Václav V. Michalskij – Osamělý je všude na poušti – VII. kapitola – ukázka z románu

Václav V. Michalskij
Osamělý je všude na poušti
(Jaro v Kartágu)

ČÁST PRVNÍ

VII.

Jezírko v písečném povrchovém dole vedle tábora nebylo hluboké. Voda v něm byla průzračná, a natolik teplá, že dokonce i teď, v září, se nad jeho hladinou, která zářila jako zrcadlo, hemžily mušky. Byly první dny babího léta. Něžné teplo odpoledního slunce prohřálo vzduch natolik, že lákalo ke koupání. Z toho důvodu sem Adam se Sašenkou přišli.

„Stydím se před tebou.“ řekla Sašenka. „Nejdříve se vykoupu já, ty budeš hlídat v lese na cestičce a pak budu hlídat já.“

Tak se dohodli.

Voda v jezeře byla kousek nad pas, ale Sašenka se dokonce rozhodla si zaplavat. Jemný písek na dně příjemně lechtal chodidla, její srdce se svíralo radostí a chtělo se jí jásavě a hrozně nahlas křičet, aby jí slyšeli co nejdále, aby to máma uslyšela i ve své „správcovně“ a pochopila, jak sladce se má její dcera. Jak se ukazovalo, máma měla pravdu, když říkala, že se na frontě s někým potká… ‚Bože, odkud to máma všechno ví? Všechno předpovídá…‘ Sašenka si přisedla tak, že měla vodu až pod bradu a tichounce zašeptala nad zrcadlící se hladinou:

„Maminko, jmenuje se Adam, jako první člověk! Slyšíš mě, maminko?“

Někde ve stepi to tupě zadunělo, jednou, podruhé.

Sašenka se na břehu utřela, rychle se oblékla do čistého, které si vyměnila ještě v náklaďáku. Natáhla si sukni, vojenský kabát, obula si boty a šla na cestičku do lesa. Ve stepi opět zadunělo.

„Naši stíhači je nenechají doletět do města. Shazují bomby na cestě zpátky,“ řekl Adam, který ji čekal na cestičce. „Takže jsem teď na řadě? Letím.“ Svlékl se a s rozběhem sebou plácl do jezera. Krůpěje se rozletěly veselým slunečním vodopádem do všech stran. Adam frkal, hulákal a radostně vykřikoval. Na rozdíl od Sašenka se nedržel zpátky. Deset minut na celé koupání mu skutečně stačilo.

Když se vraceli zpátky k oddílu, přehradil jim lesní cestičku sám K. K. Griščuk a za ním i všech šest chirurgů, táhnoucích nějaké uzly v plážových stanech a prostěradlech.

„Čelem vzad!“ zavelel Adamovi a Sašence K. K. Griščuk. „Na oslavu narozenin, pochodem vchod!“

Náčelník nemocnice jim připravil překvapení, nezapomněl, že Adamu Sigizmundovičovi je dvacet devět let.

Mladí chirurgové hbitě na břehu rozbili stany na piknik a uzle v plážových stanech a prostěradlech se změnily v ubrousku, prostři se s pitím a občerstvením.

„A pro vás, slečno,“ obrátil se Griščuk k Sašence, „jsme naředili speciálně líh sirupem z višňové zavařeniny a vychladili, takže pijte, neupejpejte se.“

„Já nepiju.“

„Všichni pijí. Trošku můžete. To má Bůh rád. Ani vlastní matka vás za to neodsoudí.“

„Nepiju,“ stála si stále na svém Sašenka. „Nikdy v životě jsem nepila. Já…“

„Tak jo, tak nepij, dítě,“ nalévaje Sašence do hranatého stakanu lékařský líh zkrášlený višňovým sirupem, napomínal ji jako malou K. K. Griščuk. „Smoč si rty a ono to tam půjde samo… Takže, soudruzi,“ zvážněl a vážným tónem pokrčoval Konstantin Konstantinovič, „dnes je našemu hlavnímu chirurgovi, našemu váženému Adamu Sigizmundovičovi, dvacet devět let. Ještě rok a zaklepe mu na dveře třicítka a pak, jak se říká, se už jede z kopce. A dokud je mladý, pojďte, připijem si na něj.“

Všichni pozdvihli hranaté stakany s lihem. Všichni byli mladí, smělí a pili ho neředěný. Všichni souhlasili s K. K. Griščukem, že po třicítce začíná stáří. Sašenka nechtěla, ale vzala si do ruky svůj stakan a pod vyzývavými pohledy ostatních s ním přišla ke kruhu svých druhů a začala si ťukat popořadě se všemi. Stakan v její třesoucí se ruce tančil.

„Prosím, napij se na mne,“ řekl sotva slyšitelně Adam, ale znělo jí to jak příkaz, který nelze přeslechnout. Najednou se objevili v jejích zářících očích čertíci, a tak nahlas udeřila zvučně svým stakanem o Adamův, a s přimhouřenýma očima vypila do dna celý obsah jako jed, s odvahou člověka, který je připravený rozloučit se se životem. Višňového sirupu byla v lihu sotva desetina, takže se zalkla a jiskřičky jí létaly před očima.

„Vodu! Vodu!“ zakřičel Adam.

Zapila to vodou, dušení povolilo, ale hrdlo měla odřené a bolestně jí škrábalo jako při angíně.

„To je křest bojem, sluníčko!“ povzbuzoval ji s úsměvem K. K. Griščuk, který měl plechovou hubu.

Bože můj, přísahala jsem mámě, že nebudu pít! Přísahala jsem…‘ pokoušela se potrestat Sašenka, ale s každou minutou jí bylo lépe, veseleji, a brzy se chechtala spolu s ostatními. Strašně se jí líbilo, když najednou K. K. Griščuk zapěl chraplavým barytonem a všichni, včetně Adama, ho společně podrželi:

„V malinkém pokojíku
ohýnek hoří.
Mladá přadlena
u okna sedí.
Mladá, krásná,
hnědé oči,
na ramenou rozpletené
rusé copy.“

Muži zpívali a dívali se na Sašenku s úctou a podnapilou něžností, které se také říká telecí. Saša mlčela a všichni přemýšleli, že asi nemá hlas. Pak zpívali „Vypřahujte, chlapci, koně“, potom „Chasbulate statečný, nuzná je chýše tvoje“.  Sašenka stále mlčela a tváře jí hořely ruměncem. Stromy, tváře a nebe jí pluly tak směšně a radostně před očima!

„Sašo, dělej, nestyď se, zpívej, jak umíš, nejsme tu žádní Šaljapinové, zpívej s námi!“ poprosil jí důrazně Konstantin Konstantinovič.

„Ve sboru nemohu,“ řekla mu najednou Saša, „můžu sólo?“

Všichni, ačkoliv už byli nachmelení, ale rázem zmlkli z neočekávaného Sašina návrhu.

„T-tak do toho,“ řekl téměř šeptem Konstantin Konstantinovič, „samozřejmě…“

Adam se na ni díval jeho emailově modrýma, neobvyklýma, mírně šikmýma očima, které měl, jak se říká, navrch hlavy,

Sašenka vstala, urovnala si kabát, složila si ruce na prsou, udělala si pauzu a zapěla:

„To uprostřed plesu, tak maně,
kde hlučící dav kol se bral,
já uzřel tebe, tak jinou,
a zjev tvůj mne podivem jal.

Jen zdál se mi zrak tvůj tak teskný
a podivně smutný tvůj hlas,
jak šalmaje tóny, kdes v dáli
jak šumot vln moře kol nás.

To jemné a dívčí tvé kouzlo,
když v tance jsi sestoupla říš
tvůj smích jasný a přec tak zvláštní
mi ze srdce nevyzní již.“[1]

Když Saša dozpívala romanci, nikoho ani nenapadlo aplaudovat. Všichni byli v šoku, a Konstantin Konstantinovič dokonce zaplakal. Jeho opilecké slzy řekly více než milá slova. Adam pochopil, že Saša zpívala pro něj a do plného ticha pronesl:

„Ano, tak tohle je dárek! Děkuji z celého srdce!“

Pak ještě pili a zpívali do prvních hvězd. Teď už písně vybírala Sašenka a muži jen přizvukovali. Sašenka se ještě jednou napila lihu s višňovým sirupem, ale už méně silného. Politovali ji a nenaředili to jako poprvé. I tak už jí to stačilo. Plula a nic už si nepamatovala, kromě nějakých duhových skvrn a chechotu. Nyní jí bylo všechno k smíchu. Chechtala se tolik, že ochraptěla.

Vzbudila se nad ránem. Bylo jí horko. Leželi s Adamem nazí na její úzké malé pryčně v malém náklaďáku. Když Adam uviděl, že se probudila, přikryl je oba prostěradlem a objal ji. Zabořila se mu nosem do prsou a tichounce se rozplakala. Buď potupou, nebo štěstím, sama nevěděla proč. Slzy jí přinesly ulehčení. Konečně se probrala, dala si dohromady myšlenky a řekla, jako by si mluvila pro sebe:

„Tak jsem frontová žena, a ne bílá vrána.“

„No, na to se ještě podíváme,“ zabručel Adam a pevně ji objal. Znovu usnuli, teď už až do budíčku.

[1] Z originálu Средь шумного бала (P.I. Čajkovskij/A.K. Tolstoj)/Uprostřed plesu, přeložila Emma Destinová

Средь шумного бала, случайно,
В тревоге мирской суеты,
Тебя я увидел, но тайна
Твои покрывала черты.

Лишь очи печально глядели,
А голос так дивно звучал,
Как звон отдаленной свирели,
Как моря играющий вал.

Мне стан твой понравился тонкий
И весь твой задумчивый вид;
А смех твой, и грустный, и звонкий,
С тех пор в моем сердце звучит.

В часы одинокие ночи
Люблю я, усталый прилечь
Я вижу печальные очи,
Я слышу веселую речь;

И грустно я так засыпаю
И в грезах неведомых сплю…
Люблю ли тебя – я не знаю,
Но кажется мне, что люблю!

Předchozí VI. kapitola

Následující VIII. kapitola

Předfinální verze textu

Překlad © Václav Hrbek, Roman Gončarov 2017