Václav V. Michalskij – Osamělý je všude na poušti – V. kapitola – ukázka z románu

Václav V. Michalskij
Osamělý je všude na poušti
(Jaro v Kartágu)

ČÁST PRVNÍ

V.

Celý svůj život před frontou se s mámou nikdy neodloučily na více než jeden den a noc. Nelze říci, že máma kontrolovala každý její krok. To ne, máma byla natolik inteligentní a delikátní, že si nedovolila ani poučovat, ani jí vnucovat své názory. Všechno šlo tak samo sebou, jako by byla Sašenka plně samostatná, ale to bylo jen zdání, za nímž stálo mámino virtuózní umění řídit, jako by neřídila.

Sašenka mámu zbožňovala, byly si tak blízké, že mnohému rozuměly beze slov. A na co slova? Kolik toho lze říci rukama, rameny, pozdvihnutím obočí, rtů, kolik je toho možné říci mlčením! A očima?! To je celý svět! Ne nadarmo se říká: ‚Člověk dostal jazyk, aby skryl, co si myslí.‘ Určitým způsobem jsou gesta a mimika jemnější a bohatší než slovní vyjádření. Někdy to, co nelze vyjádřit slovy, je možné ukázat takovými gesty s množstvím odstínů a kontextů, které nejsou dostupné ani v ústní, ani psané řeči. Jen hlavou lze kývnout možná v desítkách, ne-li ve stovkách smyslů. Obvykle si tak mlčky s mámou povídaly mezi lidmi. Sašenka přemýšlela, že se nikdy nezvládne od mámy odtrhnout, že je to nad její síly. A ukázalo se, že když zůstaly každá sama, pocítila takovou nevysvětlitelnou svobodu, lehkost na duši, tak se povznášela, že jí začalo být před mámou stydno, jako by ji zradila. Každý den na frontě vzpomínala na ten okamžik, kdy se naposledy ohlédla a zamávala mámě. Máma stála na prahu jejich hloupého přístavku k ještě blbější kotelně, kterou na Svátek práce z nějakého neznámého důvodu nabarvili na světle růžovou, s hnědými pruhy od podzimních dešťů. Máma stála se zvednutou rukou jako odpovědí a zdála se taková malinká, hubená, taková stařenka, že Sašence vstoupily slzy do očí, a tak se stočila za roh téměř slepá.

Jako vždycky měla máma pravdu. Sašenku poslali do Stalingradského rajónu, i když pravdivější bude říci, že na okraj začínající bitvy, protože až do města to z místa dislokace PPG[1] nebylo méně než dvě stě padesát kilometrů.

Fronta, na které se ocitla, se nazývala Donská. Velel jí mladý Konstantin Rokossovskij. Sašence se to velmi líbilo, dokonce se pro sebe uchichtla: ‚Hraběnka Merzlovskaja s velitelem Rokossovským.‘ Cítila se na frontě velmi dobře, jako by se probrala po moskevské monotónnosti, jako po letargickém snu a spatřila svět v celém jeho světle a různobarevnosti. Zdá se, že žít je tak krásné! Začala si uvědomovat, kolik různých koutů má Ruská zem! A jak veselí kluci jsou chirurgové! Jak smířlivě přijaly její vůdčí postavení zdravotní sestry! Sašenka dostala funkci starší operační sestry. Její vyznamenání, a hlavně to, z jaké slavné moskevské nemocnice přišla, udělalo své. Po třech, čtyřech dnech a několika operacích, kterých se účastnila, se její autorita stala fakticky nezpochybnitelná.

„U-u! Teď jsem jak za kamennou zdí!“ byl Sašenkou nadšen náčelník nemocnice, urostlý stodvacetikilogramový chlapák, úplně plešatý, ale s hustým černým knírem a živými plamínky v chytrých, lstivých hnědých očích, které by možná měly i normální rozměry, ale na jeho velkém kulatém obličeji s masitými červenými tvářemi vypadaly velmi malinké. Přímo takové malinké vrtáčky. Všechny naskrz provrtal, to byl jeho zvyk. Potom se začal usmívat, a oči mu zapadly úplně. Specializací byl ORL, což mu nebránilo v tom, aby trpěl chronickým zánětem dutin. Vypadal na padesát, i když mu nebylo ještě čtyřicet.

„Já, promiňte, ještě před vaším příjezdem jsem přijímal osobně velitele fronty Rokossovského. Udělal nám inspekční prověrku, a my jsme mu trochu pomohli. Jak se díky mně ukázalo, měl zánět středního ucha. No, všechno jsem mu seřídil, dokonce mi potom, asi za týden, volal jeho ordonanc, že nechává děkovat. Takže nás teď naše vlastní medicínské frontové velení nemůže jen tak zdupat, ví se už o nás, že jsme dobří!“ Náčelník nemocnice se vesele rozesmál, jako by dával Sašence na srozuměnou, že je protřelý člověk a zná, co má jakou cenu.

„Velící přijel speciálně k vám?“ zeptala se udiveně Sašenka.

„To ne, prostě jel okolo, viděl nemocnici, píchalo ho v uchu, tak co se dalo dělat, zahnul k nám: ‚Máte někoho přes uši?‘ A tak hned vytasím eso: ‚Přesně, pane veliteli, máme!‘ ‚Kdo to je?‘Já, soudruhu veliteli, náčelník nemocnice K. K. Griščuk, zkušenost lékaře ORL patnáct let.‘Patnáct let, to se hodí,‘ usmál se s obtížemi velitel, ‚co znamená K. K.?‘ ‚Konstantin Konstantinovič, soudruhu veliteli!‘ ‚Ó, tak my jsme jmenovci, tak pojď, vyleč mi to!‘ No, byl jsem strachy bez sebe. Vše jsem řádně prohlédl, vlezl mu do ucha s přístrojem. Musel se odsát hnis, a to stálo za to. Ale on je trpělivý, mladý, není starší než já.“

„Ale no tak?“ podivila se Sašenka. „Říkají, že je mu přes čtyřicet.“

„No, a kolik je mně? Už za půl roku mi bude čtyřicet. Vždyť to říkám, že soudruh velitel je v mých letech.“

Nemocnice se vešla vší výbavou na dvacet nákladních automobilů s nosností jeden a půl tuny. Byla skvěle vybavena. Měli tu jak solidní zásoby medikamentů, tak operační stoly, i prostorné stany se slídovými okénky, širokou sadu chirurgických nástrojů, silné reflektory, i nové akumulátory, doslova vše, co bylo potřeba.

„Máte to tu výborné! Nikdy jsem si nemyslela, že frontové nemocnice jsou takto vybaveny!“

Náčelník zčervenal rozpaky, polichoceně zakašlal, pohladil si svůj mladický knír a skromně řekl:

„Ano, museli jsme se trošku otáčet. Někoho chytit pod krkem, někoho pohladit, jak s kým. To bylo, když jsem to tu dával dohromady. Popravdě řečeno, takových nemocnic jako naše, není mnoho. Některé přežívají daleko hůře. Někdo si to sám vyšlapal, a na někoho se nedostalo. Na našem Donském frontu znám personál všech nemocnic. Jsou to zlatí lidé, pracují do roztrhání těla. Mám chirurgy, nekoukejte, vesměs mladé, jsou dost zkušení. Zkušenosti ještě naberou, a dokonce i vašim Moskvanům to natřou. Hlavního chirurga mám prakticky úplně v pořádku. Jeho otec je chirurg, i děd byl chirurg, rodová tradice. To není vtip, může u mne pracovat se zavřenýma očima. Já o něm naschvál nikde nevyprávím, ale po celé frontě to již vědí. Občas zavolají, konzultují, a také nám ho chtějí sebrat, ale já ho nedám, ne, ne, ne! Sestřičky máme moc šikovné, jsou jak krásné, tak umějí vzít za práci. A řidiči, to je zvěř! Prohlédněte si je v práci sama.“

„Jste moc milý!“ řekla najednou Sašenka celkem obyčejně, nevojensky.

„Já?! Co je na mně dobrého, kromě knírů!“

„Chováte se hezky k lidem. Promiňte,“ zarděla se Sašenka, „nejsem patolízal, ale tak samo to ze mě vypadlo!“

„Děkuji. Moc děkuji!“ dojal se náčelník nemocnice. „Dobré slovo je příjemné i kočce.“ A najednou se zachmuřil. „Dobrá, uvidíme. Máme nemocnici ve třetí linii. A to je dobře, ne proto, že se bojím fronty, ale proto, že jsme schopni trochu dělat vážné operace. Procento přežití je vyšší, zůstane více živých, pokud je dovezou do týlu, rozumíš?“

„Je těžké tomu nerozumět,“ usmála se Sašenka.

„Tak jdem, představím tě svým vandrákům jak se sluší a patří.“

Operujících chirurgů bylo v nemocnici sedm. Šest hned po škole, a hlavní chirurg, ačkoliv byl ještě také mladý, už zvládl pracovat v civilní nemocnici. Bylo mu již dvacet osm a během dne by mu mělo být dvacet devět. Když náčelník představil Sašenku svému oddílu, chirurgové se žertovně postavili do řady na suché vybledlé trávě ve stínu plachtou přikrytého náklaďáku.

„Chci vám představit naši starší sálovou sestru Alexandru Alexandrovnu Haluško,“ řekl významně hlavní lékař a dal Sašence znamení, aby si s každým potřásla rukou. A tu Sašenka udělala svévolně to, co od ní nikdo nečekal, došla k mladíčkovi na levém kraji, natáhla k němu ruku a řekla přátelsky:

„Saša“

„I já jsem Saša!“

Druhý se jmenoval Ilja, třetí byl Nikolaj, čtvrtý Dmitrij, pátý Viktor, šestý Vasilij, a když nakonec došla k hlavnímu chirurgovi, ten ukročil ceremoniálně stranou, vzal její podanou ruku a místo toho, aby s ní jako všichni potřásl, zvedl ji k ústům, sotva se jí dotkl a rázně srazil paty do lesku vyčištěných bot a představil se:

„Dombrovskij Adam Sigizmundovič!“

„Dombrovskij byl válečný hrdina dvanáctého roku,“ ušklíbla se Sašenka, hledíc mu přímo do tváře. „Máte štěstí na příjmení.“

„To není můj případ. Naši jsou Dombrovští z druhé větve. Druhá genealogická větev, i když stejného rodného stromu, prapředka máme společného, pokud tomu rozumíte.“

„Je mi to úplně jasné,“ drze řekla Sašenka, „učili nás to v aritmetice na škole pro asistenty lékařů.“

Konečně v sobě našla sílu odtrhnout od něj pohled. Nikdy v životě nikoho podobného neviděla. Měl snědou čistou kůži, vysoké čelo pokryté tmavě kaštanovými kadeřemi, rovný nos s malým hrbolkem, krásně rýsované plné suché rty a rovné, čisté, neobyčejně bílé zuby. Jak se říká, jako perličky. ‚Zajímalo by mne, čím si je čistí? Asi dřevěným uhlím,‘ popřemýšlela Sašenka, ‚zuby jako z cukru.‘ Naprosto neobvyklé byly emailově modré oči, trošku šikmé, ale drobná nesouměrnost to nekazila, ale přidávala jim ještě takový dodatečný stín neobvyklosti. Na obličeji měl ještě vousky, jako celek černé, ale se světle zrzavými prameny. ‚Jako u Pečorina,‘ zamyslela se Sašenka. Dobře si pamatovala Pečorinův portrét. Adam Sigizmundovič byl lehce nadprůměrného vzrůstu, nicméně díky výjimečnému proporcionálnímu složení těla se zdál vysoký.

„Pokud dovolíte, ukážu Alexandře Alexandrovně okolí,“ obrátil se hlavní chirurg k hlavnímu lékaři.

„Ukazuj,“ zasalutoval a ani se záludně neusmál, čímž dal jakoby najevo, že nikdo tu není Adamovi Sigizmundovičovi roven a je to jeho osobní záležitost, zda Alexandře ukáže nebo neukáže okolí.

Okolí bylo bídné. Hromady neduživých stromů, neposekaná tráva, tankovými pásy a koly zničené nivy a plevelem zarostlé rokle, ve kterých se schovávaly operační stany, maskovaly se běžné nemocniční věci a stany s nemocnými. Někde hodně daleko bylo slyšet výbuchy nebo burácení hromu… Ale kde by se v září vzal hrom?

„Bombardují,“ řekl Adam Sigizmundovič, „Fritzové bombardují naše pozice. Brzy je přivezou, k ránu bude hodně práce. Pořád to tu tak je. Buď všichni na palubě, nebo je klid jako dneska.“

„A jste opravdu z rodu Dombrovských?“

„Je to pravda.“

„Ale proč? No, to znamená, jako že…“

„Asi chcete říci, proč jsem dosud zdráv a na svobodě s takovým příjmením?“

„Ano.“

„Slyšela jste pojem jako vojenský specialista? Tak můj táta je vojenský specialista. Jinými slovy, carský generál, ale velmi potřebný pro sovětskou vládu. Je chirurg. Kdysi vedl celý Lékařský sanitární odbor u generála Brusilova[2]. Asi jste o někom takovém neslyšela, ale on téměř vyhrál První světovou válku s Němci. Nenechali ho vyhrát.“

„Jak to? Kdo? Proč?“

„Kdo? Car. Další politici z jeho okolí. Politici vždycky překáží vojákům v práci.“

„Z jakého důvodu?“

„No, těžko říct. Buď z hlouposti, nebo kvůli dezinformacím a vynášení informací. Příčin je mnoho. Proto velcí vojevůdci, takoví jako Alexander Makedonský, Caesar, Hannibal, neříkali nikomu o svých rozhodnutích. Rozhodovali jakoby náhle. Někdy se tvářili, že se radí, ale postupovali naopak. Napoleon to dělal také, dokud se nevydal na Rusko. Udělal chybu. Teď se spletl Hitler.“

„Takže zvítězíme?!“ zeptala se vzrušeně Sašenka.

„Bezpochyby, ale za jakou cenu…“

„Vy mě vidíte poprvé, ale mluvíte tak směle?“ řekla udiveně Sašenka. „A co když jsem práskač?“

„A čeho bych se měl bát? Na další frontu mne nepošlou, protože už jsem tady. Takzvaní orgánové o mě všechno vědí, každý prd. Až nebudu potřeba, zlikvidují mě, ale zatím potřeba jsem.“

„Vy o sobě mluvíte tak, že se mi dělá špatně!“

„Ano, mluvím. Prostě jsem unavený třást se o svou kůži. Jak to bude, tak to bude. Jsem fatalista. Četla jste Puškina?“

„Lermontova,“ opravila ho nesměle Sašenka, „to je „Hrdina naší doby.“

„Přesně! Cha, cha, cha! Já z té práce blbnu. Měli jste ve zdravotnické škole dobrého učitele literatury!“ Podíval se na ni s opravdovým zájmem.

„Ano. Měli jsme dobré jak chirurgy, tak učitele literatury…“

Vyšli z lesíka na pole, široké ruské pole. Bylo teplo, ticho a sluníčko házelo zpoza větví kruhové skvrny.

Pan Dombrovskij se očividně rozhodl vzít věci do svých rukou a začal tichým, ale velmi hlubokým a krásným barytonem:

„Je v časném podzimu

krátký, ale zvláštní čas.

Celý den je jak křišťálový,

a zářivé večery…

Kde se bujný srp procházel a padal klas,

teď už je vše prázdné, všude je místo,

jen pavučiny temný vlas

se blýská v prázdné brázdě.“

 

„Vzduch je prázdný, ptáky už není slyšet,

ale daleko je ještě do prvních zimních bouří,

a line se čistá a teplá modř

na odpočívající pole…,“

zakončila deklamaci veršů Sašenka.

„Tak takovouhle sestřičku nám poslaly z Moskvy!“ řekl Adam, hledě vzrušeně na Sašenku. Vzal ji za ruku, něžně políbil a už jí ze své ruky nepustil. „Měli jste moc výbornou zdravotnickou školu! Možná jste četla i „Vojnu a mír?“.“

„Četla. Pravda, vojnu jsme s mámou někdy vynechali, ale mír jsme četly do posledního písmenka.“

„Tak to má být,“ řekl Adam Sigizmundovič, „na válce není nic zajímavého, lidé se vraždí navzájem. To je to nejtupější, nejsurovější, nejnesmyslnější, co na světě existuje. I po našich rukách teče krev, ale někdy se povede ji zastavit a nedovolit člověku vykrvácet. Mám na mysli konkrétní lidi, naši chirurgickou práci.“

„Ano,“ řekla Sašenka, která z nějakého důvodu nevytrhla svou ruku ze suché, horké dlaně Adama Sigizmundoviče. „Nepracuji na chirurgii první rok, ale až skončí válka, pokud zůstanu živá a zdravá, po studiích na univerzitě nebudu pracovat na chirurgii.“

„A kde?“ živě se zeptal Adam Sigizmundovič, chytaje Sašenka za pas, aby jim společně pomohl dostat se spolu přes mělkou strouhu.

„Asi budu dětskou lékařkou,“ řekla Sašenka a nesměle se pokusila sundat ruku Adama Sigizmundoviče ze svého pasu, ale na cestě byla ještě jedna stružka, za ní druhá a třetí. Hbitě přes ně přeskakovali, smáli se a ruka Adama Sigizmundoviče jako by k jejímu pasu přirostla, nic víc si nedovolil, ale i tak už byla jejich těla blízko k sobě.

„Jste rodilá Moskvanka?“

„Téměř. Hodně jsme se s mámou najezdily, ale od sedmi let jsem byla v Moskvě.“

„Já jsem nikdy v Moskvě nebyl. Směšné, co? Chystal jsem se tam jet 22. června a zabalil si kufr. Koupil jsem si jízdenku. Rozhodl jsem se strávit volno v hlavním městě. Máme tam vzdálené příbuzné. Napsal jsem jim a oni mi slíbili poskytnout přístřeší. Mají tři dcery na vdávání, a já, jako lékař, jsem vhodný ženich. Nepovedlo se. Místo toho třiadvacátého obsílka do zubů a do řady. Otec se hrozně smál, protože mi několik dní před tím říkal: ‚Adasi, no, kam se chytáš, dnes ještě ne, ale zítra začnou Němci válku!‘ Říkám mu: ‚Tati, máme pakt, o čem to mluvíš?!‘ Smál se, je mu hodně přes šedesát, ale je velmi čilý. Pracuje jako hlavní republikový chirurg. Bydlíme v Dagestánu.“

„Tam budou hory, ne?“ řekla Sašenka a udělala ještě jeden, ale už nesmělý, pokus sundat mu ruku ze svého pasu. A když se to opět nepovedlo, pobavilo ji to, že studem zčervenala. V hlavě se jí mihla máma, Rajevskij, malý Karen, „zátiší“, a Jelochovská katedrála, kde se stala Arťomovou kmotrou. Znovu uslyšela dutý hlas podsaditého kněze: ‚Je skvělé, že jsi Armének, křtil jsem i Číňánky, válka všechno smývá, ale křtěného Bůh lépe ochrání.‘ „Jste pokřtěný?“ zeptala se společníka.

„Já, a jak, pravda, nejsem katolík, ale pravoslavný. Mám mámu Rusku. Ona je pravoslavná, a na pravoslaví trvala. I když si myslím, že v tom není velký rozdíl.“

„Asi,“ řekla Sašenka, která cítila, že celé její tělo zachvacuje jakýsi sladký durman a pociťovala, že je trochu mimo sebe.

„Můj otec, Sigizmund Adamovič, je opravdový carský generál. Narodil jsem se v roce 1913. Jsme naživu náhodou, lépe řečeno, logicky, jsme naživu, dokud nás potřebuje vaše sovětská vláda. Víte, můj otec má jak doma, tak v práci dva malé nacpané papírové kufříky, pro případ zatčení. Mám ho za pionýra, vždy připraven!“ A Adam Sigizmundovič se nenuceně zasmál, jako by mluvil nikoliv o něčem hrozném, ale veselém.

„Vy se nebojíte mi to všechno říkat?“ pozastavila se Sašenka a tvrdě sundala jeho ruku ze svého pasu.

Bože, jaké má oči! Nikdy v životě neviděla podobné oči, emailově modré, vlhce se blyštící překrásné oči!

Pohladil ji po tváři, přesně tak, jak ji kdysi na rozloučenou pohladil Rajevskij, a tiše, laskavě řekl:

„Já se, Sašenko, ničeho nebojím, kromě ztráty blízkých a dlouhé, mučivé smrti, to by se mi nelíbilo. A co se týče vás, mademoiselle, intuice mi z neznámého důvodu tvrdošíjně napovídá, že jsme oba ze stejného těsta. Nejste tak obyčejná jako je vaše příjmení, a nepřesvědčíte mne o opaku.“

Sašenka strnula. Její první přání bylo upadnout před ním na kolena a říci všechno, všechno… Ale přemohla se, zato najednou řekla jakoby nic:

„Věřte, nebo ne, ale nikdy v životě…,“ křeč jí zmáčkla hrdlo a nemohla pokračovat. Padla mu do náruče a spustily se jí slzy. Něžně ji objímal a líbal na víčka, na temeno a trochu na krk. Když se vyplakala, vzal oběma rukama její slzami zalitou tvář a opatrně se svými rty dotkl jejích. Jednou, podruhé, potřetí… ne, ukázalo se, že se vůbec neuměla líbat, její plné něžné rty byly jako dřevěné.

„Moment!“ vyrvala se z jeho objetí a uskočila k malé křivé břízce. Našla si kapesník, otřela se, vysmrkala a podívala se do kapesního zrcátka, které měla v pouzdře místo bubínkového revolveru. A najednou se svého kavalíra zeptala: „Vy už jste se dříve líbal?“

„Ano,“ rozchechtal se Adam Sigizmundovič. „No, ty jsi číslo! Já jsem starej blbec!“ beruška mu sedla na rukáv vojenského kabátu, sfoukl ji a dodal, „zhřešil jsem, líbal se a odletím do nebíčka, hned jak budou chtít, jako ta beruška. Pamatujete si: Beruško, beruško, kam poletíš? Do nebíčka nebo do peklíčka?“.

„Ale já…, ale já“ řekla Sašenka, „se líbala poprvé v životě!“

„Rád věřím. Život se nevyvíjí podle zákonů aritmetiky. Jasně, že nikoho nenapadne, že krasavice, nositelka řádů, a ještě se ani jednou nelíbala. Věřím. Líbat se opravdu neumíte. Naučím vás to, dobře?“

„Dobře!“ řekla Sašenka a ani na sekundu nezaváhala.

Díval se na ni dlouho a pak tiše pronesl:

„Sláva Bohu, že jsem tě potkal, pojď ke mně!“

Vykročila mu naproti ve sladkém durmanu a nechtěla na nic myslet, na nic…

[1] PPG, polevoj podvižnoj gospital, polní mobilní nemocnice.

[2] Alexej Alexejevič Brusilov, nar. 1853 v Tiflisu, zemřel r. 1926 v Moskvě. Generál kavalerie. Dokončil Pažeskij korpus, důstojnickou kavaleristickou školu. Od 1871 do 1926 prošel dlouhou cestu vojenskou službou. Celosvětově známý jako velitel a organizátor věhlasné „Brusilovovy ofenzívy“ v květnu a červnu 1916. Vojskům Jihozápadního frontu se pod velením A. A. Brusilova povedlo prorvat hluboko vrstvenou obranu Rakousko-německých vojsk na prostoru širokém 600 a hlubokém okolo 150 kilometrů. V útočných bojích Ruské armády bylo zabito více než jeden a půl miliónu vojáků a důstojníků protivníka v situaci, kdy ruská vojska ztratila okolo půl miliónu lidí. Poměr ztrát byl pro útočnou operaci bezprecedentní. Bohužel, Brusilovova ofenziva nebyla podpořena a rozvinuta potřebným způsobem, ačkoliv nepřítel byl natolik demoralizován, že se nacházel na hranici kapitulace nebo pro Rusko výjimečně výhodného míru. Absolutně významnou roli v tak očividném opomenutí sehrála zrada ve vyšších kruzích Ruské vlády a parciální zájmy jednotlivých osob. Od května do července 1917 je A. A. Brusilov jmenován Vrchním velitelem Ruské armády, ale čas již utekl… Od roku 1920 sloužil generál Brusilov v Rudé armádě, v roli takzvaného vojenského specialisty, zaujímaje velmi vysokou pozici, od 1920 v centrálním aparátu Národního komisariátu pro vojenské a námořní záležitosti, v období let 1923 – 1924 jako inspektor kavalerie Rudé armády, od r. 1924 jako inspektor pro zvláště obtížné úkoly při Revolučním vojenském výboru SSSR. Nevíme, co nadiktovalo A. A. Brusilovovi výběr posledních let jeho velkolepé vojenské kariéry. Jsem přesvědčený, že ani sobecké zájmy, ani láska k bolševikům v armádě v čele s Trockým, ale jiné motivy, nejspíše patriotického charakteru, spojené, možná, s iluzí krátkodobého trvání sovětské vlasti a účasti na záchraně Ruské armády, a tudíž i integrity státu. Má se zato, že Alexej Alexejevič Brusilov se ocitl v situaci, která byla podobná osudu francouzského maršála Pétaina, který, mimochodem, v tomtéž roce 1916 udržel Verdun a zachránil Francii. Brusilov se stal nejspíše rukojmím své špatné kalkulace jako Pétain, už nebyl nejmladší… Autor by nepovažoval za nutné dělat poznámku pod čarou, pokud by… pokud by již ve vydání „Ruského vojensko-historického slovníku“ z roku 2001 nebyla Brusilovova služba v Rudé armádě zcela pominuta… Bohužel, posledních šest let života velikého velitele v nosném vydání 21. století, jako by zmizelo mávnutím proutku. Posedlost přepisovat historii je asi naše věčná nemoc… Mezitím není pochyb, že Brusilov nepotřebuje „narovnávat“ svůj životopis, stejně jako jiné historické osobnosti.

Naštěstí, existují i jiná vydání. V témže roce 2001 vyšla v Rusku kniha samotného A. A. Brusilova „Moje vzpomínky“, ve které se mluví přímo o jeho vztahu k nové vládě a objevuje se příčina, proč od r. 1917 do r. 1920 tak aktivní generál nepracoval. Ukazuje se, že bezprostředně v předvečer říjnového převratu do okna Brusilovova bytu vletěl dělostřelecký granát. Rozdrtilo mu to nohu, a téměř rok byl připoután na lůžko. Jeho zdraví bylo navždy podlomeno. Mimochodem, nehledě na pyšné názvy jeho postů v Rudé armádě, „Předseda zvláštního zasedání při Vrchním veliteli ozbrojených sil“ a další, nedostal reálné pravomoci a jeho naděje na nějaký konkrétní odpor proti vládě se nenaplnily. A. A. Brusilov byl pochován v roce 1926 na Novoděvičím hřbitově.

Ukázka z V. kapitoly připravovaného vydání druhé části sextalogie Václava Michalského Jaro v Kartágu s názvem Osamělý je všude na poušti.

Předchozí IV. kapitola

Následující VI. kapitola

Předfinální verze textu

Překlad © Václav Hrbek, Roman Gončarov 2017