Václav V. Michalskij – Osamělý je všude na poušti – I. kapitola – ukázka z románu

Václav V. Michalskij
Osamělý je všude na poušti
(Jaro v Kartágu)

ČÁST PRVNÍ

 

„S údivem a rozčarováním jsme zjistili, že poražení Rusové si očividně neuvědomují, že jako vojenská síla téměř přestali existovat.“

Německý frontový generál Blumentritt, říjen 1941, při postupu na Moskvu

I.

Ve čtvrtek, 3. listopadu 1941 si malý Karen a Naďa, sirota a smíšek, „řekli své ano“ na jednom z matričních úřadů v Moskvě, který byl v tu chvíli v provozu.

Bylo mlhavé počasí, i když občas prokouklo sluníčko, které se zdálo v šedém rmutu ostré a milé. Vykouklo na minutu, dvě, zableskly se kaluže s ledovou slupkou a paprsky si zahrály na oknech, která byla celá pokrytá papírovými páskami. Lidé se mimovolně usmívali, a sluníčko najednou zmizelo. Znovu se objevila neprostupná mlha a náhle se spustil déšť se sněhem, ale jenom krátce, jakoby nejistě. Jen přízemní severní vítr stále vál, mokrý a pronikavý, jako by nechtěl zanechat žádnou naději na oteplení. Ve frontě u matričních dveří někdo mrzl, někdo drkotal zuby, další se preventivně zahříval špiritusem. Karenovi, Nadě a jejich svědkům, Sašence a Markovi, to byl čert dlužen. Předešlého dne byla u nich ve špitále, který byl přejmenován na Vojenskou nemocnici zvláštního určení, vydána všemu zdravotnickému a pomocnému personálu vojenská uniforma. Přitom bývalý vedoucí nemocničního skladu Hérakles Solomonovič, nyní přejmenovaný na zástupce náčelníka nemocnice pro týl, ukázal takové zázraky zásobovací vnímavosti a šikovnosti, že se na každého dostal jak kabát uniformy, tak krátký ovčí kožich, vysoké boty, i válenky na tlusté gumové podrážce a ušanka, nemluvě o dalším mundůru, až po spodní prádlo a více než dostatečné množství flanelových onucí. Vova – jeden a půl ženy a ještě dva řidiči se třemi malými náklaďáky vozili krámy z armádních skladů odněkud ze Zacepy[1]. Vše bylo zbrusu nové a skrz naskrz provoněné naftalínem. Zjevně to neleželo ve skladech první rok.

Pravděpodobně byl dán rozkaz k rozdání všech věcí. Moskva visela na vlásku a teď už ji nebylo pro koho chránit, snad jen pro Němce… Hérakles Solomonovič se ukázal ve správný čas na správném místě, a navíc se svým konvojem. ‚No, je to borec, ten náš Hérakles Solomonovič!‘ byl z něj nadšený Vova – jeden a půl ženy. ‚Představ si to, chtěli nám spálit kožichy, tak on seřve sklad: Co tam děláš, čubčí synu, čekáš na Němce? Osobně tě odprásknu… A začal si dokonce rozepínat pouzdro, ale já to vím, revolver má ze dřeva, sám jsem mu ho dělal. Opravdové jsou v muničním skladu. Tak takový borec je náš Solomonovič, a vždycky byl tak tichý! No, a vedoucí skladu vyměkl a říká: Tak si vezměte klidně všechno! Máš pravdu! Němce oblékat nebudeme! Tak takhle dobrej je Hérakles Solomonovič!‘

Z toho důvodu skupinka malého Karena u matričních dveří mezi ostatními vynikala. Všichni čtyři měli kožichy, ušanky a vysoké boty. Těch, kteří se chtěli spojit manželskými pouty, bylo tolik, že fronta vtékala do zasviněných špinavě hnědých dveří z ulice. Bylo potřeba čekat skoro tři hodiny z těch dvaceti čtyřech, na které měli novomanželé propustku od náčelníka nemocnice. Sašence bylo v kožichu, byť byl skrz naskrz páchnoucí naftalínem, teploučko, ale některá děvčata tam stála jen v šatečkách z „rybí kůže“, nebo v prošívaných kabátech a na nohou pantofle. Jedna osmnáctiletá blondýnka měla dokonce lakované lodičky a ženich jí třel ve velkých červených dlaních střídavě chodidla v hedvábných punčochách.

Z černého talíře reproduktoru na sloupu u podnikové garáže se rozléhala pompézní hudba a během pár sekund zaplnil celé prostranství Levitanův hlas:

„Dnes, 3. listopadu 1941, před rozbřeskem, v nevelké vzdálenosti od města Sevastopolu, začal boj s předsunutými jednotkami nepřítele. V zuřivém boji nepočetná vojska Sevastopolského obranného rajónu, složená ze samostatné přímořské armády generála Petrova a části sevastopolské posádky, lodí a letadel Černomořské flotily pod velením viceadmirála Okťábrského, odrazila všechny pokusy nepřítele zmocnit se Sevastopolu. Nepřítel přerušil útok a stáhl se na výchozí pozice…“

Všichni se pousmáli, několik lidí na přeskáčku křiklo ‚hurá!‘, a najednou zpoza mraků problesklo sluníčko, i když jen na minutku, ale problesklo… Kvitovali to jako dobré znamení jejich budoucího manželského svazku. Fronta se pohybovala veseleji.

Ve velké místnosti, která byla zarovnána kartonovými krabicemi, se dávno netopilo, takže zamrznul i inkoust ve starém kalamáři s hlavami lvů, jenž sem na matriku zřejmě doputoval z nějakého předrevolučního panského stolu nebo bohaté instituce. Podepisovali se inkoustovou tužkou, aby se podpis povedl. Každý ženich a každá nevěsta ostrou tužku naslinili a pak se podepisovali. Díky tomu zůstávaly na špičkách jejich jazyků modré stopy. Někomu se povedlo nabarvit si namodro i rty. Všichni se tomu smáli a s velkým nadšením si navzájem ukazovali jazyk a chechtali se tak, že byli k nezastavení. Smály se nevěsty, smáli se ženiši, chechtali se svědci, a dokonce i přísná žena, vedoucí matriky v tmavě modrém saku uniformy, se zdrženlivě smála. Ženiši a nevěsty byli z velké části velmi mladí, ale objevily se třiceti a čtyřicetileté páry, takže již z toho bylo možné udělat závěr, že se národ připravuje vážně bojovat. Lidé se snaží držet pohromadě, aby stáli pevněji, a nehodlají se rozprchnout na všechny strany.

Svědkyní nevěsty Nadi byla, samozřejmě, Sašenka a svědkem malého Karena Mark, syn Sofji Abramovny. Vyšlo najevo, že s Karenem hráli v jednom šachovém týmu, a dokonce se umísťovali na oceňovaných místech v moskevských městských soutěžích, což napovídalo o jejich docela vysokém mistrovství.

Brzy ráno, ještě před cestou na matriku, přinesl Mark do přístavku u kotelny, kde bydlely Sašenka a Anna Karpovna, dva kilogramy hovězího, deset cibulí, dvě hlavičky česneku, láhev šampaňského z roku 1938 a sáček karamel, což byla v té době neuvěřitelná hojnost. Karen přinesl půllitrovou sklenici škvařeného sádla z Arménie a Naďa, jako nejméně majetná, svůj příděl chleba. Sašenka koupila u známé trhovkyně pět slepičích vajec a kilogram pšeničné mouky první jakosti. Kvašené zelí a brambory měla ve svých zásobách Anna Karpovna. Stůl byl plný dobrot. Pečeně se Anně Karpovně tak povedla, že se sbíhaly všechny sliny! Karen přinesl ještě nějaký divný předmět, který měl zabalený do růžové ošuntělé flanelové deky, a položil ho na postel.

„Zmrznul! Teď, než se vrátíme z matriky, se zahřeje. Dobře?“ zeptal se Anny Karpovny. Ta kývla hlavou na souhlas a bez zvědavosti, co je obsahem balíčku, začala připravovat jídlo. Mládež se v hloučku vyvalila ze dveří přístavku a šla rychlým krokem na matriku, přesvědčená, že je to tam na deset patnáct minut a budou jediní svého druhu.

Stůl, který Anna Karpovna prostřela, vydával nádherné vůně. A oni byli tak hladoví a šťastní, že shodili kožichy a ušanky na hromadu na bednu s knihami a hned běželi ke stolu… Mark hbitě bouchl šampaňské a špunt vyletěl do stropu až málem trefil střešní okno, které bylo do kříže pokryto papírovými pruhy.

„Hej, Marku,“ křikla Naďa, „tobě tam vadí to sklo!“

„Klid,“ řekl Mark, „neboj, neminu!“ a nalil šampaňské do hranatých stakanů a čajových šálků, které se na tuto událost podařilo sehnat.

Připili si na mladé.

Připili si na Karenovy rodiče v jejich vzdálené kamenité Arménii.

Připili si na památku Nadiných rodičů, kteří umřeli hlady roku 1933 ve stepní vesnici u Salska

Připili si na to, aby Němci nedobyli Moskvu.

Velebili pečeni, chválili zelí, rozplývali se nad bramborami a byli unešení z chlebových placek. Hlavně, a především, chválili umělkyni Annu Karpovnu. Ta jen kývala hlavou a usmívala se. Vždyť přece nemluvila rusky…

Karen vstal a došel zpoza stolu k posteli, ke svitku ve flanelové dece.

„Co to tam máš?“ zeptala se zvědavě Sašenka.

„Housl“, řekl Karen a vybaloval je jako malé dítě z deky. Jeho velké černé oči zaplály tak jasně a spokojeně, že všichni měli najednou dětskou radost. Válka jako by se odsunula někam hodně daleko a nerozprostírala nad moskevskými hradbami svou ohnivě krvavou tuš.

Housle nebyly standardní, ale ani domácí výroby. Temný lak byl hladký, linie čisté a dokonalé, smyčec byl také na pohled v pořádku.

„Moje děd sama trochu opravovala tento italsky housl, trošku ničil. Můj děd hrál vždy a sám dělal housl. U nás na svadb vždy hrají píseň „Caren, Caren“, já také chci hrál, aby byl jako arménský svadb trochu…“

„Hraj! Hraj! Hraj, Karenčíku!“ podporovali ho všichni, kromě Anny Karpovny, ačkoliv i ta kývala a usmívala se na znamení souhlasu.

Karen zahrál. Píseň byla krásná, táhlá a trochu smutná.

„O čem byla?“ zeptala se Naďa.

„O milovaný děvč,“ řekl Karen.

„No, když už Arméni hrají na housle, to nám Židům to přikázal sám Bůh!“ řekl vesele Маrk. „Šup, dej sem nástroj!“

Маrk celkem profesionálně zahrál Montiho čardáš, a pak Gossecovu Gavotu.

„Dobře hrajete,“ pochválila ho Sašenka. „Karen, samozřejmě, také hraje dobře…“

„Ještě abych nehrál.“ zasmál se Маrk. „Z každého židovského chlapce se pokoušejí udělat Niccolu Paganiniho, v horším případě alespoň Jaschu Heifetze[2], a když je všem jasné, že se číslo nepovedlo, pošlou ho studovat na zubaře. Moje drahá maminka Sofja Abramovna mě tahala do hudební školy sedm let, jako bych byl prokletý.“

Všichni přítomní viděli, že Маrk nejen hraje na housle, ale oči má jen pro Sašenku, která se mu velmi líbila. Ona to také viděla a cítila, avšak neměla radost ze své moci nad dospělým, krásným a velmi chytrým mužem. Bylo jí docela trapně jak před mámou, tak před Karenem s Naďou. Po čaji s chlebovými plackami najednou navrhla:

„Měli bychom už jít do nemocnice, a vy, Naděnko, si udělejte pohodlí, buďte tu jako doma. Máma ti daruje prachový polštář a já dvě plátěná prostěradla, nejsou nová, ale velmi silná.“

„A já daruji šachy!“ nezapomenul se připomenout Маrk a vyndal z kapsy krabičku se svými posvátnými miniaturními šachy, které mu kdysi daroval děd Lejbo a které do poslední sekundy neměl v úmyslu Karenovi darovat. Ale slovo je slovo, a tak je daroval. Bohužel, Sašenka byla v tu chvíli otočená od stolu, a jeho elegantní gesto neviděla. Anna Karpovna, Sašenka a Маrk se oblékli. Ten při tom ženám obřadně pomáhal. Rozloučili se s novomanželi a vyšli do temné, černé noci. Moskva byla neprodyšně zatemněná. Všechny tři čekala noční služba. Sašence si chtěla promluvit s mámou, ale Маrk mlel bez přestávky, a tak jeho šance na dobrý vztah se Sašenkou katastroficky minutu za minutou upadaly. Mluvil chytře a vesele, ale, bohužel, ne na místě, v čase a s těmi, koho to mohlo zajímat. Když přicházeli k černému obdélníku nemocnice, Sašenka už prakticky svého nápadníka nenáviděla.

[1] Zacepa je jeden z rajónů Zamoskvorečja

[2] Jascha Heifetz přijel koncertovat do SSSR roku 1934, a všichni o tom mluvili.

Ukázka z I. kapitoly připravovaného vydání druhé části sextalogie Václava Michalského Jaro v Kartágu s názvem Osamělý je všude na poušti.

Pokračování II. kapitola

Plánovaný termín vydání: 12/2018

Předfinální verze textu

Překlad © Václav Hrbek, Roman Gončarov 2017