Václav Michalskij – V mezích pozemských – povídka

Podobal se mouše na podzim. Byl ušatý, ošklivě šilhavý, ospale žil a ospale přemýšlel.

I když někde uvnitř měl pružinu, která mu dovolovala, aby byl najednou neočekávaně rychlý v pohybech, neobyčejně zdatný slovem a pozoroval svět utkvělým ostrým pohledem šelmy.

Od dvanácti byl přesvědčený o své budoucí velikosti a neopakovatelnosti na zemi. Možná za to mohl sen, o kterém v rodině často rádi mluvili a vykládali ho jako znamení. Noc před jeho narozením se matce zdálo o ohromném rudém slunci, které vycházelo nad pustou stepí.

Když se patnáctiletí vrstevníci při první zamilovanosti nechávali unášet psaním veršů, on nenapsal ani řádku, ale již tehdy se viděl vpředu jako velký spisovatel. Jako všichni slabí, i on byl v srdci prchlivý a rychle se uklidňoval. Kdo ví, možná by se i velkým stal, neboť, opakuji, měl v sobě neobvykle silnou pružinu. Ale celý svůj život vše odkládal na příště. Dnešek se mu nikdy nezdál opravdový, jen dočasný, celkově nedůležitý.

A pružina s každým dnem slábla, pomalu se v něm rozmotávala, jako se velrybí kostice, zadělaná kouskem tuku, pomalu rozmotává v břiše odsouzeného zvířete.

Toužil po nekonečných požitcích a byl nesmělý. Byl mravokárce a zároveň, v duši, odpadlík od všech možných pravidel. Ženy ho nemilovaly, i když v dospělosti byl vypracovaný, a dokonce svým způsobem hezký. Zřejmě na něm neměly rády netečnost, zpustlost, snílkovskou tvrdost, kterou rozeznávaly v jeho očích. Oči měl nazelenalé, mongolské, a doslova jako v nočním močále se v nich neustále mihotaly vábící a kruté výsměšné ohýnky.

Chápal, že umí víc než ostatní – to mu šlo levou zadní, ale cítil, že nemůže nejvíce ze všech, a to ho ubíjelo. Nezáviděl cizí úspěch, protože všechny úspěchy, které potkal, byly pro něj malé jako dětský pantoflíček.

Od dětství toužil po něčem větším než úspěch. Ó, on snil o něčem větším než je zeměkoule! Ale celé své roky žil jako na nádraží, přehlížeje dnešní dočasný den, hýčkaje si mlhavou náhodu, která změní jeho osud a přinese mu jiný, důstojnější život.

A jeho zdravý rozum se vytratil, rozpadl se na kousky, aniž by do třiceti získal něco cenného.

Ano, chtěl „v mezích pozemských vše pozemské a ještě víc“… Ale žil, jak podzimní moucha na skle.

Zřejmě potřeboval moudrého, tvrdého a opravdového jezdce, který byl zkušený na životní cestě, staršího kamaráda a nelítostného jezdce, který zná cenu každého dne. Možná by pak všechno bylo jinak. Ale osud mu takového člověka neseslal.

A jednou se kostice narovnala a proklála ho naskrz.

Té noci se rozhodl dát na papír zářivými slovy to veliké, ohromné, a jako svět krásné, co v něm uzrálo a co cítil nejen tělem a duší, ale, zdálo se, i každým knoflíkem své košile.

Zbytečně si lámal hlavu, tužku a prsty, a nemohl napsat nic důstojného, protože pružina, která v něm žila tolik let bez pnutí, praskla.

Za oknem začínal bělavý mrazivý rozbřesk. Na sousedních střechách zanesených sněhem trčely bezhlavé krucifixy televizních antén.

„Tys chtěl „v mezích pozemských vše pozemské a ještě více…““, rozesmál se bezmocně člověk a pochopil, že nemá to nejdůležitější – životní zvědavost. A tak si svléknul oblečení a ponožky, které se mu lepily na chodidla, a šel spát.

1961

***

Přeložil: Václav Hrbek, 2016

Přeloženo se souhlasem autora

Povídka z knihy Václava V. Michalského – Není ti souzeno (Михальский В.В. “Не судьба”. Рассказы), vydané nakladatelstvím Soglasie roku 2017.


Přečtěte si Jaro v Kartágu

E-book ke stažení zdarmaklikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…

Tištěnou knížku získáte ZDE


Pokud se Vám tu líbilo, podělte se, prosím, se známými a kamarády. Velmi mi tím pomůžete... Václav Hrbek, překladatel románu