Václav V. Michalskij – Osamělý je všude na poušti – III. kapitola – ukázka z románu

Václav V. Michalskij
Osamělý je všude na poušti
(Jaro v Kartágu)

ČÁST PRVNÍ

III.

 

Když se do přístavku u kotelny zvesela přivalili mladí Karen, Маrk, Sašenka a Naďa, měla už Anna Karpovna prostřený stůl. Byl bohatší než na svatbě. Tentokrát se o produkty postaral osobně zástupce náčelníka nemocnice pro týl Hérakles Solomonovič Gorškov. Šla o něm povídačka: „Čeho se nedostávalo, to hned sehnal. Nemožné na počkání, zázraky do tří dnů“. Tajemství celého úspěchu bylo v tom, že již tehdy se Маrk překvalifikoval z obyčejného dentisty na čelistního a obličejového chirurga a dosáhl na svém novém poli působnosti obdivuhodných úspěchů. Nebyl sice ještě nejlepší, ale směřovalo to k tomu. A co se týče Hérakla Solomonoviče Gorškova, Маrk mu vrátil obě čelisti do stavu bojové připravenosti. A ten, protože nevěděl, jak se mu odvděčit, sehnal potraviny. Díky tomu bylo na stole vše. Jak suchý salám, o kterém si všichni účastnící oslavy mysleli, že dávno z přírody zmizel, tak šproty, kanadská bílá mouka na koblihy, dokonce i lahev šampaňského, jen Bůh ví, z jakých záloh.

„Ten je tak maličký! Krásný chlapeček! Je nádherný!“ rozplývala se nad malým ukrajinsky Anna Karpovna. Hned ho s Naďou položily na postel a začaly měnit plínky. Nemluvně se pokakalo a všichni to hlasitě považovali za dobré znamení, respektive náznak budoucího bohatství.

„Bude bohatý!“ řekl jako první Маrk, který se vždy snažil mluvit první. A všichni ho podpořili:

„Bohatý! Hodně bohatý!“

A rozesmáli se: ‚Jak by člověk mohl zbohatnout za sovětské vlády?‘ Trochu se sekli. Arťoma Karenoviče skutečně čekalo bohatství. Skutečné bohatství s účty v zahraničních bankách, velkým domem na předměstí v blízkém Podmoskovje, tělesnými strážci, služebnictvem atd. Ale dokázal si to tenkrát někdo představit? Asi sotva. Samozřejmě, že nemohl… Nicméně do osudového zvratu Arťoma Karenoviče zbývalo ještě něco málo přes půl století. A jakmile budoucího buržousta umyly, tak mu daly pleny a vzaly ho ke stolu na jeho první slavnostní hostinu v jeho životě. V náručí Anny Karpovny se choval naprosto slušně. Usnul po prvním přípitku na jeho počest a celou hostinu se neprobudil.

„Teto Aňo,“ řekla Naďa, „vy znáte nějaké tajemství. Jak to, že u vás hned usnul?“

Anna Karpovna se usmála a kývala hlavou, vždyť rusky nemluvila.

Všem bylo dobře. Karen byl pyšný, že se mu narodil pokračovatel rodu. Маrk byl rád, že je možnost posedět si vedle Sašeňky, jíž neustále projevoval pozornost a stejně neměl nejmenší úspěch. Naďa zářila štěstím. Měla jak muže, tak syna, a všechno, zaplať pánbůh, jde normálně. Dokonce jim slíbili pokoj, ale zatím žili po různých ubytovnách, Karen v pánské a ona v ženské. Ale Hérakles Solomonovič Gorškov včera řekl: ‚Nebudu to já, pokud vám někde nevyšaším pokoj!‘ Teď věřili a čekali. Hérakles Solomonovič nemluvil do větru. Naďa zhubla a zkrásněla. S mateřstvím jako by dokonce zchytřela, ale možná jen začala prostě méně zbytečně kecat, a všem připadalo, že zchytřela. Sašenka také zářila štěstím a byla očividně napjatá nějakým tajemstvím, které znala jen ona.

Na housle tentokrát nehráli, propustku měli všeho všudy na čtyři hodiny. Pak museli Karen s Маrkem do služby, každý na své oddělení. Sašenka a Anna Karpovna měly něco jako volný den a celou volnou noc, což vycházelo jednou za tři, čtyři týdny. Naďa měla v zásobě kopu času, možná týden, či dva! Proč by měla sedět na ubytovně? A co bude s děckem, Bůh ví. To se nějak zvládne, děvčata pomohou, Karen pomůže, Anna Karpovna, všichni pomohou, není třeba nikomu nic říkat.

O válce a práci v nemocnici u stolu nemluvili. Jen Naďa si vzpomněla na psa Chlopčika a kočky Tusju, Musju, Marysju a Pannočku, kteří nehledě na válku, spokojeně žili v „zátiší“ u myčky nádobí. Koťata si teď tolik jako před válkou nebrali, proto se jich tam poslední dobou nahromadilo hodně. Starší kočky nedávaly svým výrostkům moc svobody a nemilosrdně je rvaly, a kocoury, kteří vyrostli, vyhnaly za nemocniční plot. Výjimku měl jen jistý Murzik, Pannoččin syn, který si získal takovou Chlopčikovu důvěru, že s ním spal v jeho boudě, chytal na něm blechy, a ještě předváděl cirkusové číslo, na které se sbíhala polovina nemocnice, tedy fakticky všichni schopní chůze. Murzik přiměřeně zasouval svou drzou hlavu do ohromné Chlopčikovy tlamy a zůstávali tak nehybně deset, dvacet sekund, taková byla mezi nimi důvěra.

Hostina uběhla jako voda.

„Ohó!“ podíval se na své náramkové hodinky Маrk: „Musím běžet.“ Ale nevstal zpoza stolu, nýbrž nalil sobě a Karenovi špiritus a řekl: „Promiňte, že jsem o tom mlčel. No, a vůbec, nakonec se mi to povedlo… pozítří odjíždím do armády. Pojď, Karene, napijeme se na dobrou cestu.“

Muži si přiťukli a napili se.

„Ano,“ řekl Karen, „na nemocnice rozvr přišel, já ví. Šest lidí rozvr. Kdo přesně, já neví.“

Sašenka zbledla. Маrk se vděčně usmál, protože ho napadlo, že zbledla kvůli němu. Anna Karpovna přebalovala malého na posteli a tuhle scénku neviděla, a navíc si něco šeptaly s Naďou. Naďa rusky, Anna Karpovna ukrajinsky, ale evidentně si dostatečně dobře rozuměly, jsou to příbuzné jazyky.

Muži se rozloučili a odešli. Ženy zůstaly, aby umyly nádobí a popovídaly si. Bylo horké únavné vedro, a tady, v přístavku ke kotelně s jeho tlustými zdmi, bylo zcela příjemně, takže chlapeček spokojeně spal. Popily čaj s cukrem a poté Naďa najednou řekla, zakrývajíc si oči:

„Sašulo, odpočiň si. My tady s tetou Aňou půjdeme pro mě něco zařídit.“

„Klidně,“ pokrčila rameny Sašenka, „neboj, dohlédnu na něj.“

„Bereme ho také s sebou,“ řekla Naďa.

„A proč? Mami, proč si do toho dusna berete Arťoma?“

Ale Anna Karpovna už vycházela ze dveří a zatvářila se, že Sašenku neslyšela.

Naďa vzala prcka na ruku a vyběhla za Annou Karpovnou.

Sašenka najednou pochopila, že před ní chtějí něco důležitého utajit. Mírně pootevřela dveře a škvírou sledovala, jak její matka a Naďa s malým rychle přešly jejich široký dvůr a zmizely za rohem. Bez dlouhého přemýšlení se pustila hned za nimi, nadběhla jim přes průchozí průjezd a brzy je uviděla. Kam šly, zatím nebylo jasné. ‚Nu, což,‘ rozhodla se Sašenka, ‚kam půjdou ony, tam půjdu já.‘ Za deset minut bylo jasné, že se uprchlice vydaly směrem k Jelochovské katedrále. Katedrála byla v provozu. Je třeba říci, že s válkou se pozice vlády ve vztahu k věřícím viditelně změkčila. Bylo to pochopitelné z toho důvodu, aby se národní duch udržel na výši, hodilo se všechno, a hlavně, staré prostředky, prověřené staletími.

Anna Karpovna a Naďa s miminem mířily k zadnímu vchodu do chrámu. Sašenka tu také znala každý kout a nečinilo jí problémy krást se za nimi tak, aby se neprozradila. V chrámu bylo prázdno a pološero, hlavně když se přišlo z venku. Ale během minuty dvou, se Sašenka rozkoukala. Naďa se s prckem namáčkla do rohu a rozhlížela se okolo sebe jako zvíře. Hned bylo jasné, že nejen v tomto chrámu, ale vůbec v kostele je poprvé v životě. Anna Karpovna nebyla vidět, což znamenalo, že se schovala někde v bočních dveřích a určitě hledá kněze. Proč? Teď je to jasné. ‚Znamená to, že je pro Arťoma připraven křest tam, kde křtili Puškina?‘ zamyslela se Sašenka. ‚No, co, budu kmotra!‘

Brzy se objevil malý kněz v tmavé kutně a za ním Anna Karpovna. Podle všeho bylo jasné, že se domluvili.

„Nu což, mladá krasavice,“ obrátila se Anna Karpovna vesele k Nadě, „kněz souhlasí.“

Iniciativně vyrazili ke křtitelnici a Naďa s malým v náručí spěchala za nimi.

„Á, Arméneček, to není špatné.“ říkal rozvážně postarší podsaditý kněz, jemuž Sašenka neviděla do obličeje. „Měl jsem tu křtít i Číňánka, a tobě se to Arménečku hodí. Arméni jsou skoro všichni pravoslavní, a tím spíše, že tenhle je po matce Rusák. Pokřtěného Bůh lépe ochrání. A co, Arménečku, to bude dobré, na tom ani válka nic nezmění. Podle mě tam není voda,“ řekl kněz, když nahlédl do křtitelnice. „Je potřeba ji přinést ze dvora, když zapumpujete, možná nateče kýbl.“

Anna Karpovna vzala od křtitelnice dvě prázdná vědra a rychle se vydala známou cestou k východu. A jak odešla, Sašenka se prozradila. Neohrabaně si šlápla na nohu. Knězova reakce byla rychlá, chyběla jen vytasená pistole:

„Co tu děláte, občanko?“

„Saňo, ty tu nemáš být,“ vystrašeně zašeptala Naděnka, „potrestají tě, co to děláš!“

„A tebe?“ ušklíbla se Sašenka.

„Pro Arťomka udělám cokoliv!“ řekla Naďa vášnivě tónem, který se jí nepodobal a dosud ho od ní nikdo neslyšel.

„Jsem dcera Anny Karpovny,“ obrátila se Sašenka na kněze.

„A-a, to je něco jiného… a Vy, slečno, jste pokřtěná?“

„Ano, jsem pokřtěná. A teď chci být kmotrou tohoto chlapce Arťoma.“

Anna Karpovna přinesla vědra plná vody až po okraj. A že vidí Sašenku, ji ani nepřekvapilo. Slyšela její poslední slova a vůbec jí nezarmoutila, naopak, měla z nich radost. Koneckonců ať se stane, co se má stát! Nakolik je možné to všechno snášet, mlčet a schovávat se? Tím spíše se nesluší podvádět v Božím chrámu.

Miminko přijalo křest šťastně a s radostí. Dokonce ani nezaplakalo. Dostalo jméno Artemij. Jako kmotra byla zapsána Alexandra Haluško.

Anna Karpovna předala knězi lehký olověný křížek a ten ho pověsil novokřtěnci na krk.

Z kostela běžela Naďa s Arťomem na ubytovnu, přišel čas scedit mléko. Anna Karpovna se Sašenkou odešly moskevskými uličkami, ve kterých se už stmívalo, domů. Uličky byly tiché a prázdné, horko již nebylo, kráčely beze spěchu a mluvily spolu rusky.

„Teď tě utahají,“ řekla matka.

„Jak to zjistí?“

„To je jednoduché. Kontrolují všechno.“

„To se jim nepovede,“ řekla Sašenka tvrdě. „Mami, promiň, že jsem zatím mlčela, ale já jako Маrk…“

„Jasně,“ řekla máma po dlouhé pauze, „a co, na jedno místo?“

„Sotva.“ Sašenka se usmála. „Je hrozně nezajímavej…“

„Prostě máš někoho jiného. Co o něm víš?“

„Sofja Abramovna říká, že je v první linii, ale kde je, nemá ponětí. Povídala, že je hlavní chirurg, ale čeho, také nemá páru jestli nemocnice či celé brigády, nebo armády. Zmínila, že rodina z něho má.“

„Sláva Bohu! Chirurg je samozřejmě výborný, ale co je za člověka, nevím… Kdy odjíždíš?“

„Pozítří s věcmi, a kam, to nevím.“

„No, co,“ řekla Anna Karpovna, „to je válka, není o čem mluvit. A možná to bude i k lepšímu. Rozptýlíš se, někoho potkáš…“

„Nikoho nepotřebuju.“

„Potřebuješ, nepotřebuješ, život ukáže. Jen tě ještě jednou prosím, nepij na frontě!“

„Co furt máš, mami! Co si myslíš?“

„Sašo, nebuď naivní. Copak nevidíš, jak moc pijí u nás v nemocnici? Ale to ještě není fronta, není to peklo, je to jenom předpeklí. Nepijí z radosti, ale ze strachu ze života, brání se před cizí smrtí a bolestí. Pije také hodně žen, ale pro ně je to cesta do propasti. Ženský alkoholismus je nevratný, neléčí ho.“

„Mami, přece jsem ti to slíbila! A přísahala jsem!“

„Tak se podívej, dceruško, cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.“

„Mami, přece jsem přísahala, co to šlo!“

„Dobrá. Už o tom nebudu mluvit. Němec se rve k Volze, dnes ráno jsem slyšela, že se bojuje pod Stalingradem. Pravděpodobně vás hodí tam. Tam všechno důležité teprve začíná, pamatuj si moje slova.“[1]

„Mami, a jak se vyznáš ve strategii, odkud to máš?“

„Nevím,“ zasmála se máma, „jsme přece z vojenského a námořního rodu. Není nad čím přemýšlet. Pokud si Němec vezme Stalingrad, bude hodně zle, naftová pole okolo Baku, Kavkaz, všechno bude odříznuto.“

„Mami, a jakou roli sehrál v našem životě tátův burš Sidor Haluško?“

„Velkou. Pak ti to někdy řeknu, to je samostatná historie.“

„Kdy potom, vždyť jdu na frontu?“

„Až se vrátíš z fronty, řeknu ti to,“ dívajíc se něžně na dceru, usmála se Anna Karpovna.

„Mami, a zvítězíme?“

„Zcela určitě.“

„Mámo, a byl ten člověk, Sidor Haluško, dobrý nebo hodně dobrý?“

„Nebyl špatný.“

Máma se rozhovoru očividně vyhýbala, ale Sašenka trvala na jeho pokračování.

„A není to ostuda nosit jeho příjmení?“

„Už ho nosíme tolik let, to znamená, že to ostuda není. Co, promluvila hraběcí krev?“ ušklíbla se máma.

„Ano,“ zasmála se Sašenka, „vypadá to tak… Před tím se mi naše příjmení nelíbilo, neměla jsem ho ráda! A teď, když vím, že máme i druhé, opravdové, smířila jsem se s ním.“

„Nu, dobrá,“ řekla máma vesele,“ tak to bývá, když ti v šatně visí hezké šaty, pak můžeš celkem spokojeně nosit i horší. Lidé to tak mají, potřebují hlavně vědět, že mají za zády ještě zásobičku. Viděla jsem velmi bohaté lidi, kteří se oblékali nic moc, ale v jejich pohybech a gestech byla taková autorita, že je nikdo nepovažoval za chudáky nebo lidi, co porušují pravidla slušného chování. V každé situaci si buď jistá a všichni si budou myslet, že tak to má být, že chyba není u tebe, ale jim se něčeho nedostává.“

[1] Tím, že protivník udeřil směrem na Stalingrad, vytěsnil Jihozápadní front oslabený v předchozích bojích a k 15. červenci ovládl Bogučar a Millerovo. V rajónu velkého zákrutu na Donu byl nepřítel dočasně zastaven rezervními armádami vysunutými Hlavním stanem vrchního velení pro pokrytí Stalingradu. Od 17. července začala bitva na vzdálených přístupech ke Stalingradu. Rozpoutala se bitva u Stalingradu.

Ukázka z III. kapitoly připravovaného vydání druhé části sextalogie Václava Michalského Jaro v Kartágu s názvem Osamělý je všude na poušti.

Předchozí II. kapitola

Následující IV. kapitola

Předfinální verze textu

Překlad © Václav Hrbek, Roman Goncharov 2017