https://pixabay.com/cs/pravoslavný-kříž-hřbitov-ruský-kříž-512482/

Václav Michalskij – Vítr – povídka

Vítr

Václav Michalskij

 

Vítr nese po ulici žlutý písek a odpadky. Prachové smrště se vzněcují a vzlétávají k zpola zamračenému nebi. Řinčí a jako plachty se namáhají skleněné stěny nové autobusové stanice.

„Připadá mi, že mohu každou minutu umřít štěstím!“ říká Nina.

Je jí sedmnáct. Vetchý vlněný šátek dělá její tvář mnohem mladší. Trošku delší bělostné zuby přidávají její malé puse na nevinnosti. Kdyby z jejích šedozelených očí nezářil hříšný pohled, vypadala by úplně jako děvčátko. Má slabé černé obočí a veliké řasy, na kterých, podle jejích slov, udrží sedm sirek.

„Odje… auto… grr-grr…“ dusí se reproduktor.

Možná odjíždí Ninin autobus. Vycházíme z budovy. Vítr hází do obličeje písek, odpadky a vytrhává z odpadkových košů části novin. Oči pálí, obličej se pokrývá vrstvou prachu. Celý den vane tenhle prokletý vítr, a zdá se, že nám vyvane mozek z hlavy.

„Mně nemá co vyvanout, mně to nehrozí!“ mhouříc se, usmívá se Nina. „Proč tu tak dlouho není váš bratr?“

Můj bratr přibíhá dvě minuty před odjezdem autobusu. Vždycky něco zapomíná, tentokrát to byla vstupenka a peníze. S Ninou se akorát dostali na univerzitu a jedou pracovat do konzervárenské továrny ve vedlejším městečku. Vzdálili se od společné skupiny a teď pojedou sami. Mám krásného a chytrého bratra, ale ještě je neohrabaný a ruce a nohy má strnulé, pubertou zcepenělé. Nohy má pětačtyřicítky, chodí s nimi neohrabaně, zadržuje dech, aby nevypadal udýchaný, hrdě a zamyšleně se dívá do neznámé dálky.

Sedmnáctiletý chlapec a děvče, jaká je v tom nerovnost. Kolik zahanbení a zrady sem příroda připravila. Dívčí krása probouzí neblahé pocity.

Vracel jsem se na autobusovou stanici pěšky. Vítr je zběsilý, ale, naštěstí, mi vane do zad. Jdu okolo hřbitova. Takových lidí tu leží. Staříci i mládenci, prostopášnice a nevinná děvčata, zloději a poctiví pracující, vojáci, kteří umřeli za války v nemocnicích našeho týlového přímořského městečka. Náhrobky vojáků se bělají vyrovnané v řadách skrz zeleň větví, které se motají ve větru, a vypadá to, že… kráčí sloup.

Jak trestuhodně prázdně zmizelo moje mládí, jak nenávratně. Kolik náhodných lidí prošlo mým životem… Utratil jsem na ně nejlepší léta, nejlepší pocity jsou rozděleny právě mezi ně. Je to ostuda, ale svědky nejčistšího a nejlepšího uvnitř mě byli ti, co se rozplynuli v paměti do hnědých skvrn a vzpomínám na ně s nelibostí. Tak zmizelo mládí. A ve stejnou dobu někde žila žena, která pro mě byla jedinečně důležitá, ale naše cesty se nepotkaly.

Vítr vane a všechno obnažuje až na dřeň. Proměnlivý vítr na zemi trvale vane a bude věčně vát, míchaje lidský popel v prach, přenášeje ho ze strany na stranu a házeje nám ho do obličeje, jako někdy hází náš popel druhým lidem a udeří o jiné stromy. Vítr se žlutým pískem, slunce na popelavě šedém nebi, prázdnota… Vše vysušující, vše unášející vítr…

Zahýbám napravo do bývalé lesní školky. Je tu ticho, příjemně a zeleně. V mezerách mezi listím na mne z nebe nadějně září hříšné oči ženy mého bratra. Po asfaltové cestičce v tichu hustých stromů se k bráně ruského hřbitova vlečou dvě stařenky. Ruská, v čistém bílém šátku uvázaném pod bradou, jako má Nina, a Kumyčka v barevném národním šátku. Kumyčka vzdychá a stěžuje si:

„Tobě je dobře, Maximovno, ty za ním můžeš vždycky jít, poplakat si, a já nemohu, náš muslimský zákon to nepřikazuje.“

„Alláh s ním, se zákonem, a ty jdi a sama si poplač. Kristus ti odpustí,“ říká Ruska.

Zda byl rozhovor o synech nebo o mužích? To se nikdy nedozvím. Ach jo, kolik hloupých zákonů si lidé vymysleli. Kolik je v pravidlech naší hry nesmyslů.

‚Zdá se mi, že každou minutu mohu umřít štěstím!‘ slyším Ninin hlas a vidím kulatou, fialovou modřinu kousek nad levým kolenem.

1973

Originál: Ветер

Překlad © Václav Hrbek a Roman Gončarov, 2016, 2018

Povídka z knihy Václava V. Michalského – Není mi souzeno (Михальский В.В. “Не судьба”. Рассказы), vydané nakladatelstvím Soglasie roku 2017.

Zdroj: so-glasie.ru