Václav V. Michalskij – Osamělý je všude na poušti – VIII. kapitola – ukázka z románu

Václav V. Michalskij
Osamělý je všude na poušti
(Jaro v Kartágu)

ČÁST PRVNÍ

VIII.

Ve svém novém postavení zažívala Sašenka dvojaké pocity. Byla s Adamem tak strašně šťastná jako nikdy v životě, a ve stejnou chvíli ji sužovalo, že se skutečně stala „frontovou ženou“ a také to, že porušila přísahu, kterou dala matce. A teď, v jejím dalším životě, jako by se nic podobného nevylučovalo, neboť „když jednou selžeš“… Ještěže bylo hodně práce. To zakrývalo ostrost a dvojakost její situace. Adam teď spal u ní v náklaďáku každou noc, a i když usínali, pevně se drželi za ruce.

„Ty, proč mě držíš za ruku?“ zeptal se s úsměškem v hlase.

„Bojím se, že najednou zmizíš! A proč mě držíš za ruku ty?“ zeptala se také posměšně Sašenka.

„Taky se bojím“ odpověděl velmi smutně Adam. „Celou dobu, každou minutu se o tebe bojím.“

„A já o tebe,“ řekla Sašenka, „je mi to k neuvěření…“

„Co je ti k neuvěření?“

„Nevím,“ a tiše se rozplakala. Jako obvykle bořila nos do jeho prsou: „Sama nevím. Možná si takové štěstí nezasloužím?“

„Nezasloužíš? A kdo si ho tedy zaslouží? Nejspíš to budu já…“

„Nikdy v životě jsem tak často neplakala, a teď mám skoro furt mokré oči,“ zavzlykala Sašenka, „možná jsem blázen?“

„To je normální, nezatěžuj se tím. To je úplně normální. Mně se chce někdy řvát spolu s tebou, mám duši nadranc! Proč to je, sám nevím… něco mě mučí, něco pálí! Dobrá, necháme toho…“

„Začal jsi lépe operovat,“ řekla Sašenka mimo téma.

„Ano, vím. Všechno je kvůli tobě. Ty mě tak nějak pozvedáváš…“

Druhý den po tomto rozhovoru se navalilo tolik těžké práce, že za čtyřicet hodin začala ta známá inhibice nervové soustavy, kterou Sašenka poznala ještě v moskevské nemocnici, a kterou její kolegové ještě neznali. Seznámili se s ní.

Potom prospali osmnáct hodin, ale stejně se drželi za ruce, mechanismus už vznikl a z nějakého důvodu neslábl, ale každý den jen sílil.

Od Adamových narozenin uplynul měsíc. Sašenka zjistila, že je těhotná. Profese Adama Sigizmundoviče mu také nedovolovala zůstat v nevědomosti. Brzy si to vysvětlili.

„Co bude?“ zeptala se Sašenka.

„Jsem tak rád… Všechno bude jak má být. Pojedeš rodit ke své matce. Všechno bude dobré… Počkej na mne chvilku.“ a s těmito slovy se rychlými kroky vydal ke stanu, ve kterém se nacházel náčelník nemocnice.

Byl sice říjen, ale ještě svítilo na čistém nebi sluníčko. Poslední vydařené dny teplého podzimu ještě přinášely radost a stále hýčkaly frontový a přifrontový národ. Říkalo se, že sice ne hned zítra, ale jejich nemocnici přemístí do druhé frontové linie. Podle všeho bylo vidět, že bitva za odsud vzdálené město na Volze se pomalu, ale určitě blíží ke svému vrcholu, že se Němcům na tomto stepním kousku Ruské země nepovedl ten jejich tolik vychvalovaný blitzkrieg, že je před námi ještě velká válka.

Za měsíc společného života se Sašenka k Adamovi tak připoutala, že se jí občas zdálo, jako by s ní byl od nepaměti. Najednou na něj začala dávat pozor jako opravdová žena na opravdového muže. Viděla, jak jí ho mnohá děvčata závidí, ale nechávalo jí to na chladnou. Teď měla pro sebe ve svém náklaďáku skutečný dům.

Šofér téhle jeden a půl tuny byl malý, zrzavý pihovatý Kolja z Astrachaně, který se snažil ve všem vyhovět a neříkal jí jinak než „soudružka starší zdravotní sestra“. Pro něj byli jak Sašenka, tak Adam Sigizmundovič velké náčelnictvo, a skutečně si jich vážil.

„Mám mamku zdravotní sestru, takže znám vaši práci,“ říkal Kolja, jehož vlastností bylo plést v rozhovoru páté přes deváté. Přeskakoval. „A Němec se Stalingradu stejně nedobude. Je takový dlouhý, celý podél Volhy! Bude mít padesát kilometrů na délku, ne méně. Jak by mohli sežrat takový kousek, udusí se! Je tam továrna na továrně, a každá je pevnost. Nejsilnější je továrna na traktory! Udáví se!“[1] Dnes, když si vedle štábního stanu o něčem povídal Adam Sigizmundovič s Konstantinem Konstantinovičem, malý Kolja otevřel kapotu své nové jeden a půl tuny a něco si šťouravě prohlížel v motoru.

Sašenka neslyšela, o čem si Adam s K. K. (tak říkali za zády náčelníkovi nemocnice) povídali. Říkali:

„Konstantine Konstantinoviči, máš nějaký formulář, nějaké razítko?“

„A proč bych neměl? Rozhodně mám. Proč?“

„Pochop, musíš zaregistrovat náš sňatek se Sašou a dát nám papír. Můžeš?“

„Klidně dva papíry!“ K. K. najednou stáhl obočí a pohladil si pleš, což u něj vždycky znamenalo, že se mu v hlavě urodí něco neočekávaného. „Poslyš, Adame Semenoviči (K. K. nevyslovoval Sigizmundovič a o samotě říkal svému hlavnímu chirurgovi Semenovič, ale toho to neuráželo), poslouchej, jakou mám představu. Do centra oblasti jsou to odsud čtyři kilometry, Němec ji ještě neobsadil. A je tam pořád opravdová matrika? Zabere to hodinu. Pojď, hejbnem sebou, třeba někoho ulovíme? Nechám naložit deset sklenic dušeného masa, a ještě pár litrů lihu, a oni vás nejen oddají, ale i láskou zulíbají. Bože můj, máme zásobu, jako byste se měli brát na magistrátě, a ne na místní matrice. Támhle přešlapuje vedle auta Sašenčin šofér, hajdy!“

Přichystali se na cestu. K. K. si spolu se zásobami sedl ke Koljovi do kabiny a Sašenka s Adamem zalezli do jejich obydlené karoserie.

„My jsme takoví blázni!“ objímajíc Adama napůl pronesla, napůl zasténala Sašenka.

„Celý život jsem toužil se takhle zbláznit!“

„I já! Celý život!“

Za dvacet minut šlechetný K. K. Griščuk zastavil auto, vyšel z kabiny a nesměle zaklepal na postranici.

„Dále!“ zakřičel Adam.

  1. K. odhrnul plátěnou stěnu:

„Tak děti, dejte se do pozoru. Matrika je na místě. Začneme hledat nutného člověka.“

Bylo to s podivem, ale nutný člověk byl v práci. Ukázalo se, že je to pětačtyřicetiletá žena, tělnatá, výrazná, s černým copem, uloženým do koruny okolo hlavy, černými řasami, hnědooká a s bílou tváří. Když vešli, žena již seděla za velkým, přiměřeně omšelým, psacím stolem a její póza vyjadřovala zdrženlivost, oficiální pozornost, a zůstávala sedět.

„Zdravím, krajanko,“ řekl Griščuk, který v ní hned poznal Ukrajinku, „jak jste na tom ohledně svatby?“

„Mám muže špatného, stejně jako jsi ty, stejně plešatého, proč bych potřebovala dalšího?“ pochopila ho nesprávně vládkyně matriky.

„Na jaké frontě?“ zeptal se neurážlivý Griščuk.

„Na Volchovské.“

„Jo, to je pod Leningradem. Těžká fronta, vím, mám tam bratra, padl, byl mladší.“

A najednou s ní Sašenka promluvila čistou ukrajinštinou. Griščukovi, Adamovi a Koljovi téměř upadly brady. Nikdy před tím nikdo z nich neslyšel od Sašeňky jediné ukrajinské slovo, a najednou zarachotila jak kulomet. Sašenka řekla, že jsou s Adamem „celou válku“, že pracují v jedné nemocnici a „potřebují se vzít“, mamka by nepochopila, kdyby…

„A jak se jmenujete?“ pokračovala Sašenka ukrajinsky.

„Jsem Chlachfira, Chlaša, a pro někoho Glafira Petrovna,“ dodala rusky s vyzývavým pohledem na Konstantina Konstantinoviče Griščuka. „Všechno je tu fakticky zavřené, a není to jednoduché. Hej, Vaňku,“ křikla do sousední místnosti.

Vyšel zašpiněný desetiletý chlapec a dloubal se v nose. Překvapivé bylo, že byl přírodní albín s bílými vlasy, obočím a bělavýma, lehce promodralýma očima.

„Leť do chaty, mám tam v té hezké skříňce krabičku s razítkem. Bleskem!“

„Synek?“ zeptal se zvědavý Griščuk.

„No, ano!“ zarděla se Glafira Petrovna. „Vnouček. Dceruška přinesla tenhle zázrak v podolku!“

„A sama je kde?“

„Kde by byla? V zákopech. U nás jsou všichni v zákopech.“

„Griščuk pošeptal Koljovi, aby vyndal dary. Kolja přivlekl těžkou pogumovanou tašku s uchy z lan. Griščuk začal vyndávat na kraj stolu kovové nádoby s dušeným hovězím, které byly mastné od solidolu, a postavil k nim lahev lihu.

„A tohle harampádí si zase vezmi!“ tvrdě přikázala Glafira Petrovna. „To je osobní. Nic si nevezmu, ani o tom nepřemýšlej!“

„Co to děláš!“ zarazil se Griščuk. „Máš tu kluka!“

„Kluk je kluk, ale úplatky neberu. Navíc není zač, je to posvátná práce. Každý den nám hrozí smrt.“

Chlapec se vrátil s červenou krabičkou, ve které bylo razítko. V tu chvíli vyndala Glafira Petrovna ze šuplíku psacího stolu tlustou, otřepanou knihu Aktů občanského stavu, zapsala tam vše jak se patří, krásným okrouhlým rukopisem, se jmény, otčestvy a příjmeními ženicha a nevěsty a svědků, s čísly vojenských knížek a hned poté slavnostně zvážněla a zeptala se:

„Nevěsto, berete si příjmení muže, Dombrovskaja?“

„Ano,“ nepatrně špitla Sašenka.

„Ženichu, ponecháváte si příjmení Dombrovskij nebo si berete příjmení ženy?“

„Ponechávám si svoje,“ zasmál se Adam.

„Dobrá, tak to zapíšeme.“ Glafira Petrovna vyplnila narůžovělý formulář Oddacího listu a podepsala se. Plnými, okrouhlými rty dýchla na razítko a bouchla ho tam zvučně a s chutí. Mladě se rozesmála: „A je to tam, dlouho jsem nikoho neoddávala, až je mi z toho hezky po duši! Tak, teď se mi tu podepište do knížky, kde jsou čárky, ženich a nevěsta. Nejdříve nevěsta.“ zastavila Adamovu ruku v pohybu. Poprvé v životě se Sašenka podepsala nejen novým, ale teď i zákonným příjmením.

„Tak, teď ženich! Nyní svědci!“

Griščuk byl svědek ze strany nevěsty a malinký Kolja ze strany ženicha. Od té doby, a i v dalším Sašenčině životě, se těmto dvěma říkalo „svědci“. Provázeli ji dlouhé roky. To už se tak stává, že jsou v životě události, které téměř navěky spojují lidi, kteří se před tím téměř neznali.

„Jménem Ruské sovětské federativní socialistické republiky vás prohlašuji za muže a ženu!“

Někde, celkem nedaleko, asi tak ve dvou kilometrech, zaduněla těžká bomba.

„A tak to je, když je naši nenechají probít se do Stalingradu, pak je na cestě zpátky shazují kdekoliv, hlavně těžké bomby. Bojí se, že přetížení se ke svým nedostanou, anebo kvůli evidenci. Kdo ví,“ vysvětlil Griščuk. „Tříštivá, rozeznám je od leteckých…“

„Hajzlové,“ řekla tak obyčejně Glafira Petrovna, dokonce bez zlosti v hlase. „Hajzlové proklatí… Hej, fousáči, vezmi si svoje dárečky, jinak ti je hned hodím na hlavu!“

„To je nespravedlivé. Jste nespravedlivá, Glafiro Petrovno,“ řekl uraženě Konstantin Konstantinovič, chápaje, že s touto ženou se nežertuje. „Dobrá, Koljo, seber to a dej to zpátky do tašky.“

„Do smrti vám budeme vděční!“ držíc pevně v ruce Oddací list, řekla Sašenka. Uložila ho do pouzdra na mapy a nahýbajíc se přes stůl, důkladně políbila Glafiru Petrovnu na obě tváře. „Nikdy na vás nezapomenu! Dej Vám Bůh zdraví a štěstí! Dej Bůh úspěch! Děkuji!“

Muži šli ke dveřím.

„Vaňku, nechceš se projet autem?“ zastavil se najednou Griščuk na prahu a hladil si pleš.

Chlapec se prosebně podíval na svou mladou, krásnou babičku, která stále seděla za psacím stolem.

„No, jdi, projeď se s nimi tři sta metrů. A hned zpátky!“

Chlapec byl šťastný. Ukázalo se, že Konstantin Konstantinovič ho vzal proto, aby mu, až se s nimi projede v kabině tři sta metrů, vnutil těžkou tašku s dušeným hovězím a zvlášť lahev s lihem.

„Dotáhneš to?“

„Ne-e,“ pokusil se chlapec přizvednout tašku.

„Ale no tak,“ poradil mu Griščuk, „část si schovej tady za keřem,“ ukázal na zaprášený keř u cesty s napůl opadanými listy. „Schovej to za keřík, tamhle do jámy, přikryj zvadlou travou, zamaskuj a pak to tahej. Pochopil jsi to?“ Griščuk mu pomohl dát tašku do jámy za keřem bezu. „Pochopil?“

„Aha,“ souhlasil Vaněk, „strejdo, a co kdybych dal jednu nádobu Xeňce?“

„A kdo je Xeňka?“ zeptal se Griščuk.

„No, děvčátko,“ zčervenal Vaněk, „sousedka, dva domky ode mne. Mají s babkou hlad, ještě horší než psi. A Xeňka pořád kašle. Dušený maso jí možná vyléčí.“

„Rozumím,“ řekl Griščuk. „Když bude od srdce, určitě jí vyléčí. Dej Xeňce dvě, a jestli chceš, tři nádoby.“

„Jé, moc vám děkuju, strýčku!“

„Všichni jsou v zákopech, proč tvoje babička není v zákopech?“ zeptal se Griščuk se živým zájmem o krasavici Glafiru Petrovnu.

„Tý jo!“ podivil se blonďatý Vaněk. „A jak by tam asi došla, když je beznohá.“

„Cože?!“ zbledl Griščuk, a barva studu zalila jeho tvář s tlustými černými kníry.

„Jasně. Ještě v zimě, když všechny honili do zákopů. Uf, daleko, až nevím kam! Tam jí bomba urvala nohu pod kolenem a pravou jí to zlomilo. Ona tu nohu má, ale noha nechodí. Mám babuli o berlích. Před cizími se stydí a berle hned schovává na podlahu, za stůl. Jak za ním sedí, tak nejsou vidět.“

Griščuk nevěděl, co říci. Lehce, laskavě šťouchl chlapce do zad: „Tak jdi, miláčku…“ Zalezl do kabiny a Kolja se s autem rozjel na zpáteční cestu.

„Vyřešili jste to?“ zeptal se Kolja.

Griščuk jen kývl hlavou, mluvit se mu nechtělo. Tak proletěli celou cestu do nemocnice, beze slova.

Sašenka s Adamem jeli vzadu a neslyšeli rozhovor chlapce a Griščuka. Nezajímali je cizí hovory. Seděli na své malé pryčně, v těsném objetí, a mlčeli, protože slovy nemohli vyjádřit všechny své bouřlivé pocity, všechno to nadšení, které přeplňovalo jejich srdce.

Když přijeli na místo, Griščuk tvrdě zabouchal na postranici.

„Otevírej!“ křikl Adam.

Konstantin Konstantinovič poodkryl plachtovinu.

Nikdy v životě, ani dříve, ani později, neviděla Sašenka, aby se člověk tak radoval z cizího štěstí. Griščuk sršel nadšením.

„To jsme s tím zahýbali, že jo! Blahopřeji!“

Adam a Sašenka na něj v tichosti kývli, ale stále seděli přitisknuti jeden k druhému. Griščuk se na ně pozorně podíval a najednou pochopil, že je tam navíc.

„Tak, dětičkové,“ řekl nezněle, „zatáhněte pořádně plachtu, ale on se k vám stejně nikdo nehrne. Postavím speciální stráž!“ S těmito slovy ji spustil. Zůstali sami.

„Buď zdráva, moje ženo!“ řekl sotva slyšitelně Adam.

„Buď zdráv, můj muži!“ odpověděla jako ozvěna Sašenka.

[1] Nejpřekvapivější na tom bylo, že Němci skutečně neměli o městě jasnou představu. Jejich rozvědka odvedla tak špatnou práci, že byli sebejistí a nafoukaní. Když uviděli z přilehlých kopců skutečné rozměry městské zástavby, byli krajně na rozpacích.

Předchozí VII. kapitola

Následující XIII. kapitola

Předfinální verze textu

Překlad © Václav Hrbek, Roman Gončarov 2017