Václav V. Michalskij – Osamělý je všude na poušti – VI. kapitola – ukázka z románu

Václav V. Michalskij
Osamělý je všude na poušti
(Jaro v Kartágu)

ČÁST PRVNÍ

VI.

Jako zkušený muž Adam Sigizmundovič chápal, že má Sašenku ve své moci, ale nechtěl nic zkazit. Cítil celým srdce, že tohle není všední příhoda, že možná právě na ni čekal celé dlouhé roky svého bouřlivého mládí, kdy byl mimo dozor rodičů nešizený o pozornost dívek a žen.

Kmen křivé břízy, ke které došli, byl nakloněn téměř paralelně se zemí. Očividně do ní narazil tank nebo tahač. Trochu se nalomila, spadla, ale udržela se kořeny v zemi. Už nerostla nahoru, jako všechny její sousedky, ale do strany. Rána rychle napuchla, udělal se jí hlíznatý výrůstek, a bříza si žila po svém.

„Sedneme si,“ navrhl Adam, „podívej se, jak je hezké slunce, červené, klidné, sedí za pahorkem, který bude zítra možná kopcem, na němž padnou při útoku desítky, jestli ne stovky našich a Němců. Ale na jihu dělají kravál všichni. Těžká artilerie Fritzů nelení. Dávno už je rozeznám od našich, mají trochu jiný zvuk, a hlavně, intervaly jsou velmi přesné. Němci jsou přesný národ. Ze všeho nejdůležitější je „ordnung“, pořádek, dokonce i zabíjet mohou jen podle instrukcí. Očividně zaznamenali velká seskupení našich lidí. Je-li to tak, bude brzy u nás v nemocnici horko. Chceš mi asistovat?“

„Chci.“

„Tak jsme domluveni.“ Potřásl jí její horkou rukou a něžně políbil na tvář. „Jsi velmi mrštná. Jak skáčeš přes strouhy, to nikdo nezvládne, a ani sukně ti nepřekáží.“

A Sašenka se už neudržela a pochlubila se:

„Jsem přece akrobatka!“

„Hleďme ji! To znamená, že jsi ohebná jako kočka?“

„Ještě ohebnější!“ zasmála se Sašenka a poprvé se ho pokusila políbit na jeho suché, čisté, trochu drsné rty. ‚Bože, to je slastné!‘ Zatočila se jí hlava. Políbil ji sám, trošku od sebe odtáhl, a zachytiv její zkalený pohled, chápaje, že ona nad sebou ztrácí kontrolu, začal jí najednou vyprávět nahlas, jako by byla nahluchlá.

„Víš, v našich dagestánských městech je hodně takových křivých bříz, kameny jim tam překážejí v růstu. Z nějakého důvodu se jim u nás říká reliktové břízy, i když to jsou obyčejné nesouměrné zákrsky s hlíznatými nárůstky. Slyšíš mě?“

„Teď už tě slyším,“ slabě odpověděla trhaným hlasem.

„No, tak poslouchej dál,“ a začal vyprávět. Už ne tak nahlas jako před tím, ale normálně, téměř polohlasem. „Hodně takových břízek jsem viděl hlavně u Gunibu, v místech, kde kníže Barjatinskij zajal Šamila[1].  Máme tak velký stát, že o něm víme velmi málo, ale Ruská říše byla ještě větší o Polsko, Finsko, Besarábii a mnoho dalších… Ale naše rodina se v Dagestánu ocitla dávno. Již můj praděd po povstání roku 1830 byl vyhoštěn mezi kulky horalů. Po každém dalším polském povstání posílali důstojnictvo szlachty do vyhnanství na Kavkaz, aby vykupovali hříchy krví, ale rolnictvo do Krasnojarského kraje. Znáš například vesnici Šušenskoje? Ta je prakticky celá z Poláků. Tak sem byl můj praděd Wojciech odeslán do služby v Těmir-Chan-Šuru, teď se jí říká Bujnaksk. V Bujnaksku byla Stavka [2], teď se to všechno jmenuje jinak, například Machačkala, to byl Port-Petrovsk, a založil ho osobně Petr Veliký během svého druhého Perského tažení.

Takže, Wojciech dal život Adamovi, Zygmundovi a Tadeuszovi. Všichni tři se samozřejmě stali vojáky. Adam a Tadeusz zahynuli v bojích, ale Zygmund vystudoval v Moskevské univerzitě na lékaře a vrátil se do armády, domů, do Dagestánu. Stal se plukovním lékařem, a když umřel, lépe řečeno, utonul v Avarském Kojsu, to je taková velmi bouřlivá horská řeka, jeho žena, která porodila, dala svému prvorozenému synovi zase jméno Sigizmund, a tak se objevil můj otec. Vystudoval a stal se vojenským lékařem. Také jsem vystudoval v Rostově na Donu, a přidělili mne domů, do Dagestánu. Poslali mě jako chirurga do vzdáleného centra horského rajónu. I když tam jsem musel léčit všechno. Získal jsem tam vzácné zkušenosti.“

„Není to v horách hrozné?

„Co to povídáš? Tam jsou úžasní lidé. A čím zapadlejší místo, tím lepší. Obyčejný národ má k nacionalismu daleko. Celý Dagestán a horní Čečnu jsem objel na koni nebo prošel pěšky a všude jsem potkal jen dobro. Možná proto, že jsem lékař a přinášel jsem uzdravení, nevím… Ale proč to vyprávím? Nějak jsem se prodíral horami na koni, někde v rajónu velké horské vesnice Sogratl (to je mimochodem na samostatný rozhovor), motáme se po náhorní kamenité stezce, každou chvíli můžeme spadnout a sletět někam do neznáma, ale koně tam jsou vnímaví, také se jim chce žít. Hlavně je zbytečně nepobízet. Povolíš otěže, důvěřuješ mu, a on tě doveze. Jedu, nebe je vysoké, dokola hory, hnědé náspy, skály a tu a tam jsou  ty samé starobylé, šikmé a neduživé břízy. Popolední slunce ještě svítí jasně, ale už skoro nehřeje. Bylo to začátkem září. V noci už je v horách ukrutná zima, a ještě fouká… Takový vzduch!“

„Takový průzračný vzduch!“ napověděla s nesmělým úsměvem Sašenka.

„Přesně tak. Takový průzračný vzduch. Čistý a průzračný vzduch. Takže, můj hrbatý koník se placatí po kamenité stezce, projíždím okolo rozvalin ruské pevnosti, se štěrbinami střílen a polorozpadlými čtyřrohými strážními věžičkami. Na zdech pevnosti roste líska. A na severní stěně, směrem k Rusku, se usadila stejná zakrslá břízka. Uvnitř pevnosti byly stromy, plevel, kopřivy, všechno jako obyčejně. A najednou můj koník stál jako přibitý a já uviděl téměř na cestě náhrobní kámen. Masívní plochý kámen, který se jedním rohem dotýkal stezky. A tak jsem poznal, že je to ruční práce. Sesedl jsem. Můj koník nepotřeboval přivazovat. Rozhrábl jsem bičíkem plevel. Tlustá hnědá měďanka, hřející se na prosluněném místečku, ihned utekla z náhrobní desky do trávy.“

„A co znamená měďanka?“

„Had. Samci bývají hnědí s měděným nádechem, ale samice mají blíže k šedivé. Nejsou jedovatí, stejně jako užovky, je to jedna čeleď.“

„A jsou velké?“

„Ne. Tahle měla na délku šedesát centimetrů. Samci, samice, jedním slovem, had je prostě had. Vyprávím ti to tak podrobně, protože v dětství mě velmi zajímali hadi, ještěrky, aligátoři a snažil jsem se o nich vědět všechno. Někdy jsem nosil na hodiny své hady a ve škole z toho byl rozruch.“

„Tys byl veselý chlapec!“

„Ano. Občasná lumpárna. Puberta mlátí se všemi. Tak mě, prosím, neshazuj. Uviděl jsem velký, plochý náhrobní kámen, celý zarostlý zeleným mechem a namodralým lišejníkem tak, že jimi kříž sotva prostupoval. Vidím, že je to vytesaný katolický kříž, bez naší pravoslavné šikmé laťky dole. Vždycky jsem měl u sebe jak starou dvouhlavňovku, tak dýku. Ne na lidi, ale když tě zastihne na cestě noc, tak na šakaly, vlky, a může se tam objevit i rys. To je jasný jako facka. Hory jsou hory, a noc náleží dravcům. Začal jsem dýkou odstraňovat mech s lišejníkem. Postupně se vyrýsovávaly nápisy. Nejdříve epitaf v polštině:

Zde, podvakrát v cizině, leží osamělý jinoch, který nikdy neviděl své milé Polsko.

A nikdo na věky věkův nepřijde do tohoto Bohem zapomenutého průsmyku. Nepokloní se jeho ostatkům a neřekne: ‚Spi sladce, drahý Adame!‘. A trochu níže, bylo vytesáno z boku rusky:

Zde odpočívá prach štábního kapitána Jerevanského pluku Adama Dombrovského, který padl hrdinskou smrtí v nerovném boji s horaly 9. září 1842. Zemřel stár 23 let“

Představ si, že dnes, 9. září 1942, mi tě seslal Bůh. Takový zázrak! A jak po tomhle nevěřit Bohu. Říkám pravdu. Před válkou jsem nevěřil a hihňal jsem se věřící mámě a tátovi, ale teď věřím. Můj otec a další Poláci, kteří se narodili v Rusku, se považovali za Poláky. Ale moje máma je Ruska, Anna Ivanovna, učitelka ruštiny a literatury, a já sám se považuji za Rusa. A mámina máma, babička Káťa, mne křtila v pravoslavném kostele, tajně před otcem. Potom mu to samozřejmě přiznala. Velmi se zlobil, ale odpustil jí. Je vznětlivý, ale snadno se uklidní.“

„A moje máma je Anna Karpovna,“ řekla Sašenka.

„To znamená, že naše mámy jsou jmenovkyně, pojď, políbím tě,“ a něžně se dotkl její tváře. „Takové zázračné shody okolností!“

Sašence se chtělo říci, že 9. září 1842 a 9. září 1942 se liší, když byly jiné kalendáře, a shoda tu fakticky není, ale pomlčela o tom.

„A ty jsi pokřtěná?“ zeptal se Adam.

Sašenka rozevřela vojenský kabátec s čistým límečkem a na odhalených klíčních kostech, které se ostře odlišovaly od opáleného, větrem ošlehaného krku, se na bílé kůži zableskl tenký stříbrný řetízek. Sašenka vytáhla část řetízku, ukrytého mezi prsy sevřenými podprsenkou, a políbila ho. Adam také políbil její plochý, lehounký křížek, a poté rozepnul ještě několik kovových knoflíků na jejím vojenském kabátci a něžně, citlivě, ale s jistotou, začal líbat panenské prsy, které ještě nikdy nepoznaly mužskou něhu. Všechno plulo Sašence před očima, dech se jí zatajil, ale najednou se zlomila břízka, na které seděli. Sašenka se udržela na nohou, ale Adam upadl na bok. Podala mu ruku a pomohla mu vstát.

„Ty máš tak silné ruce!“

„To nic,“ řekla Sašenka, která přicházela k sobě, „vsadila jsem se s děvčaty a sešla po nich ze čtvrtého patra. Jsi v pořádku?“

„Jsem, ale je to špatné znamení.“

„Ale no tak!“ zasmála se Sašenka, „Snad nejsi pověrčivý! Do svatby se to zahojí!“

„Do svatby?“ podíval se na ni Adam zmateně a udiveně. V jeho emailově modrých očích se najednou blýskl plamínek prozření, jako by se mu otevřelo nějaké tajemství. Napadlo ho to, nad čím se nikdy nezamýšlel.

Sašenka se téměř probrala, chvějícími se prsty si stydlivě zapínala knoflíčky na vojenském kabátě.

Personál, nástup!“ rozlehl se za pásmem křovin zvučný, velitelský baryton.

Na nástupu řekl náčelník nemocnice K. K. Griščuk, že má informace o velkém přílivu raněných, takže velí všem službám „zvednout zadky“ a chirurgům a sálovým sestrám si jít na povel lehnout „alespoň na tři, čtyři hodinky“.

„A na páry nás nerozčleníte?“ ozval se nejmladší z chirurgů, Saša.

„Tebe rozčlenim! To si vyřeš sám!“ přeřvávaje všeobecný chechot, vyštěkl náčelník nemocnice. „Nějaké otázky?“

Další otázky nebyly.

„Rozchod!“ zavelel Griščuk.

S poznámkami a chechotem se vydal nemocniční národ na svá místa. Sašenka ztratila Adama. Někam zmizel, a tak jí srdce poskočilo, že co když najednou zapomene, že mu má asistovat? Sašenka dlouho nepřemýšlela a vydala se ke Griščukovi a řekla mu:

„Konstantine Konstantinoviči, půjdu si odpočinout, ale chci říci, že my s Adamem Sigizmundovičem… že mu dneska budu asistovat. Nejste proti?“

„A co já s tím mám dělat?“ podivil se Griščuk. „Oba jste ve své práci esa, vy si vybíráte.“

Strašně se jí chtělo zeptat, kam se Adam Sigizmundovič poděl. Nicméně se nezeptala, ovládla se a odešla ke svému náklaďáku, který byl pevně přikrytý plachtou. Jako starší nemocniční sálová sestra měla nárok na svůj malý náklaďák, dokonce s ozbrojenou stráží, protože tam byly uskladněny nedostatkové léky, ač to byl její osobní koutek s umyvadlem a imitací postele.

Aniž se svlékla, jen si sundala boty, stočila se Sašenka do klubíčka na svém pelechu v náklaďáku, který byl naplněný vůněmi pogumované celty a léků. Venku dohoříval překrásný podzimní den, vonělo to spadaným listím, suchou travou a pelyňkem ze stepi, která se rozprostírala hned za řídkými stromky mlází. Ani si nevšimla, že usnula. Zdálo se jí o velké rybě, která se měděně blyštila, byla živá, ale ležela daleko v horách, na šedém náhrobním kameni v namodralých lišejníkových skvrnách. Hýbala ocasem a potom otevřela pusu a řekla, že je štábní kapitán a přeje jí štěstí, a řekla ještě něco, ale Sašenka ji už neslyšela, protože někdo silně zaklepal na postranici:

„Vstávejte, soudružko starší zdravotní sestro, přišla první várka!“

Adam Sigizmundovič ji našel sám, a tak se ocitli v operačním stanu za jedním stolem, na který svítil silným reflektor. Rychle se přichystali na operaci a dali signál přinést prvního raněného.

„Je čtvrt na jednu v noci!“ řekl Adam. „Slyšel jsem to. Teď to někdo řekl za stanem. Bůh s námi!“

Konstantin Konstantinovič Griščuk udělal dobře, že nechal lidi odpočinout, byť jen trochu. Zdřímli si a cítili se teď svěží a čilí. Adam Sigizmundovič operoval dobře, velmi podobně jako Rajevskij, tím uchvacujícím pevným stylem, ale do Rajevského měl samozřejmě ještě daleko. A co se týče Sašeňky, byl s ní Adam Sigizmundovič velmi spokojen. Ještě neměl tu čest pracovat se sálovými sestrami takového druhu. Předvídala všechny jeho, i ty nejmenší, úmysly a přání. Zázračným způsobem měla všechno po ruce a na svém místě. Již za hodinu dosáhli absolutní souhry a vzájemně rozpoznávali i ta nejmenší gesta. Operovali těžké zranění v břišní krajině a práce to nebyla nejjednodušší.

„Poslouchej, jsem ohromen,“ řekl po operaci Adam Sigizmundovič, „nikdy jsem si nemyslel, že sálová sestra může hrát tak velkou roli. Bože! Díky tobě jsme ušetřili dvacet minut.“

„Děkuji za pochvalu!“ zazářila polichocená Sašenka. „Budeš dobrý chirurg!“ dodala bezelstně.

„Ano?“ Adam Sigizmundovič zčervenal. „Myslel jsem, že už jsem skvělý.“

Sašenka se vylekala, chtěla něco říci na svou omluvu, ale on v sobě našel sílu se usmát.

„Máš dobrou školu, jen co je pravda, ne nadarmo je vaše moskevská nemocnice známá po celém státě. A cos tam dělala?“

„Starší sálovou sestru oddělení neodkladné chirurgie.“

„Ohó! Tak ty už jsi ani tam nebyla obyčejná, ale proč jsi na frontě, proč tě uvolnili?“

„Moc jsem o to stála. Možná, že jsem sama nevěděla, že jsem tě chtěla potkat…“ Sašenka na něj šibalsky mrkla a zářícíma očima řekla všechno, co šlo vůbec říct. Pochopil to.

„Děkuji. Jsem polichocen. Dobrá, jedem dál.“

„Soudruhu Dombrovský, chcete si cvaknout půl stakanu lihu?“ zeptala se nějaké postarší sestra s bílou emailovou čajovou konvicí v rukou, která nahlížela do stanu.

„Ne, Klaudie Pantelejevno, zatím jsem čilý. Ještě je brzo.“

„Ty piješ?“ zeptala se udiveně Sašenka.

„Všichni pijí, ale já se prvních šest, sedm hodin držím, a pak se děje ledacos, vždyť někdy operujeme dny a noci, tak se dotankováváme.“

Sašenka ztichla.

Bylo ráno.

Byl den.

Adam Sigizmundovič se Sašence dvakrát „dotankoval“ před očima. Viděla, že mu „to“ pomáhá. Ráno třetího dne proud raněných opadl. Adam se Sašenkou se sotva drželi na nohou.

„Hotovo, chlapci! Hotovo, děvčata! Všichni odpočívat!“ zavelel K. K. Griščuk.

Sašenka si nepamatovala, jak se dostala do svého malého náklaďáku. Ráno bylo jasné, slunečné a téměř průzračné. Všude bylo takové ticho. Nic nebouchalo, nikdo nevzdychal, všechno bylo tak pokojné a světlé. Dobrala se do svého pelechu v náklaďáku a vzápětí usnula. Jen sebou škubala ve spánku, i když se jí nic nezdálo. Jak lezla do náklaďáčku, poprosila Pána, aby se jí dosnila živá ryba štábní kapitán a předpověděla budoucnost. Ale nezdálo se jí nic.

[1] Válka na Kavkaze probíhala od roku 1816, od prvního Jermolovského tažení, bleskového, pro horaly velmi zhoubného, a na první pohled absolutně vítězného, naprosto, na sto procent. Ale pak se najednou ukázalo, že k vítězství je ještě daleko, začala vleklá partyzánská válka, objevil se imám Šamil, a válka skončila až v roce 1864, připojením Kavkazu k Rusku.

[2]  Vrchní velení ozbrojených sil.

Ukázka z V. kapitoly připravovaného vydání druhé části sextalogie Václava Michalského Jaro v Kartágu s názvem Osamělý je všude na poušti.

Předchozí V. kapitola

Následující VII. kapitola

Předfinální verze textu

Překlad © Václav Hrbek, Roman Gončarov 2017