https://pixabay.com/cs/orpheus-jeskyně-jeskyně-orfeus-117480/

Václav V. Michalskij – Orfeus – povídka

Orfeus

Václav V. Michalskij

 

„Orfea ukamenovaly děvky, takzvané bakchantky. Řeka Hebros odnesla jeho tělo na širé moře. A ono stařičkou kitharu, na které dříve hrál, přineslo k ostrovu Lesbos. Tam ji vylovily dobré Lesbianky, a protože ji nepotřebovaly, daly ji bohům na Olymp. Ti ji umístili na nebesa a nazvali Souhvězdím lyry. Od té doby v noci svítí. Támhle, kde staví televizní věž, teď prší, a tak není vidět,“ říkám Orfeovi.

Sedí přede mnou za stolem v černých saténových trenýrkách ke kolenům a ve vybledlém nátělníku. Jíme přímo z pánve brambory smažené na slunečnicovém oleji. V rohu, na stolečku, stojí harmonika, on na ni hraje a zpívá chraplavým hlasem své překrásné písně, a díky tomu jsem mu začal říkat Orfeus. Orfeus byl neduživý, malinký, měl zažloutlé zuby a předčasnou pleš. Ještě není slavný a bojí se šilhavého správce, který byl kdysi dozorcem ve vězení. Nyní žije Orfeus na koleji nelegálně. V těchto dnech ho vyloučili z institutu „za nadužívání alkoholických nápojů a za posmívání se svatým“. Nepije více než ostatní a posmívat se svatým nezamýšlel. Jednoduše sebral z pater portréty ruských klasiků, dal si je do pokoje a besedoval s nimi. Komu by se nechtělo posedět si v dobré společnosti?

Orfeus byl stydlivý, tichý člověk, plavající v moři, trávící čas mezi obyčejnými lidmi, s tesknou bolestí v plytkém hrudníku. Tato bolest ho mučí, hlodá, neopouští ho dnem i nocí. Zdá se mu, že všude slyší verše, zvuky… Proto, když se napije, začne být drzý, hrubý a vrhá se hlavou proti zdi. Pravda, mne nikdy neobtěžuje, nevím proč, tak to prostě je.

Už je po půlnoci. Můj spolubydlící odjel k sobě domů, do Podmoskovje, a vyloučený Orfeus bydlí na jeho posteli. Ještě nepřemýšlí o tom, že přijde doba a desítky spolužáků se zjeví jako jeho bratři a budou upřímně říkat, že se od něj nehnuli ani na krok, dělili se s ním o chléb, vodu, sůl, vodku a o co ještě? Nikdo se o nic nedělil. A já také ne. Každý si žil svůj život. A když se stávalo, že se společně jedlo, vypilo víno, občas jsme si mezi sebou půjčili tři ruble, dá se tohle počítat? Byli jsme mladí, a každý z nás se považoval za Orfea, s lirou, ale ne s harmonikou. A nebylo v tom nic jiného.

Je čas spát. Zítra je potřeba vstát dřív, vrátit prázdné lahve, které v naší boudě přijímají jen do jedenácti dopoledne. Vrátíme je a koupíme šproty a čaj. A náš den bude tak překrásný jako tento májový déšť, co se třpytí za dokořán otevřeným oknem, pršící v noci svými zpívajícími strunami, které jsou natažené na veliké lyře života.

„Je potřeba si vážit tohoto mýtu,“ zamyšleně říká Orfeus, „je divné, že ho zabily ženy…“ Dívá se do dáli za dešťovou oponu, za oponu budoucích let. „Je to divné,“ opakuje sotva slyšitelně, a temná hrůza prozření se mihotá v jeho zvědavých, nehybných očích.

Ale možná bylo všechno jinak, možná jsem si tento poslední detail teď vymyslel, když vím, že je na Orfeově hrobě postavený památník s nápisem: „Velkému ruskému básníkovi…

1976

Originál: Орфей

Překlad © Václav Hrbek a Roman Gončarov, 2016, 2018

Povídka z knihy Václava V. Michalského – Není mi souzeno (Михальский В.В. “Не судьба”. Рассказы), vydané nakladatelstvím Soglasie roku 2017.

 
Zdroj: so-glasie.ru