Dnes mi je 77. Ať se na to podíváte z jakékoliv strany, je to hezké číslo, ale jestli je to hodně nebo málo, stejně nevím. Dávno jsem si všiml, že lidé zbytečně vymysleli počítání věku, ale pokud by to nedělali, bylo by to dobré už jen proto, že by se nikdo nesoužil počtem prožitých let.
Nicméně, je mi 77. A tak stojím na své narozeniny na asfaltové cestě bělavé od vápencového prachu, která běží podél plotu rozlehlého hřbitova města Syrakusy na Sicílii. Stejného města, kde prožil svůj život plný osvícení a nesmyslně zahynul veliký Archimédes. Natolik veliký, že dokonce samo město Syrakusy, které je mnohem starší než dva tisíce let, je významné tím, že se v něm narodil Archimédes. Přesně tak, jak psal Sergej Jesenin o sobě a své rodné obci Konstantinovu,
„Které jen tím bude významné,
že tu kdysi bába porodila
skandálního ruského rétora[1]“.
Mám pocit, že jsem byl v Konstantinovu ve druháku Literárního institutu, když mi bylo 23. Skutečně mi někdy bylo 23?
Bůh nám dal neuvěřitelné možnosti, když nás obdařil představivostí. Stojím teď na Sicílii, u hřbitova města Syrakusy, a v duchu před sebou vidím vysoký sráz a zátopové území Oky, které se vine mezi nedozírnými záplavovými loukami, tu jako modrá, tu modrající se stuha. Modrá v těch místech, kde je řeka osvícena sluncem, a namodralá tam, kde hází stín bílé stohy kučeravých mraků na vysokém hebce modrém nebi.
Modrá, zelená, bílá – takové bohatství přírody! Asi to bude přece jen pravda, že mi kdysi bylo 23. Vzpomněl jsem si na sráz v Konstantinovu a mimovolně uvěřil na svou minulost. Najednou se mi vybavil verš velikého básníka: „Živote můj, ty ses mi zdál?“[2]
U brány hřbitova města Syrakusy, jako u všech hřbitovních bran, prodávají květiny. Koupil jsem si sudý počet rudých karafiátů a vstoupil na hlavní hřbitovní alej. Tyčily se zde masivní, rozměry působivé památníky bohatým a velmi bohatým lidem. Památníky s truchlícími pannami ve skutečné velikosti a anděly v záhlaví. Hrobky podél hlavní aleje byly tak velké, že se podobaly kaplím nebo malým bytům. V jedné z nich jsem spatřil za čistě umytými okenními skly stůl pokrytý bělostným ubrusem a za ním čtyři židle s vysokými opěradly. Zajímalo by mne, jaká společnost se schází u tohoto stolu během neklidných nocí za úplňku?
V druhé a třetí řadě od hlavní aleje byly památníky menší, a dále pak množství nevelkých bílých mramorových desek s malými stélami. Přešel jsem k náhrobkům po pravé ruce a zastavil se u jednoho z hrobů. Levý roh malé desky se sesedl do země, ale stéla se ještě nenaklonila, a přečetl jsem na ní:
Evelyn Russo
1968-2007
Poměrně mladá žena, dokonce i teď by jí bylo 47. A podle všeho ji tu dávno nikdo nenavštívil. Položil jsem na bílou mramorovou desku rudé vzpomínkové karafiáty a poklonil se prachu neznámé.
Ještě před hodinou, když jsem se procházel po nábřeží Syrakus, bych ji mohl potkat, ale nesetkali jsem se v čase a prostoru.
Syrakusy jsou město s vůní věčnosti. Od jeho pobledlých budov vane nesmrtelnost. Kolik neuvěřitelné vynalézavosti prokázal Archimédes, když bránil své rodné město před Římany. Ohromné jeřáby postavené podle jeho nákresů a pod jeho vedením chytaly do svých kleští římské lodě u mola a převracely je do moře. Nejsilnější katapulty metaly na římská plavidla klády a kameny o váze až čtvrt tuny. Dosud nerozluštěný systém zrcadel z nábřeží podpaloval slunečními paprsky římské lodě daleko na rejdě.
Osm měsíců bránili občané Syrakus své město vlastními silami a Archimédovým géniem.
V důsledku zrady město padlo a jeho veliký syn Archimédes byl podříznut opilým římským vojákem na prahu svého domu. Vojákem, který neměl tušení koho, jen tak mimochodem, vraždí…
Před usnutím jsem trochu přemýšlel jak o tom, že mám dnes narozeniny, tak o Moskvě, kam se budu muset vrátit, o Syrakusách, které Archimédes bránil. Na rozhraní mezi spánkem a bděním se mi zdálo o syrakuském nábřeží v mlžném dýmu, nejasně rozpoznatelných katapultech a Archimedových zdvihacích mechanismech, které převracely římské lodě, letící siluetě neznámé a někde po straně se chechtaly moje dvě sedmičky, vesele jako kluci, co se spolu hihňají buď nad minulostí nebo nad budoucností.
77…
[1] S. Jesenin – „Русь советская“ v odkazu ZDE
[2] Celá báseň „Не жалею, не зову, не плачу“ (Jesenin) v odkazu ZDE
***
Přeložil: Václav Hrbek, 2016
Přeloženo se souhlasem autora
Povídka z knihy Václava V. Michalského – Není ti souzeno (Михальский В.В. “Не судьба”. Рассказы), vydané nakladatelstvím Soglasie roku 2017.
Přečtěte si Jaro v Kartágu
E-book ke stažení zdarma – klikněte na tento odkaz – dále “Koupit” – do “Slevový kupón” uveďte: JVK a klikněte na “Použít”…
Tištěnou knížku získáte ZDE