Michalskij Václav VáclavovičPovídky

Václav Michalskij – Zvonice – povídka

Starý zvoník Akinfij a jeho osmiletý vnuk Feďka bydleli ve zvonici. Kostel vyhořel od letecké pumy. Zůstaly z něj jen očouzené zdi, a zázrakem se zachránila střecha nad zvonicí.

Děda a vnuk spali na širokých kamenných výklencích.

Akinfij prožil v tomto městě téměř sedmdesát let, a všichni ho od vidění znali. A když chodil po domech prosit s Kristovým jménem na rtech o kousek chleba, aby mohl nakrmit vnuka, lidé se s ním dělili o to poslední, co měli.

Před třemi dny, když se vracel k sobě do zvonice, šlápl na příkrém schodišti vedle, upadl a zlomil si nohu.

Když se Feďka druhý den chystal jít prosit místo dědy o almužnu, Akinfij mu to zakázal.

„Od mládí se naučíš, že se celý život budeš ohýbat jako vrba ve větru… Neopovaž se!”

„A co budeme jíst?“

„Kůrka chleba ti bude stačit, já moc nepotřebuju… Jsem starý – i tak jednou umřu. Odpočinu si a půjdu sám. A tebe ať to ani nenapadne.“

Akinfij ležel a díval se skrz pruty ohořelé mříže. Díval se a poslouchal, jak se poštěkává cizí hlas…

Dole se rozléhalo malé, ale staré město, které popelem a žárem za poslední tři hrozné roky doslova zešedivělo. Bezhlavé kostely trčely na vršcích, jako by to byly ohořelé pařezy. Během dne, zvedajíce prach, pochodovali po ulicích fašisté. Po nocích za městem, v roklích, se ozývaly salvy popravčích čet. Děda Akinfij se modlil za zničení mizerných pohanů. Občas upadal do neklidného stařeckého spánku, ale ani tehdy nepřestával popraskanými rty drmolit prokletí.

Sotva se rozbřesklo, když děda náhle vzbudil Feďku.

„Co se děje, dědo?“

„Koukni, co se tam děje? Slyším, ale nerozumím,“ poprosil vnuka a ukazoval do okna.

Feďka si kleknul a připlácnul nos na studenou mříž v okně.

Všude bylo ticho. Feďka neuviděl stráž u velitelství a na bývalém trhovém náměstí již nestála německá auta. Feďka si, aby se přesvědčil, že dobře vidí, protřel oči. Chlapec se rozhlédl po celém panoramatu města.

Vzdálený šedý vrch již korunoval malinový obrys slunce a… tohle je co? Po cestě, která se táhla od slunce, jely do města tanky, mnoho tanků s rudými hvězdami.

„Dědečku! Dědo!“ zakřičel Feďka.

„Co? Co se děje?“

„Dědečku! Naši! Naši!“

Akinfij se zvedl na loktech a… padl na hromadu roztrhaných podložek, které mu sloužily jako čelo postele.

„Zvoň! Zvoň…“ zachraptěl děda.

Velký černý zvon jim visel nad hlavou, vedle něj ještě menší a úplně malé zvonky. Už dávno nezvonily.

Feďka trhnul za lano velkého zvonu, ale ten odpověděl hluše a slabě.

„Víc! Víc! Vnoučku! Miláčku, zatáhni pořádně! Víc!“ křičel Akinfij.

Feďka tahal, tahal, tahal ze všech sil, ale nedařilo se mu, zvon lenivě vrčel jako starý sytý pes.

„Pomoz mi vstát,“ nemohl to vydržet děda.

Ztěžka se dotáhli pod zvon. Starý zvoník hbitě uchopil suchými prsty kostnatých rukou konce provazů.

„Drž mě. Pořádně mě drž,“ přikázal vnukovi.

Feďka doširoka roztáhl nohy a objal dědečka rukama. Trošku se zakymáceli, on držel, co to šlo, ale Akinfijovo tělo na něj bylo těžké. Feďkovi vystoupila na čele rudá žíla, ale držel, činil se ze všech svých malých sil a ruce nepovolil.

„Bim! Bim! Bam! Bilim-bam! Bim!“

Nikdy v životě Akinfij nezvonil tak čistě a krásně.

Zvony nad městem zvonily jako stříbrný déšť…

***

Přeložil: Václav Hrbek, 2019

Přeloženo se souhlasem autora

Povídka z knihy Václava V. Michalského – Není ti souzeno (Михальский В.В. “Не судьба”. Рассказы), vydané nakladatelstvím Soglasie roku 2017.


Přečtěte si Jaro v Kartágu

E-book ke stažení zdarmaklikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…

Tištěnou knížku získáte ZDE