Michalskij Václav VáclavovičPovídky

Václav Michalskij – PLATONOV CHANGE – povídka

Kdyby mu během života nesebrali čtenáře, pokud by nepsal do šuplíku, určitě by se vypracoval na světového klasika.

Ale i při tom, co mu všechno vzali, že jeho život zválcovali těžkým útiskem umlčení, ponížení, bídy a bezpráví, přece se stal jedním z největších ruských spisovatelů 20. století.

Téměř se neživil literární prací. Během posledních let, jak říkali jeho studenti, sloužil jako domovník v Literárním institutu A. M. Gorkého Svazu spisovatelů SSSR. Pracoval za mizerný plat a možnost bydlet se ženou v bývalé konírně bývalého domu bývalého demokrata A. I. Gercena, kterého, jak známo, probudili k činnosti děkabristé.

Pokojík byl vlhký, s plísní v rozích, měl profukující podlahy, ale zato byl v samém centru Moskvy – na Tverském bulváru. Takže si bylo možné vždycky připamatovat, že vedle v Kremlu ostražitě bdí a přemýšlí sám vůdce pokrokového lidstva, osobně.

Jak ve všední dny, tak o svátcích, Platonov, který ještě nebyl starý, zametal od časného rána dvůr institutu, sevřený mezi ulicí Bolšoj Bronnoj a Tverským bulvárem. Uklízel odpadky a dělal další hospodářské práce, které mu přikázalo vedení. Šéfoval mu jednoruký velitel, jemuž se drzí studenti (odvážní díky mladické lehkomyslnosti) posmívali, že má “ruku na ÚV”. Na pohled byl velitel hrubý a krutý jako krvelačné zvíře, ale ve své podstatě to byl slušný člověk, navíc psal tajně básničky: “Moje Nina je kulatá jako měsíc, a měkká jako lívanec…” Jsa pologramotný a nikdy nečta Platonova, o to více ho nechával na pokoji. Přece jen to byl jeho bratr-spisovatel.

Poněvadž měli Platonovovi hluboko do kapsy, každodenní jídlo nebývalo tak chutné, jako bývalo zdravé. Brambory, kaše a mdlé šči.

Platonovovi snídali čaj s šedým sekaným cukrem.

Přes den se snažil psát. Nikoliv do šuplíku, jak se sluší na neuznaného génia, protože neměl stůl, ale do dýhové skříňky nabarvené hnědou olejovou barvou, v již leželi jak “Čevengur”, tak “Stavební jáma“ a další.

Zemřel ve dvaapadesáti letech, aniž se dožil odchodu svého souseda generalissima.

Platonova začali připomínat v šedesátých letech. V devadesátých, kdy se náhle sesypala sovětská vláda a všem připadalo, že nakonec zafoukal radostný vítr blahobytu, začaly se jeho knihy vydávat ve stotisícových nákladech.

Postupně se vyjasnilo, že nad Rusí neběsní zázračný vítr Spasení, ale opakující se “špinavý vítr”, a vydání jeho knih rychle zacházela na úbytě, ostatně jako náklady jiných cenných knih.

Za několik měsíců to bude sto let, co se A. P. Platonov narodil. Říká se, že si na něj znovu vzpomněli v Kremlu a “existuje názor”, že se oslaví spisovatelovo jubileum na celonárodní úrovni. Začíná příprava.

Pokojík v panské konírně, kde žil a zemřel spisovatel, je již přestavěn na směnárnu. Nebylo téměř potřeba ji přestavovat, jenom prorazili okénko na Bolšuju Bronnuju. Z ulice je vždycky více klientů než ze dvora. Takový je zákon trhu.

Kdysi za Platonovových to v pokojíku voněl smaženou cibulí a kouřem petrolejového vařiče. V létě pak šeříkem, jehož pugét stál v litrové sklenici na skřínce, do které psal. Teď to tu voní jen penězi, ohmatanými tisíci rukou, zamaštěnými papírky, sotva znatelně, dráždivě páchnoucími studeným potem, špinavým prádlem, hnusem zpustlosti a bídou. A tento stálý specifický zápach přebíjí dokonce vůně make-upu těch pracovnic, co tu dělají change.

Určitě se na Platonovovo jubileum bude ve směnárně dobře dařit. Vždyť všichni předpovídají, že v roce 1999 náš osiřelý rubl bude skákat jako míček dolů po schodišti. Marže musí být skvělá!

1999

***

Překlad © Václav Hrbek, 2017

Přeloženo se souhlasem autora

Povídka z knihy Václava V. Michalského – Není ti souzeno (Михальский В.В. “Не судьба”. Рассказы), vydané nakladatelstvím Soglasie roku 2017.


Přečtěte si Jaro v Kartágu

E-book ke stažení zdarma – klikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…

Tištěnou knížku získáte ZDE