Václav V. Michalskij – Sedmnáct levých bot – I. kapitola – ukázka z románu

Sedmnáct levých bot

Václav V. Michalskij

Anotace

Román „Sedmnáct levých bot“ (1964–1966) spatřil poprvé světlo světa v Dagestánském knižním vydavatelství roku 1967. Byl to první román mladého prozaika, ale již v sobě nesl rodové obrysy prózy Václava Michalského, jako bohatý přesný ruský jazyk, mistrovské spojení vyprávění a představivosti, schopnost vystavět na jakoby takřka nezachytitelném obyčejném materiálu naplněné charaktery skutečných lidí, vytržených, dá-li se to tak nazvat, z davu. Až v roce 1980 román spatřil světlo světa ve vydavatelství „Sovremennik“. „Václav Michalskij ihned přitáhl pozornost čtenářů a kritiky živostí svého nadprůměrného talentu,“ napsal o něm tehdy Valentin Katajev. Vyjádření věhlasného mistra bylo sice pro autora lichotivé, ale ne zcela to odpovídalo skutečnosti.

Mnoho tisíc čtenářů s neutichajícím zájmem četlo román „Sedmnáct levých bot“, ale žádná kritika se neobjevila. Ani „pro“, ani „proti“. Obklopoval ho jen závoj nevyřčeného. Ale nyní je to jasné. Jak napsal o románu „Sedmnáct levých bot“ nedávno Lev Anninskij: „Spojit dohromady dvě „zajetí“, dva lágry, dvě varianty ostnatého drátu, stalinského a hitlerovského, to bylo pro tehdejší cenzuru nemyslitelnou drzostí, která překračovala všechny hranice.“

I.

Prožil v tomto městě mnoho let tiše a nenápadně a doufal, že umře nepoznán. Už dávno dosáhl penzijního věku, ale usilovat o důchod z nějakého důvodu úporně odmítal. Nikdo nevěděl, kdo je a odkud přišel. Příbuzné tu neměl a pár známých ho neznalo dříve než od roku 1946, kdy se v tomto přímořském městě objevil. Měl dřevěnou levou nohu a višňovou hůl, kterou pokrývaly reliéfy hladkých suků, a brigadýrku s natrženým lakovaným kšiltem. Celá ta léta bydlel v přístavbě k márnici a pracoval jako noční hlídač v nemocnici. Jeho již časově neomezený doklad totožnosti byl vydaný na jméno Adam Stěpanovič Dombrovskij. Staří i mladí mu říkali jednoduše Adam. Otčestvo a příjmení si pamatovali tak akorát v nemocniční účtárně.

Areál nemocnice byl velmi rozlehlý. Rostlo tam spousta stromů a keřů. Proto si chlapci ze všech sousedních ulic rádi hráli na nemocničním nádvoří.

Vedle Adamovy strážní budky rostly tři staré morušovníky. Teď, když dozrávaly, se každé ráno dělo to samé…

Adam, který prostřežil noc, seděl na nízkém prahu strážní budky s brigadýrkou položenou na koleni a hřál se na tichém šikmém ranním sluníčku. Trpělivě čekal na chlapce. Když se nakonec objevili, s ulehčením si oddychl.

Vpředu mezi ostatními chlapci, jako vždycky, běžel Miťka Králík.

„Rodiče pozdravují!“ vykřikl hlasitě Miťka, který přibíhal k Adamovi.

„Zdravím! Servus! Zdravím!“ napodobujíce svého vůdce, zakřičeli všichni v houfu.

A nejmenší a nejslabší z dětí, chcípáček Feďa, tiše řekl:

„Dobrý den!“

„Dobrý den!“ odpověděl Adam.

„No, dneska můžeme?“ zeptal se Miťka Králík. „Už jsme dva dny nesklízeli.“

„Dneska můžete,“ odpověděl Adam, který se zvedal, „jen tyhle dva,“ ukázal na stromy. „Ale zelené netrhejte!“

„Vpřed!“ zařval Miťka Králík a s křikem na celé nemocniční nádvoří se chlapci začali škrábat na morušovník.

„Zelené, zelené netrhejte!“ křikl stařík a otevřel dveře do své strážní budky.

Příští II. kapitola

Překlad © Václav Hrbek, 2018

Předfinální verze textu