V. Michalskij – V Peredelkinu – povídka

V Peredelkinu

Václav V. Michalskij

Na svahu, pod klenbou třech starých borovic, je z dálky vidět všem známý hrob s ohrádkou z březových tyček a trnky, korunovaný pomníkem ze slabého, světle žlutého kamene.

Nad prázdným bílým polem letí a mizí zvuk zvonu. Letí k vysokému chatovému lesu, v jehož černé hlubině se objevila první světla. To zvoní bojar Kolyčevyj ve starém kostele, který stojí sto padesát metrů od hrobu básníka.

Nad zasněženým polem, stejně jako tomu bylo před tři sta nebo čtyři sta lety, létají lenivě černé vrány, hlasitě krákají a zvěstují, že brzy přijde zima. Říká se, že tohle pole dosud nezastavěli domy a nerozkopali kvůli kanalizaci proto, že spisovatelé z chat uprosili vedení, aby ho nechali nedotknutelné kvůli inspiraci. Tady, v lese, na dačách, bydlí spousta spisovatelů a dalších lidí se sklony k inspiraci. K večeru se zdá tohle pole mezi lesem a hřbitovem opuštěné a zimomřivé, patrně proto, že od samého rána tento lid po něm jezdí očima, svléká ho do naha, aby si udělal teplo ve své duši.

V matně modrém šeru létá těžký mokrý sníh. Od básníkova hrobu je slyšet slabý srdcervoucí pláč:

„Boreňko! Můj chlapče…“

Spěchám na vlak a snažím se nedívat na tu stranu, kde se černá spousta těch, co mne vyprovází. Ženin hlas je zcela mladý a výrazný, – zřejmě zemřel malinký chlapec. S chvěním přemýšlím o tom, jak je nesnesitelné ležet v zimě v takové plískanici v hrobě, jak vám musí promrzávat každá kůstka.

Rozechvívajíc vzduch, prolétává s řinčením mezi stromy zářící lokomotiva plná živých, teplých lidí. Všichni, kteří leží na tomto hřbitově, okolo kterého běžím, také určitě hodně jezdili vlakem. Spěchávali po stejné cestě, ve sněhu, v dešti a letním suchu. Báli se zpozdit na vlak, a někdy slyšeli, jak pluje a mizí zvonění za polem, ostrovem, ponechaným administrativou pro inspiraci.

‚Ne, to nebyl můj vlak, můj pojede až za tři minuty,‘ přemýšlím, ostře kráčeje po silnici podél hřbitovního plotu. Jak hrob pod borovicemi, tak nedávno zemřelý chlapec, zůstali vpovzdálí vlevo, ale tady podél cesty je vysoký kovový plot, který odedávna odděluje živé od mrtvých. Cesta je osvětlena elektrickými lampami. Světlo se v pruzích mihotá na tyčích plotu a sahá na první kříže. Lépe se mají ti, co leží u cesty, těm není tak hrozně. I chlapci by tu bylo lépe.

‚Ó Bože, slzy neklidu mi brání tě vidět!..‘ vznítila se mi slova v duši. Ale s lomozem se blíží vlak, a jeho oslepující světlo slova hasí. Dávám si čepici pevněji do čela a začínám běžet po ušlapaném, slabě se blýskajícím perónu, snaže se zvládnout nastoupit do prvního vagónu. Je to velmi pohodlné. Až přijedeme na Kyjevské nádraží, zvládnu být v metru před ostatními.

1969

Originál: В Переделкине

Překlad © Václav Hrbek a Roman Gončarov, 2016, 2018

Povídka z knihy Václava V. Michalského – Není mi souzeno (Михальский В.В. “Не судьба”. Рассказы), vydané nakladatelstvím Soglasie roku 2017.

Zdroj: so-glasie.ru