Michalskij Václav VáclavovičPovídky

Václav Michalskij – Za skříní – povídka

„Vrstva hlupáků je po celé obydlené souši zeměkoule namazaná stejnou vrstvou. Jen v těch místech, kde je hustota obyvatel větší, je i vrstva hlupáků tlustší, ale v podstatě – je to jedno,“ řekl jí starý telefonní přítel jako odpověď na její vyprávění o hloupém vedení u ní v práci. „A zapomeň na tyhle bajky, že všichni hlupáci jsou v Rusku – není to pravda, všude jich je až dost.“

Anastasia Alexandrovna, její matka Rimma Pavlovna a dcera Nataša bydlí v šestém patře kvalitního cihlového domu, postaveného ještě za staré vlády, které se říkalo sovětská, a o níž má třicetiletá Nataša velmi mlhavou představu, zhruba takovou jako o vpádu Mamaje na Rus. Můžete si myslet, co chcete, ale ukazuje se, že za 20–25 let je možné přeformátovat vědomí milionů lidí a obrátit ho naruby. Vrstevníci Anastasie Alexandrovny a ti, kteří byli o kousek mladší nebo starší, jsou toho svědky, ale mládež – to je experiment v čisté podobě. Anastasia Alexandrovna o tom občas ráda přemýšlí nahlas, a její jediná posluchačka Rimma Pavlovna jí obvykle vrací zpátky do reality: ‚Nasťko, nefilosofuj! Drž se nohama na zemi!

Celý pracovní týden – od pondělka do pátku, se Anastasia Alexandrovna probouzela na budík ve 4:15. Takže začátkem jara, v létě a v brzké vydařené podzimní dny vidí pětkrát za týden přes široké okno své lodžie kousky kiseji a pruhy barevné mlhy, co se rozpouštějí před očima, když se zvedají mezi kmeny vysokých bříz a borovic jejich na východ otevřeného dvora, rozplývají se a mizí beze stopy, jako by rozhrnovaly oponu budoucího pracovního dne.

Anastasia Alexandrovna žije v Podmoskovje, ale pracuje v Moskvě jako stovky tisíc, a možná miliony jiných lidí. Jak již bylo řečeno, od pondělí do pátku se budila před rozbřeskem ve 4:15, takže velkou část roku odcházela do práce za tmy a domů se za tmy vracela. Ach, naše ruská tma – v mládí si jí nevšímala, ale nyní s každým rokem ji více a více deprimuje, drtí a hněte. A když v sychravé zimní tmě běží, klouzajíc se po ledových výmolech k v dáli zářící tramvaji, zachvacuje ji přání se vším praštit a utéct někam do tropů. Ale kam by utíkala od mámy? Kam od Nataši? Nikdy a nikam. Neuteče. A nebude toho litovat.

To je taková krása ocitnout se náhle ze studené černé noci ve světlem zalité tramvaji, i když plné lidí jedoucích do práce, ale zatím to není ztracené, zatím jsou dokonce ještě místa k sezení, ale za 45 minut nebude ani kde stát. Od sedmi ráno berou lidé tramvaje útokem a nacpou se do nich tak, že se nehnete.

Z tramvaje rychlým během po perónu se jak do teplého víru noří do špatně větraného dusného metra, kde se to dá ještě vydržet. Ale když dojíždí ke své zastávce, na ulici ji už vynáší hustý lidský proud. Na ulici je dobře! Je tam kluzko, zima, trochu tma, ale zato volně a můžete se nadechnout z plných plic. Na ulici ze sebe setřásá ospalost, sedá si ještě do nepřeplněného trolejbusu a jede dvě stanice do své kanceláře.

A náhle je tu velká skleněná šedivá budova. Je zatím jejím posledním pracovním místem, jak se teď říká, kanceláří. Skleněné, posuvné dveře, bezpečnostní rámy, propouštěcí systémy a ochranka v černé uniformě… Ochranky mají dost, ve všech patrech.

Objevuje se na svém pracovním místě v 7:55. Všichni její kolegové chodí do práce na devátou, ale ona si domluvila právo chodit na osmou a končit práci nikoliv v osmnáct, ale v sedmnáct hodin. To jí umožňuje vyhnout se ranní a večerní tlačenici.

Изображение David Mark с сайта Pixabay

“Open space” – přilepil někdo vytisknuté a vyvedené velmi velkým písmem na papíře velikosti A4 přímo na vchodové dveře v jejich pracovní místnosti. Přilepený papír již zežloutl a ohnuly se mu okraje, ale nikdo ho neodlepil, zřejmě z lhostejnosti, a možná si natolik zvykli, že si ho přestali všímat. V práci sedí na americký styl, v takzvaném otevřeném prostoru (open space), a jednoduše řečeno, v nevelké hale, na dohled od sebe. Jako bývalá lékařka je Anastasia Alexandrovna naprosto přesvědčena, že takový „zasedací pořádek“ spolupracovníků doslova škodí jejich zdraví a snižuje kvalitu práce.

Nedávno se jí poštěstilo, a tak nyní sedí za skříní na úřední dokumenty, kterou postavili dveřmi do společného prostoru (open space) a zadní stranou do jejího malinkého zákoutí. Všechno se to stalo proto, že chodí do práce na osmou se servisními pracovníky, a nikoliv s úředníky. A když jednoho krásného dne táhli do jejich otevřeného prostoru skříň, poradila jim, jak ji postavit. Takže, ne nadarmo její devadesátiletá máma Rimma Pavlovna říká: ‚Kdo ráno vstane, tomu Bůh nadělí.‘ Vedení Anastasiu Alexandrovnu nepřesadilo – nejsou malicherní. Proč mluví o svém vedení dokonce se svým telefonním přítelem? To proto, že od té doby, co přišla antisovětská vláda, viděla už dost malých podnikatelů, kteří s potěšením trápili podřízené zanedbatelnými hloupostmi. Samozřejmě, že i za sovětské vlády bylo hlupáků ve vedoucích funkcích více než dost, ale bylo na ně jak dosáhnout a člověk si měl kde postěžovat.

Čím voní její práce na počátku dne?

Úplně první vůně – to je to vůně ochranky. Historicky se dveře do jejich „otevřeného prostoru“ nezamykají. Oblečení členové ochranky si jen sundají boty a pochrupávají postupně na svých rozkládacích lehátkách. Když se objevuje Anastasia Alexandrovna, ani ochranka, ani jejich rozkládací lehátka tam již nejsou, ale vůně zůstávají, a tak jako první zapíná ventilaci. Proč to nedělají sami? Asi proto, že se prostě necítí. Ale Anastasia Alexandrovna má velmi ostrý čich, o čemž ne nadarmo její telefonní přítel říká, že je to „znak vysoké inteligence“. Ona má stále na paměti jeho výrok a přemýšlí: ‚Říká se spousta věcí, ale asi na tom něco bude, vždyť nejsem úplně hloupá?

Ventilace je u nich docela silná, a tak ještě než dorazí první kolegové, prostor je prakticky vyvětraný. Anastasia Alexandrovna ještě cítí zbytkový vzduch, ale jakmile se objeví dámy, rozhostí se silné aroma parfémů, rtěnek, pudrů, a vůbec, jak říká: ‚Začíná to vonět make-upem.

Podle pozorování Anastasie Alexandrovny zde pracují převážně ženy, i když pár mužů tu také je, ale jsou jakoby rozpuštěni mezi ženami. Jak říká Anastasia Alexandrovna, v její práci jsou „děvčata od třiceti do šedesáti“. Ale ona se nikdy nebála přiznat, že je mezi nimi nejstarší. Jednou se všichni složili a koupili výkonný italský kávovar. Takže děvčata začínají rychle vařit kávu, jejíž vůně nejen povzbuzuje, ale i překrývá ty ostatní.

Kdysi pracovala jako lékař-kardiolog nejvyšší kategorie a vedla ve svém slavném městě mnoho vynikajících lidí. Za poslední čtvrt století v souvislosti s tím, že nebyli potřeba, odešlo jich spousta na onen svět nebo natolik zchátrali, že nikoho nezajímají. Od té doby, co začali platit lékařům-specialistům hodně malé peníze, Anastasia Alexandrovna přešla pracovat do velké pojišťovny v Moskvě, potom ji vyměnila za jinou podobnou společnost, pak za třetí, čtvrtou, pátou, šestou – dokud se neocitla zde. Nebylo to, že by byla fluktuant, ale z objektivních příčin: „snižování“, „optimalizace“, „reorganizace“, „zvýšení efektivity“ atd. Když se jí při pravidelné změně práce její telefonní přítel ptal: ‚A co děláš teď?‘ Odpovídala: ‚Pořád to samé. Ztrácím kvalifikaci.‘ A byla to pravda, jako byla pravda i to, že v každé nové práci v komerčních strukturách jí platili třikrát víc než na pozici lékaře-kardiologa nejvyšší kategorie. Proč stále nemohla zapomenout na svou „nejvyšší kategorii“? Zřejmě proto, že v podstatě odpovídala této nejvyšší kategorii, za níž stál celý její život. Zkrátka, odpracovala 18 let v kosmickém odvětví, a tam byli skvělí pacienti, a ani lékaři nezaostávali.

U ní za skříní je to paráda! Zaprvé, je oddělena od celého open spaceu, v podstatě chráněná skříní, jako hradbou, jak před cizí zvědavostí a cizí energií, tak, pravděpodobně, před spoustou dalšího. Příliš dlouho se setkávala s neobyčejnými lidmi, a proto věří na zázraky. Nalevo od ní jsou vchodové dveře, a tudíž bočním pohledem krásně vidí, kdo vchází a kdo vychází, napravo je jen jedna kolegyně, Věročka, která ji nikdy neštvala a neštve, za zády má zeď, ke které může sotva postavit svou židli – zůstává mezera třicet centimetrů.

Anastasia Alexandrovna měla vůbec za skříní svoji pevnost a pohodu. Nejdříve zapnula počítač a pak začal pracovní den.

Za co jí platí třikrát více než lékaři nejvyšší kategorie? Pokud odhodíte všechno pozlátko a bláboly, pak zkrátka za to, že celý týden od rána do večera třídí fakticky bezobsažné oficiální papíry a hledá v nich hlouposti, chybné formulace, nepřesnosti, a i překlepy, hledá důvody, aby vystavila jejich autorům pokutu, a tímto způsobem dobyla zpět majitelovy peníze. Ne nadarmo říká její telefonní přítel: ‚Teď se všechno práceschopné obyvatelstvo u nás dělí na majitele, ochranku a zaměstnance. Za sovětské vlády nazývali mezivrstvu inteligence, ale teď máme mezivrstvu – ochranku. Pokud se nad tím zamyslíš, je to celkem vážná změna. Zamysli se…

O sobě si Anastasia Alexandrovna s hořkostí myslí, že je také ochranka.

Odchází z práce v pět odpoledne, a nikoliv v šest jako ostatní zaměstnanci, a to samo o sobě je radost. V tramvajích a metru si už není kam sednout, ale stát se dá. Od půlky února je v pět večer již světlo. Světlo, světlo, světlo – to je největší radost jara!

Pravda, domů přichází ještě za tmy. Když vyjede výtahem do šestého patra a vyjde na chodbu z pootevřených dveří výtahu, první, co slyší, je, jak řve v jejím bytě televizor. Babička, tedy máma Rimma Pavlovna, špatně slyší, vždyť jí je devadesát let, a pouští televizi naplno. Celý den jsou s Nataškou v jednom kole a babička sama doma s televizorem.

„Co ses dozvěděla nového?“ sotva si svlékne kabát a přezuje se do pantoflů, jde Anastasia Alexandrovna k babičce a tlumí jí televizor.

„Co by?“ odpovídá jí máma. „Pořád to samé: kdo co ukradl, nebo rvačka, potom běhají a střílejí, tu je to ve filmu, a tu „z místa událostí“, potom, jako po celá staletí, vyzývají všechny, že „by bylo dobré všechno zlepšit“, ale jak to udělat, to ani za sovětské vlády, ani dneska neřeknou. Určitě je to zlepšení – tajemství od Američanů, a ti tě odposlechnou a doma si to zlepší.“

„U nich už dávno všechno zlepšili,“ říká s úsměvem Anastasia Alexandrovna, „naši se bojí odhalit tajemství zbytečně. Co jsi jedla?“

„Všechno. Všechno, cos tu nechala, jsem jedla.“

„Skvělý, tak si vezmi prášky – pod mým dozorem.“

„Dobře,“ nejistě souhlasí babička a její malinké světlé oči zahlížejí zpod brýlí.

Bere je hrozně nerada. V podstatě jen kvůli práškům mívají rozbroje. Babička je někdy potají vyplivává, zahazuje u sebe pod postel, nebo ještě někam, přitom to dělá tak hbitě, že ji neuhlídáte.

V sobotu Anastasia Alexandrovna vyspává do sytosti. Občas jezdí s dcerou Natašou do divadla do Moskvy. Když je představení dobré, vracejí se domů rozradostněné, osvěžené a dělí se o svoji radost s babičkou, která, i když jí je devadesát, se skvěle drží, je absolutně při smyslech a má smysl pro humor – a nejen smysl pro humor, ale i lásku k životu. Babička, například, moc miluje módní dámské kloboučky, a právě tohle říká na jejich adresu:

„Od dětství jsem chtěla dámský klobouček, ale myslela jsem si, že jsem malinká, přemýšlela jsem, že až mi bude třicet, tak si ho koupím. Padla třicítka, ale nepřipadalo mi, že to je stáří, myslela jsem, že bych měla ještě vydržet. A než jsem se nadála, bylo mi čtyřicet pět! A najednou to bylo padesát! No, přemýšlím, na co mně, stařeně, je teď klobouček? A v pětasedmdesáti jsem pochopila, že, zaprvé, padesátka vůbec není stáří, a zadruhé, že je čas klobouček začít nosit, a i tak už v něm nestihnu na tomto světě udělat parádu, ale jestli se nosí na onom, kdo ví?“

Průměrně každý půlrok připomíná babička dceři svou lásku ke kloboučkům:

„Nasťo, a kdy mi pořídíme nový klobouček?“

Anastasia Alexandrovna reaguje ihned, a v rychlosti jdou na trh s oblečením, co je kousek od jejich domu. Aby tam nešly zbytečně, Anastasia Alexandrovna jde večer předtím tajně na trh a domlouvá se s trhovkyněmi, aby měly skutečně výběr minimálně ze třech, čtyřech kloboučků. Trhovkyně jsou ženy chápavé a rády se do této hry zapojují. Takže před příchodem Rimmy Pavlovny bývá vždycky výběr kloboučků ve velkém stylu.

Kloboučnice jsou dvě – starší a mladší. Ta, co je starší, byla v minulosti starším vědeckým spolupracovníkem ve výzkumném ústavu buď vysoce odborné, v každém případě ne bezvýznamné chemie, a ta, co je mladší, byla v minulosti mladším vědeckým spolupracovníkem stejného kdysi slavného vědeckého centra. Obecně bylo mezi trhovkyněmi velmi mnoho „bývalých“ – bývalých specialistů z různých vědeckých oborů. Kloboučnice Táňa a Zina jsou bývalé chemičky; jejich sousedka v pavilonu zleva, osmdesátiletá teta Lina, je bývalý zasloužilý geolog SSSR, soused zprava, Ljoša z Charkova – bývalý inženýr-konstruktér reaktivních létacích aparátů, teď prodává masáže, stojací věšáky, magnetické náramky, ortopedické vložky atd., ale jemu ještě nebylo padesát…

Nic člověka neprozradí jako jeho řeč, jeho konverzace. A když Anastasia Alexandrovna slyší, jak spolu na trhu s oblečením prodavačky mluví (především prodavačky, ale někdy i prodavač), jakými pasážemi zdobí letmo svoji řeč, jak správně říkají koncovky slov, jak hbitě zvládají skloňování a časování, zdá se jí, že není vzhůru, ale v paralelním světě. Tak například ne později než včera, když přicházela na trh dohodnout se u kloboučnic na návštěvě samotné Rimmy Pavlovny, docházela ke koutku s klobouky a slyšela Ljošův hlas: ‚Děvčata, vy se máte, že jste Rusky z Ruska, ale já se stal zahraničním Rusem, já dokonce ani Puškina nemohu vzpomenout:

„A dlužen mi byl čert narodit se v Rusku s inteligencí a talentem!“

Nemohu proto, že jsem se jak narodil, tak vyrostl v Ukrajině. Narodil se, a nepřihodil se.

„A ty si vzpomeň na Ševčenka,“ zareagovala mladší kloboučnice Zina, „„Jak umřu, pochovejte mě na milované Ukrajině.“ Na Ukrajině, a ne v Ukrajině, jak teď vaši říkají, což znamená, že klasik znal movu hůře, než nově se objevivší vzdělanci.“

Všem těmto lidem Anastasia Alexandrovna rozuměla, protože sama byla taková, také z bývalých, také z paralelního světa. To, co si Anastasia Alexandrovna myslí o současném životě, a to, o čem jen nejasně tuší, formuluje její telefonní přítel jednoduše a přesně, ne nadarmo občas připomíná Schopenhauera: ‚Kdo jasně myslí, jasně se vyjadřuje!‘

Jednou řekla Anastasia Alexandrovna svému telefonnímu příteli o kloboučnicích Táně a Zině – bývalých chemičkách, o Ljošovi z Charkova, bývalém inženýru-konstruktérovi reaktivních létacích aparátů, který nyní úspěšně prodává ortopedické vložky, o zasloužilém geologovi SSSR tetě Lině, která říká: ‚Současným chytrým klukům jsem pootevřeli tolik nalezišť, že jim to vystačí ještě nadlouho.

„Bohužel, je to tak,“ řekl telefonní přítel, když Anastasii Alexandrovnu pozorně vyslechl. „Přesně tak – a to je hlavní škoda čtvrté ruské revoluce. Lidé všech základních profesí – vědci, především humanitárního směru, lékaři, především specialisté, pedagogické týmy univerzit a institutů, učitelé škol a inženýři – všichni jsou vytěsněni na okraj života. Za poslední čtvrt století se u nás začala formovat stavovská společnost, a všichni vědci, literáti, všichni profesoři atd. zjevně nyní náleží do nižší vrstvy. Diskvalifikace stovek tisíc profesionálu ve všech vědeckých oblastech života – to je hlavní škoda způsobená čtvrtou revolucí. Dokonce, přepočteno na peníze, je všechno výše uvedené větší škoda než ukradené miliardy. Celé Rusko neukradnete – je příliš velké, ale zlomit osudy lidí možné je, a ony se zlomily. Není na světě jiná taková země, ve která by se během jednoho století dvakrát povedlo číslo: „Kdo byl nikým – stal se vším.“ V řeči politologů se tomu říká „výměna elit“. Nepochybuji o tom, že Rusko to ustojí, ale za jakou cenu? Nemám na mysli peníze, ale zmrzačené lidské životy. Pokud by Rusko náhle zmizelo jako jednotný stát, na jeho místě by vznikla taková černá díra, která by nepochybně pohltila celé lidstvo. Chytří lidé na Západě a na Východě dobře chápou, že je to tak, a ne jinak. Chápou a zadržují ty, co nechápou nic, kromě aktuálního prospěchu. Takže s Ruskem bude vše v pořádku, o tom nepochybujte.”

Brzy to bude 25 let, co jí přibližně v devět večer volá telefonní přítel a krátce ji informuje, jak se cítí, především o svém krevním tlaku. Poté ještě pět nebo deset minut žertují o radovánkách současného života (od politiky k cenám v prodejnách a lékárnách), mluví o svých členech domácnosti – a všechno ležérně, jako by mimochodem. Ale když vynásobíte množství jejich každodenních rozhovorů za počet let, dostanete, že si popovídali někde kolem devět deset tisíckrát a překonají deset tisíc.

Včera jí volal ze Sicilského města Syrakusy, z toho samého, kde prožil život a zahynul Archimédes. Občas jezdí její telefonní přítel po světě a volá jí vždy, bezpodmínečně, v devět večer moskevského času. Je pověrčivý, a tak nevolá jen z absolutně opodstatněných důvodů: pobyt na jednotce intenzivní péče, na palubě letadla nebo ponorky.

„Jsi můj amulet,“ řekl jí včera a hned dodal: „Ne, ty jsi můj amulet, a já tvůj. Jsme si amulety navzájem.“

„Určitě,“ radostně souhlasila.

Občas se Anastasia Alexandrovna zamýšlí nad tím, jestli mezi ní a jejím telefonním přítelem je to, čemu se říká terno. Zamýšlí se, a vždycky se jí zdá, že samozřejmě to tak bylo, určitě bylo, a asi se mohlo rozvinout v živý plnohodnotný cit. Mohl se rozvinout, ale nestalo se, a tak nějak přešel do platonické formy vzájemné náklonnosti, náklonnosti, která něčím připomínala destilovanou vodu – fakticky je voda jako voda, ale příliš čistá, zkrátka bez romantiky.

Její telefonní přítel má již dávno osm křížků, ale dosud není z „bývalých“. Samozřejmě, už nemá sil jako dřív, ale pořád je žádaný. Nedávno jí volal z francouzského kosmodromu Kourou, že je v rovníkové Guinee.

„Jsi na cestách?“ zeptala se.

„Jsem,“ odpověděl.

A oni si navzájem překrásně rozuměli, protože věděli, že z francouzského kosmodromu Kourou již hrozně dávno, ještě od sovětských dob, vypouštíme své geostacionární družice Země. Vypouštět je na vzdálené orbity z rovníku je mnohem výhodnější a spolehlivější – i tak musí letět k cíli 36 tisíc kilometrů, a postavit se na orbitu musí družice nad rovníkem, a letět stejnou úhlovou rychlostí jako matička Země. Poněvadž geostacionární družice a Země se točí stejnou úhlovou rychlostí, zdá se taková družice ze Země jako pevný bod na nebi, stejně jako družice na nízkých oběžných drahách vidíme na nebi jako létající tečky.

„Čas a prostor se pohybují v duších a osudech lidí svou cestou, která nepodléhá žádným obecně platným zákonům, možná kromě zákonů gravitace. Jsem tady, na Kuru, něco si o tom honím v hlavě, chodím podél oceánu a přemýšlím. Přemýšlel jsem, přemýšlel, a něco mě napadlo v rámci zákona o převrácených čtvercích…“

„A co je to za převrácené čtverce?“

„Tohle Ti, Nasťo, není potřeba dlouho vysvětlovat. O to více, že jsem zatím nepochopil podstatu, třeba ji ještě pochopím.“

„Pochopíš,“ ujistila ho Anastasia Alexandrovna, „kdyby nikdo, tak ty ano!“

„Děkuji. Dá Bůh, že pochopím,“ velmi upřímně jí poděkoval.

„Tak se dobereš i ke smyslu života,“ dodala jedovatě.

„Nevím. A ty sama, co si myslíš – v čem je smysl života?“

„Nemám ponětí. Asi v samotném životě,“ odpovídala nejistě Anastasia Alexandrovna.

„Bravo!“ vykřikl její telefonní přítel. „Ty jsi přímo Lev Tolstoj – on to řekl právě tak: ‘Smysl života je v něm samotném“.

„Opravdu?“ zrozpačitěla. „Ale mně se to stalo náhodou. Vypadlo to ze mě samo sebou. Promiň.“

„Proč se omlouváš? Já si to také myslím,“ zasmál se, „máme společnou nejen víru, ale jsme i spřízněné duše. My se nemáme za co navzájem omlouvat, a je mi líto…“

„Mně to je také velmi líto,“ hlas Anastasie Alexandrovny se tak vyzývavě zachvěl, že zrozpačitěla a zmlkla.

Pauza byla dlouhá, jak postřehl její telefonní přítel, – „šaljapinská“. Nicméně toho si nevšiml hned, ale až za chvíli. A najednou se také zapomněl a začal říkat něco o počasí na rovníku. Patrně to bylo jejich jediné vyznání. Od té doby hranici nepřekračovali, a ne nadarmo. I když, kdo ví, možná ne nadarmo, a možná to bylo k lepšímu, že ji nepřekračovali. Ani jeho, ani ji nikdy nepřiváděl do rozpaků jejich dvacetiletý věkový rozdíl. Věděl z vlastní zkušenosti, že opravdová žena lehko tuto věkovou bariéru překoná. Obzvláště lehko, když je kam sáhnout…

“A mimochodem, o čem tu diskutujeme? Nejen historie, ale ani osud nemívá podmiňovací způsob – kdyby jsou chyby. Nemívá, protože každý život se píše načisto – bez přípravy.” Na tomto její telefonní přítel přerušil úvahy o tom, co by se bylo mohlo stát mezi ním a Anastasií Alexandrovnou a co se nestalo. Přerušil úvahy a začal se soustředěně dívat na černé nebe nad rovníkem, na zářící hvězdy a Mléčnou dráhu, která se opravdu podobala cestě odnikud nikam.

Rozdíl mezi Moskvou a rovníkovou Guineou je dvě hodiny. Jeho náramkové hodinky ukazovaly 2:15, ale v Moskvě bylo 4:15 – a v tu chvíli zazvonil na stole neúnavný budík. Úmyslně si nedávala budík na noční stolek, aby ho náhodou ze spánku nevypnula. A pokaždé se jí ho chtělo plácnout – plácnout a spát, spát, spát… Byla mnoho let chronicky nevyspalá, od té doby co porodila dceru Natálii. První tři roky mateřství si prakticky nepamatuje, spala nebo nespala – všechno bylo pokryté mlhou, plus ještě bolesti hlavy, které ji od té doby trápily. Až tehdy, když zavedli dva víkendové dny, když přešli na pětidenní pracovní týden, až tehdy se jí ulevilo.

Jít si v pátek pozdě lehnout a pozdě v sobotu vstát bylo jedno velké potěšení, to se nedá slovy vypovědět.

Anastasia Alexandrovna se od přírody narodila jako sova, ale celý život musela být skřivan. Byla nucena. Co s tím naděláte?

Když byla sovětská vláda, spousta žen říkala: ‚Až mi bude padesát pět, půjdu do penze, pak se dospím!‘ A jakmile sovětská vláda skončila, hned bylo jasné, že vyžít z penze nepůjde, takže se bude muset pracovat a pracovat, dokud nohy slouží…

„Pamatuješ, že jsem ti dával přečíst svatého Augustina z Kartága?“ zeptal se náhle její telefonní přítel. „Již Augustin si pokládal otázky: ‚Má duše délku, šířku a výšku a není prázdné to místo, kterému říkáme duše?‘ Na tyto jeho otázky zatím nemáme odpověď, ale zdá se, že již brzy budeme mít. „Duše má je Elysium stínů“, „Cizí duše je jako mlha za úsvitu“, Duše má je tebou plná“, „Spadla duše do kalhot“, „Cizí duše je temnota“, „Duše bolí“. Ani velcí básníci, ani národ neříkají nic jen tak, a pokud něco takového řeknou, pak je o čem přemýšlet. Kromě materiálních dimenzí jsou ještě nemateriální. Dokonce i gravitační zákon všude neplatí. Ve vesmíru existují taková zákoutí, kde nefunguje.“

Anastasii Alexandrovně se líbilo, že její telefonní přítel s ní mluví nejen o zdraví, počasí, politice, o tom, kolik co stojí a jak to bude levnější – tak nebo onak, ale i o duši, o Bohu, v něhož oba věřili, i když tématu, koho dnes nazývat spořádaným věřícím, se vyhnuli.

Celý pracovní týden vstávala ve 4:15, ale do práce odcházela až v 6:00. Zatímco se Anastasia Alexandrovna sprchovala a dávala se do pořádku, máma prostírala na stůl snídani. Nejdříve jedly tvaroh s medem – „kvůli vápníku“, potom pily sladký čaj s citronem. Poté máma užívala ranní léky a dcera hlídala, aby to „dělala, jak má“. Pak si Anastasia žehlila sukni, blůzku, čistila si lodičky, nebo kozačky – podle toho, jaké bylo roční období. Nakonec mámě vysvětlila, co bude jíst během dne. V 6:00 Anastasia Alexandrovna odcházela z domu a babička „nastupovala na druhou směnu“ – připravovala snídani pro vnučku, kterou budila přesně v 6:30. A tak to bylo den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem. Někomu by se mohlo zdát, jaký to byl obyčejný, monotónní život! Ale ani babičce, ani Anastasii Alexandrovně to tak nepřipadalo. Monotónní? Ano, monotónní. Ale ta monotónnost měla svoje kouzlo. Možno říci, že první rok žily přesně podle pořekadla: žádné zprávy – dobré zprávy.

V létě šlo přežít pracovní týden lépe než na podzim a v zimě, a co se týká soboty a neděle, ty byly hezké vždycky především proto, že se na ně velmi těšily. Každý měsíc měly 20 všedních dnů, ale zato i celých 8 dní svátků!

Kromě chronické nevyspalosti, všední dny ji ničily každodenní jízdou tramvají, metrem a trolejbusem. V tom nejlepším případě zabrala jízda 4 hodiny a 30 minut denně. Za pracovní týden najezdila Anastasia Alexandrovna ve veřejné dopravě téměř celý den a noc – v tlačenici, dusnu, v návalu tisíců lidí různých národností, nepřítomně ťukajících do svých chytrých elektronických zařízení. Takže sobota a neděle byly vždycky její radost. Začínala se radovat již v pátek ráno. Běží zimou v ranní tmě, utíká, klouzajíc se po výmolech, spěchá vstříc v dáli svítící tramvaji a přemýšlí: ‚A zítra je sobota! A pozítří neděle! Maminko, já se dospím!

Po práci v pátek se jí nechtělo spát o nic méně než po práci ve čtvrtek, ale nechodila spát v deset večer jako obyčejně, ale natahovala to ještě třicet – čtyřicet minut, s radostí, že ráno nebude muset letět jako splašená, ale bude moci spát, spát a spát.

V sobotu se nebudila dříve než v deset hodin a deset – patnáct minut ještě ležela v posteli, přemýšlejíc o tom, jak se jí teď dobře leží. Před třemi lety koupila matce, dceři a sobě výborné ortopedické matrace a polštáře. Od té doby se tak vyspí lépe než dřív, dokonce během pěti hodin všedního dne. Ukazuje se, jak skvělá to je věc – ty ortopedické matrace, prostě zázrak! Každá kost odpočívá!

Poté snídaly celá rodina. Pak babička pod jejím dozorem užívala prášky – „aby všechno bylo, jak má být“. Potom se bavily o počasí, přemýšlely, kdy se s mámou půjdou projít, zda po snídani, nebo po obědě, co si vzít na sebe. Pak šly Anastasia Alexandrovna a její dcera Nataša nakoupit jídlo na blízký malý krytý trh a do obchodů, šly se „nakoupit“ na týden. Občas s sebou braly babiččinu pojízdnou tašku „Odpusť mládí“ – přece jen se toho do ní hodně vešlo a dobře se táhla.

Proč ona, jsouc na penzi, ani nepřemýšlí o tom, že by přestala pracovat? To proto, že plat jí umožňuje nejen se protlouct, ale i si dovolit něco příjemného a potřebného. Kdyby seděla doma v důchodu, mohla by jim koupit tyhle ortopedické matrace? Ne, ani náhodou. Z důchodu nešlo koupit nic, kromě chleba, čaje a cukru, brambor a pohanky nebo šedých makarónů, trochy cibule a ještě, pochopitelně, postní olej. Anastasia Alexandrovna občas přemýšlí, že velká část obyvatel státu žije přesně tak, jako žila roku 1950, pět let po válce. Ona tenkrát ještě nebyla na světě, ale máma to vyprávěla. Ano, žije tak spousta lidí, ještě ne na mizině, ale v extrémní chudobě. A o stovkách a tisících těch, co se topí v penězích, se jí ani přemýšlet nechce – to ať si vyřeší před Bohem sami.

Kdysi velmi dávno, ještě za sovětské vlády, jí padla do ruky kniha „Moji přátelé, knihy“. Občas Anastasia Alexandrovna přemýšlí, že kdyby byla novinářka, určitě by teď napsala knížku „Moji přátelé, peníze“. O čem? O penězích, samozřejmě. O tom, jakou moc teď mají nad lidmi, jak zasáhly všechny a téměř všechny změnily. O tom, jak je hrozné zůstat prakticky bez peněz. Anastasia Alexandrovna teď dokonce ani z domu nevychází s prázdnou peněženkou – pro všechny případy.

Samozřejmě, „zůstat bez peněz“ je jedna z těch hrozeb, která, možno říci, trvale visí ve vzduchu nad jejich rodinou. Jsou ještě i dvě další – jedna, jak je řadí Anastasia Alexandrovna, „vnější“ a druhá – „vnitřní“. „Vnější“ hrozba, to je ta, co se může stát ve vnějším světě, za prahem jejich příbytku. A hrozba „vnitřní“ – to je ta, co se ukrývá v nich samých, především všechny možné nemoci a neduhy. Třetí hrozbu neustále Anastasia Alexandrovna pozoruje, ne nadarmo je lékař, o to víc, že opravdový klinický lékař.

Sláva Bohu, jejich rodina je družná, opravdová, prohřátá skutečnou láskou. Pravda, nemají v rodině muže, ale jak se ukázalo, není to pohroma. Dlouhých třináct let měla Anastasia Alexandrovna zcela zákonného, úplně opravdového muže. Ale, dá se říci, že žili tak nějak, že se jejich duše nepotkaly. Asi kvůli tomu se píše: „Byla láska bez radosti, rozchod bude beze smutku“. Nyní Nataša občas přemýšlí, že dokonce i fakt existence milované dcery Nataši jí nijak nedokazuje, že byla kdysi vdaná za jejího biologického otce.

Jakou mají obranu před hrozbami? Jen samy sebe. A budeme-li brát jednu Anastasii Alexandrovnu, pak, samozřejmě, má ještě i skříň, za níž v práci sedí jak za kamennou hradbou. Prima skříň, o níž někdy přemýšlí jako o živém předmětu, a možná i živá je, to znamená, že má duši, kdo ví? Jak její telefonní přítel otevře svůj matematický zákon o duši, pak se mnohé vyjasní. Ale zatím je potřeba žít, jak to jde, a chápat, že „smysl života je v něm samém“.

Dcera Nataša je velmi vlídná, hodná a velmi ráda se objímá s babičkou – to jí zůstalo z dětství, z té nezapomenutelné doby, kdy ji babička hlídala. Ale s jejími nápadníky to není úplně jasné, a vdávat se fakticky nechce, i když už má na krku třicítku.

Někdy na konci sovětské vlády, když byly Nataše tři roky, vydala se Anastasie Alexandrovna na turistickou cestu do Itálie. Pro turisty bylo valut, co by se za nehet vešlo, a v módě byly panenky Barbie. V den odjezdu se Anastasia Alexandrovna ptala Nataši:

„Hele, mám hodně málo peněz, takže si vyber, co ti přivezu – muže pro Barbie, nebo vanu pro Barbie?“

Nataša, která si tiskla Barbie na prsa, se na minutu zamyslela a potom zadrmolila:

„Vanu. Muž není nezbytná věc.“

Tenkrát se zasmály, že „muž není nezbytná věc“, ale teď to fakticky vypadá, že opravdu „není věc“… ‚No, dobrá, jak bude, tak bude,‘ přemýšlí o tom Anastasia Alexandrovna. A co si myslí Nataša – Bůh ví… Sice o ní nelze říci, že je tajnůstkářka, ale o svých potenciálních ženiších se nerozšiřuje. Za tichého souhlasu se o tom v rodině mlčí. Jak to bude, tak to bude.

Včera, v sobotu, brala Anastasia Alexandrovna babičku k holičce, ostříhat se. Babička má svou specialistku – Světu, pohlednou odbarvenou blondýnu z Podněstří. Světa je vždycky ráda, když babička přijde, a říká, že kvůli ní drží speciální osobní nůžky právě pro ni. Sice babičku stříhá nakrátko, ale věnují se tomu se Světou dlouho a důkladně.

„Jsi skvělá, Světočko, teď mi nikdo neřekne devadesát,“ říká Rimma Pavlovna, když se podívá do velkého kulatého zrcadla nad umyvadlem. „Maximálně osmdesát devět a půl.“

„Sedmdesát devět,“ polichoceně se usmívá pohledná Světa, „kde by Vás ještě tak ostříhali?“

„Ano, nikde, Světočko, nikde. Řeknu Ti to přesně – ani v Paříži, ani v Londýně mne tak neostříhali.“

„A Vy jste tam kdysi byla?“

„Já? Ne, nikdy v životě. K čemu by mi byli, když mám doma takového mistra!“

„Proto Vás neostříhali, když se to nestalo,“ zasmála se polichocená Světa.

Babička měl veselou povahu, i když ji neměla nejlehčí – ne protivnou, ale tvrdou, takovou, jaká je nutná pro život.

Z holičství se vracely pomalu, byť se blížil konec března, ale sníh ještě nesešel a na cestičkách byla ještě spousta nebezpečného tmavošedého náledí.

„Voní to jarem,“ řekla babička poté, co nasála nozdrami ještě chladný sychravý vzduch, „hele, Nasťo, a když už jsme mne dali ostříhat, mohli bychom sehnat nový klobouk.“

„Klobouk? A proč ne? Klidně,“ ozvala se vesele Anastasia Alexandrovna, protože v tu samou chvíli si pomyslela: ‚To je tak dobře, že ještě pracuji a nesedím doma na penzi, tak můžu mámě dopřát.

Doma, v okamžiku, když máma zapnula televizor, zavolala Anastasia Alexandrovna starší kloboučnici Taťjaně a řekla, že zítra tam budou.

„Čekáme. Budeme připravené,“ ujistila ji Taťjána.

Než šla spát, dočetla Anastasia Alexandrovna „Evžena Oněgina“. Na radu jejího telefonního přítele již dávno čte před usnutím klasiku. Jak řekl její telefonní přítel – to nejen osvěžuje duši, ale dává nové síly do života. ‚Kdo tam, v malinovém baretu hovoří se španělským velvyslancem?‘ zazpíval operní baryton v posledních vteřinách předtím, než usnula. Spala dlouho, do sytosti, a probudila se v dobré náladě.

Natašu nechaly dospat a samy se hned po snídani a máminých prášcích vydaly na trh s oblečením. Byl sice malý, ale, zaprvé, jejich, po ruce, a zadruhé, co tam všechno neměli!

Kloboučnice Táňa a Zina se jako divily tomu, že přišly, ale i přistiženy nepřipravené měly co nabídnout. Klobouky, hodné Rimmy Pavlovny, byly tři, ale ani jeden jí nepadl do oka, zato ji hned zaujal plstěný malinový baret.

„Zkuste si ho, neprohloupíte,“ navrhla starší kloboučnice Táňa. „K vašemu podlouhlému obličeji se baret velmi hodí.“

Babička si hbitě nasadila malinový baret – sedl jí akorát, a rozhodně osvěžoval celkový obraz bytí.

„Kdo tam v malinovém baretu hovoří se španělským velvyslancem?“ zazpívala kloboučnice Táňa, a všichni se společně rozesmáli, poněvadž kontext byl jasný všem: Jak chemikům Táně a Zině, geoložce tetě Lině, tak Ljošovi, inženýrovi reaktivních létacích aparátů. Když Rimma Pavlovna přicházívala pro nejnovější klobouk, Ljoša byl vždy mezi jejími fanoušky.

Sněhově bílý pramen babiččiných vlasů nějak nečekaně jasně a slavnostně ladil s malinovým baretem. Všichni byli se sebou spokojeni. Když poté, co se rozloučily s prodavači, vyšly z naftalínem provoněného krytého trhu s oblečením, venku bylo stejně pochmurně jako před půlhodinou.

Včera mi na hraně mezi bděním a spánkem zazpíval sytý operní baryton: „Kdo tam v malinovém baretu…“‘ A jakmile to samé nazpívala starší kloboučnice Táňa, držíc malou hubenou babičku za rámě, Anastasia Alexandrovna se zamyslela: ‚to není jen tak, a tudíž dnes přijde ještě něco dobrého.

A jen se nad tím zamyslela, hned probleskl zpoza mraku jasný sluneční paprsek a jako smaragd se zatřpytil špinavě šedý napadaný sníh na druhé straně uličky, kterou ještě musely přejít.

„Moc ti ten malinový baret sluší,“ řekla Anastasia Alexandrovna. „Moc!“

„Děkuji,“ upravujíc si koketně baret, odpověděla Rimma Pavlovna a její malinké šedé oči se tak lstivě, tak mladě blýskly zpod brýlí, že se matka a dcera mimovolně rozchechtaly a objaly přímo uprostřed uličky. Bylo dobře, že byla prázdná a nejela po ní v tu chvíli žádná „vnější hrozba“.

19.7.2016

***

Přeložil: Václav Hrbek, 2016

Přeloženo se souhlasem autora

Povídka z knihy Václava V. Michalského – Není ti souzeno (Михальский В.В. “Не судьба”. Рассказы), vydané nakladatelstvím Soglasie roku 2017.


Přečtěte si Jaro v Kartágu

E-book ke stažení zdarmaklikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…

Tištěnou knížku získáte ZDE