Václav Michalskij: „Příroda ženě přisoudila zvláštní roli.“ – rozhovor pro Pražský telegraf

Václav Michalskij: „Příroda ženě přisoudila zvláštní roli“

Foto: so-glasie.ru

„Pražský telegraf“ pokračuje v setkáních s ruskými spisovateli, kteří navštíví 23. mezinárodní knižní veletrh a literární festival Svět knihy Praha 2017, jenž se bude konat 11.  – 14. května v areálu Výstaviště Praha Holešovice. Dnes je hlavní postavou našeho rozhovoru je sovětský a ruský spisovatel, scénárista a nakladatel Václav Michalskij.

– Václave Václavoviči, máte neobyčejné jméno. Především v České republice je, jak se říká, namístě. Jelikož znám Váš zájem o historii, určitě jste prozkoumal rodinnou historii tohoto jména?

Historií jména Václav v naší rodině jsem se nijak nezabýval. Dostal jsem jméno na počest mého otce, který zahynul velmi brzo. Tenkrát, když jsem byl malý chlapec, puberťák a mladík, v rodinách nebylo obvyklé „hrabat se v minulosti“. Dospělí se báli naší dětské upovídanosti jako čert kříže.

– Váš román „Jaro v Kartágu“, pokud to správně chápu, vznikl po setkání s dcerou carského viceadmirála Marijou Alexandrovnou. Jak se stalo, že jste se setkali? Co bylo důvodem, že ochotně souhlasila Vám vyprávět rodinnou historii?

Dobře. V roce 1987 jsem se skutečně setkal s mou budoucí hrdinkou Marijou Alexandrovnou v Tunisu, ve sníženém přízemí pravoslavného kostela Vzkříšení Krista.

Proč jsme se dali do řeči?  Asi proto, že jsem spoustu let dělal žurnalistiku a rád se lidí vyptávám. Každý ocení živý, nefalšovaný zájem o jeho osobu a upřímnost.

– Jak je složité psát o skutečných lidech? Myslíte při tom na to, co se od Vašich hrdinů můžete dozvědět?

Moji hrdinové zaujali k románu „Jaro v Kartágu“ kladný postoj. Příkladem je dopis, který jsem obdržel od Anastasie Alexandrovny Manstein – Širinské. Poté, co mi napsala, jsem ji navštívil u ní doma v Bizertě. Faksimile jejího dopisu je otištěna v románu Ave Maria.

– Téma ruské migrace je ve Vašich knihách doslova vytrpěné. Jak se Vám podařilo se do něj vcítit, když jste se nikdy v této situaci neocitl?

Bylo to tak, že již za sovětské vlády jsem se osobně znal s některými emigranty, kteří se stali patrioty – hrdiny mých budoucích knih.

Nakladatelství „Soglasie“, které jsem založil na samém počátku 90. let, se začalo zabývat básníky a prozaiky ruské emigrace první vlny. Vydali jsme sebrané spisy Georgije Ivanova, Vladislava Chodaseviče, Gajto Gazdanova, Borise Poplavského, Ivana Jelagina, Igora Činnova, knihy Niny Berberové, Iriny Odoevcové, Ivana Šmeleva, Ivana Bunina… Všechna tato a další vydání jsou doposud ukázková, co do způsobu zpracování a tisku, tak vědeckým aparátem.

Říká se, že na to, aby se povedlo něco dobrého, je potřeba, aby zapadla spousta souvislostí. Ony zapadly. Jak známo, náhody neexistují.

– Nepokoušel jste se zjistit příčinu toho, že důležitá, aktuální témata k vám přichází formou vyprávění svědků událostí a knih, jako to bylo s historií koncernu „Renault“. Objevují se v nejnutnějším momentu, je to tak?

Ano, neseděl jsem v archivech. Všechny materiály mi skutečně jako by přišly do rukou samy od sebe. Právě to vypovídá o tom, že jsem šel správnou cestou. Od životních náhod k poetické myšlence.

– Současní literární vědci mluví o tom, že jsou ve škole špatně prezentováni současní autoři. Kdo ve skutečnosti řeší tyto otázky? Proč mladá generace zůstává „mimo“ současnou literaturu?

Jak známo, všechny „otázky“ řeší úředníci. To je vůbec bolestivá otázka a zasluhuje si pozornost, které se jí zatím nedostává. „Mimo“ dnes není jen mladá literární generace, ale i všichni humanisté. Je to velmi smutná tendence, nešťastná a škodlivá.

– O Vaší tvorbě se mluví jako o pokračování tradic Tolstého, Čechova a Puškina. Co si myslíte, že zformovalo Váš styl? Na jaké literatuře jste vyrostl? Kdo vás naučil tak citlivému vztahu ke slohu a slovům?

Tradice ruské klasické literatury vždycky představovaly absolutní hodnotu pro každého, kdo byl schopen samostatně myslet a cítit.

Jsem přesvědčený, že dnes je jak literární, tak umělecký svět na prahu postrealismu. Všechno se vrací na své místo… Je načase připomenout slova, které napsal Beethoven na partituře své „Missa solemnis“: ‚Jde to od srdce, tak nechť to druhá srdce dojme.‘

– Žena ve Vašich dílech nezřídka vystupuje jako spasitelka, ochranitelka duchovních hodnot. Skutečně jí přisuzujete tuto roli? Proč?

Lichotí mi, že již před 37 lety Valentin Petrovič Katajev napsal: „Ženské obrazy jsou v próze Václava Michalského vždy věrohodné a neopakovatelné.“ A Katajev se vyznal jak v literatuře, tak v ženách.

Proč přisuzuji ženě roli spasitelky a ochránkyně duchovních hodnot“? To příroda to tak zařídila, a proto jí „tuto roli přisuzuji“. Žena je v mnoha ohledech složitější a odolnější bytost než muž. Na rozdíl od mužů se ženy objevují ve zcela rozdílných rolích. Žena – matka, žena – žena, žena – milenka, děvčátko, mladé děvče. To všechno jsou zcela rozdílné ženy.

– Své nakladatelství jste nazval „Soglasie“. Znamená to, že pod jeho křídly se mohou objevit knihy autorů absolutně rozdílných názorů? Skutečně se to děje?

V nakladatelství „Soglasie“ vždycky vycházely knihy autorů, kteří si byli zcela vzdáleni, ale každého z nich životem vedla vášnivá láska k literatuře. Bývalo to tak, že jsem na prezentacích knih nakladatelství „Soglasie“ ve velkém sále Ústředního domu spisovatelů usazoval k řečnickému stolu spisovatele, kteří na sebe po desetiletí nevražili, a oni spolu ty dvě tři hodiny, co večer trval, vycházeli. Byli to velmi různí, ale velmi chytří a talentovaní lidé.

– Budeme-li mluvit o současné literatuře s tím, že známe autory a jejich díla, vidíte v tomto období nějaká díla, která by se měla dostat na seznam povinné školní literatury?

K „seznamům povinné školní literatury“ jsem měl vždycky skeptický vztah. Ani dnes se tento můj vztah nezměnil.

– Co si myslíte, neztrácí se z Vašich děl lyrika a duchovnost při převodu na filmové plátno?

Co se týče zfilmování mých povídek a románů? Nevím, co na to říct. Nikdy jsem z nich skutečnou radost neměl. Možná proto, že se to stalo 20–25 let poté, co jsem je napsal.

Jak spolu vycházejí Michalskij – lyrik a Michalskij – satirik?

Lyrik a satirik? Bože, nikdy jsem o sobě takhle nepřemýšlel. Prostě jsem psal a psal, všechno se to stalo tak nějak samo sebou.

© Překlad Václav Hrbek, 2017

Zdroj: Пражский Телеграф, 17 (412), 27 апреля 2017 г. – бумажное издание, автор: Ирина Кудимова (Pražský telegraf, č. 17 (412), 27. dubna 2017 – tištěné vydání, autor: Irina Kudimova)


Prezentace románu Jaro v Kartágu se bude konat v sobotu 13.5.2017 v 18:00, v Literární kavárně na 23. mezinárodní výstavě a literárním festivalu Svět knihy Praha 2017.