučené zásilky“. Přede mnou je patnáctileté snědé děvče s celou hromadou balíků – kurýr nějaké instituce. Korespondenci přijímá hubený opálený chlapec v bílé síťované polokošili, kterou má oblečenou přímo na tělo. Když se přizvedává ze židle, aby dal balík na váhu, na jeho zelených kalhotách je zřetelně vidět mokré kolo. Moře je tři sta metrů od pošty. Chlapci byste neřekli víc než čtrnáct. Zřejmě je tu na praxi. Ofinu, vyšisovanou od slunce, má pečlivě ulíznutou, bílé obočí ostře směřuje ke kořeni malinového loupajícího se nosu.

„A to je co za slovo, nerozumím?“ ptá se tvrdě snědého děvčete, když jí vrací jeden z balíčků.

‚Glavcentrobumprom,‘ čtu s jistotou, jakmile jsem nahlédl přes její hubené malé rameno s mateřským znaménkem na levé klíční kosti, které vypadalo jako z vosku. ‚Glavcentrobumprom.‘

„A-a,“ říká záměrně klidně chlapec, ale když náhle zachytil můj pohled, tuhne s otevřenou pusou.

Jeho čisté oči se naplňují rozechvělým vzrušeným světlem, a tak je jasné, že kromě té kapičky vosku, teď pro něj nic na světě neexistuje.

Dívka si nerozhodně zakrývá rukou mateřské znaménko.

Na ulici vane mořský vánek, únavně voní akátové květy a auta vypouštějí páchnoucí modrý dým. Nevím, proč jsem si vzpomněl, jak jsem chodil do školy v botách, jejichž podrážky byly upevněny aluminiovým drátem. A jak jsem jednou, když už mi bylo třináct, uviděl tlustou knihu v hnědé obálce, na které bylo napsáno velkými písmeny „SATIRA A HUMOR“. Z nějakého důvodu jsem si tenkrát myslel, že Satira je dívka a Humor je muž. Slastně jsem přemýšlel, že se milují jako Tahir a Zuchra nebo Tristan a Isolda.

‚Glavcentrobumprom,‘ vracím se mimovolně v myšlenkách k nesmyslnému kancelářskému slovu, k chlapci a dívce, jejichž celé životy jsou od něj tak vzdáleny. Přemýšlím o tom, jak pečlivě vypisuje kvitance, razítkuje, jak se jeho srdce chvěje snahou a strachem nic nepomotat. Dobře mu rozumím, protože jsem svou první výplatu také dostal v patnácti letech. Je zcela možné, že se mu v noci bude zdát ten GLAVCENTROBUMPROM v podobě slona s průhledným igelitovým břichem, které bude mít naplněné doporučenými dopisy, s litinovýma nohama, které vás mohou kdykoliv rozmáčknout, a s planoucími globy místo očí. Slon ho užuž dohání, zašlapává, ale náhle se odněkud objevuje snědá dívka s malou voskovou kapičkou na levé klíční kosti, bere ho za ruku a jedním škubnutím vynáší na nebesa.

1974

Originál: Тристан и Изольда

Překlad © Václav Hrbek a Roman Gončarov, 2016, 2018

Přeloženo se souhlasem autora.

Povídka z knihy Václava V. Michalského – Není mi souzeno (Михальский В.В. “Не судьба”. Рассказы), vydané nakladatelstvím Soglasie roku 2017.

 
Zdroj: so-glasie.ru