Václav V. Michalskij – Osamělý je všude na poušti – XIII. kapitola – ukázka z románu

Václav V. Michalskij
Osamělý je všude na poušti
(Jaro v Kartágu)

ČÁST TŘETÍ

„Hvězda nad hlavou,
hvězda nad rodným domem
a mé matky smutná ruka…“

Bělogvardějská píseň, neznámý autor[1].

XIII.

V Hadžibekově domě se Marija cítila pohodlně. Ani Hadžibek, ani jeho milé ženy Chadiža a Fatima ji nijak neomezovali, ani nedráždili. Ačkoliv byli z různých vrstev společnosti, a dokonce z rozdílných kmenů. Naštěstí je sjednocovalo to, čemu doktor François říkal arabským slovem šaraf, které v sobě zahrnovalo celou řadu významů. Čest, důstojnost, šlechetnost, taktičnost, zdrženlivost. Jak řekl během Mášenčina pobytu v paláci generálního guvernéra doktor François:

„To slovo znáte od dětství, mademoiselle Mari. Do francouzštiny a ruštiny se dostalo jako šarf[1]. Ano, ano, ten samý, co nosí na krku. Možná, že měli na mysli to, co přikrývá duši. Ale to je má verze, netrvám na ní.“

Doktor François měl ke každému slovu, v libovolném jazyce, který znal, svoji verzi. A díky tomu bylo jeho vnímání světa záviděníhodně široké, krásné a vždy smysluplné tím nejneočekávanějším způsobem poodkrývajícím podstatu mnoha slov, jejich dřeň.

Mášenka to pochopila velmi brzy a jednou mu řekla:

„Závidím vám, doktore François! Až s vámi jsem pochopila, jakou rozmanitost přináší do života znalost jazyků, jak povznáší intelekt a duši. Jste nejbohatší ze všech mých bývalých i současných známých.“

„Děkuji, mademoiselle Mari,“ odpověděl jí rusky. A aby zformuloval přesněji svou myšlenku, ihned přešel do francouzštiny. „Děkuji, ale tak to vůbec není. Znal jsem polygloty, kteří byli veskrze prázdní lidé. Suma znalostí nedává ani talent, ani rozum, ani intuici. A to jsou tři pilíře, na kterých stojí vše podstatné jak ve vědě, tak v literatuře, tak v umění. Vy asi řeknete, že jsem zapomněl na pracovitost? Samozřejmě, že bez pracovitosti se nepovede nic, ale ona také nic nedefinuje. Jak zdůraznil jeden chytrý člověk, už si to přesně nepamatuji: Umění vždy ohrožovala dvě monstra. Umělec, který se nestal mistrem a mistr, který nebyl umělcem[2]. Je to řečeno přesně. Bohužel, na světě je příliš mnoho mistrů, kteří se udělali z ničeho, jen železný charakter, železná vůle, pracovitost, obecná obratnost povahy, lstivost, nestoudná drzost, domýšlivost, cílevědomost a žádný talent. V lepším případě, schopnosti.“

Jak šel čas, Mášenka se čím dál častěji přesvědčovala o pravdivosti slov doktora François. Kde teď je, milý, dobrý François? A co je s Claudine? Hodně Nicole zestárla? Žije ještě starý nášivkář Maur, co vyšíval stříbrem fialový brokát na sedla pro jejího koníka Fridricha?

Od té doby, co se Chadiža zmínila o návratu dřívějšího generálního guvernéra do Bizerty, se všechny tyto otázky honily v hlavě Mariji Alexandrovny. Několik dní odkládala cestu, i když od začátku věděla, že musí jet k Nicole. A tam to nějak dopadne…

Pamatovala si, že Nicole je ranní ptáče. Takže chytit ji doma bylo možné jen hned po snídani. Jinak nebyla šance. Může být na sto místech za svou zábavou a pořád někam spěchá. Do města, na moře, na rozvaliny Kartága, do Tunisu nakupovat, navštívit místní knížata. Nechytíte ji a ani neuhádnete, kde může být. Den před tím večer požádala Marija Alexandrovna pana Hadžibeka o bílý kabriolet Renault, se kterým jezdili ten den, kdy koupila bitevní loď „Generál Alexejev“. Řekla, že si chce „zaskočit do Bizerty, podívat se na svou loď“.

„S řidičem?“ zeptal se pan Hadžibek.

„Ne. Ráda jezdím sama, dobře to víte.“

„Jak si přejete, mademoiselle Mari. Vidím vám ve tváři, že jste vymyslela něco velmi zajímavého?“

„Chtěl jste se mnou pro každý případ poslat dozor?“ drze hledíc do malých hnědých očí pana Hadžibeka, zeptala se Mari. Už dávno si osvojila tento způsob, jak s ním mluvit. Bez okolků, přímo, vesele a nenuceně. A panu Hadžibekovi se to velmi líbilo, užíval si vtipkování s krásnou ženou a cítil se jako mladý a pohotový muž.

I teď jí odpovídal vesele a, jak se mu zdálo, neobvykle hbitě:

„Myslím, že ani deset pozorovatelů vám nebude stačit! Nebuďte tajemná, co zajímavého schováváte?“

„Zatím ještě ne,“ usmála se záhadně Mari. Chtěla, aby jí neuvěřil, a on jí neuvěřil. Ze zkušenosti věděla, že chcete-li, aby vám neuvěřili, řekněte čistou pravdu a jen se při tom usmějte. Bohužel, zatím s lodí ještě nic nevymyslela, ale chtělo by to… Brzy bude platit za její kotviště v zátoce Karuba. Teď je to její starost. Marija Alexandrovna se spoléhala, že to vyřeší, samozřejmě, přes Nicole. Cítila, že především v paláci generálního guvernéra Bizerty musí začít nový kruh její cesty na vrchol. Ale pan Hadžibek nemusí, dokud nepřijde správný čas, vědět o jejích vazbách. A uchovaly se tyto vazby? To je otázka všech otázek… Anebo ji vyhodí rovnou od vrat? A co když jí Nicole neodpustí? Co potom… potom bude muset jet do Paříže a usilovat o audienci u maršála Pétaina. ‚Heslo: Bizerta. Odpověď: Mari!‘ Jenom tak, jiná cesta není. Jinak děla z bitevní lodi neprodá nikdy. Co se týče děl, má nápad, i když, pro nezasvěcený pohled, dost divoký… Bankéř Jacques by ji pochopil z půl slova a schválil by to, strýček Paša by to pochopil, ale „nikoho už nemá a tamti jsou daleko…“ Na ministerstvu války je určitě člověk, schopný pochopit a rozhodnout, ale jak se k němu dostat?

Marija Alexandrovna se přinutila jít si lehnout dříve a vyhodit z hlavy strachy a pochybnosti. Musela se pořádně vyspat, aby vypadala svěže, a to znamená jistě. Neznala sovětský vězeňský aforismus: ‚Nevěř, neboj se, nepros‘, ale byla povahou hráč od přírody, chápala, že je potřeba mít hlavu vztyčenou a nikomu neříkat o svých zájmech. Během let utrpení a boje o přežití se naučila používat tělo i ducha, takže se tuto noc nespavostí nemučila.

Pět minut před tím, než měl zazvonit budík, se Mari zdálo o rezavé jezevčici Palmě, kterou měli u nich doma v Nikolajevu. Přátelsky jí drkala chladným nosem do krku a do obličeje, pokoušela se ji olíznout.

„Co to děláš, Palmo, fuj!“ oháněla se Marija. „Fuj!“

Než neotevřela oči, ještě v polospánku, ji zvesela napadlo, že je to skvělý sen. Dej Bůh, ať je k užitku! A nakonec jí probudil zvučný smích malých Musi a Sulejmana, kteří si již dávno hráli v její široké posteli, lechtali jí pod bradou a líbali na tváře, na krk, na víčka.

Když mírně pootevřela oči, uviděla své svěřence v celé kráse. Takoví malí černoocí andílci v bílých pelerínkách. Obyčejně se probouzeli do rozbřesku, ale dnes, když se jim to povedlo ještě dříve, utekli ze své ložnice a prokradli se spícím domem ke své „mámě Máše“, přesně tak je naučila jí říkat.

„Ach, vy moji krasavci,“ zašeptala nahlas a oba klučinové zahrnuli celý dům tak radostným, vítězným křikem, že v tu chvíli se jejich matka objevila na prahu pokoje. V noční košili, s rozpuštěnými vlasy, bosá, s překrásnýma očima planoucíma spravedlivým hněvem.

„Zastav se!“ zvedla ruku Marija. „nenadávej, Fatimo! Díky nim se mi zdál krásný sen. Dobré ráno, děti!“

„Dobré!“ odpovídali sborově rošťáci rusky.

Marijin úmysl s ruštinou slavil úspěch, chlapci žvatlali rusky tak plynně jako arabsky, a o dost lépe než francouzsky.

Marija je vzala do náručí a začala pusinkovat jejich šibalské snědé obličejíky.

„Mňam, vy tak krásně voníte! Ach, vy moje zlatíčka! Pojďte, zazpíváme si. Raz! Dva! Tři!“

Ale v tu chvíli zazvonil budík na nočním stolku, a oba hoši se vyrvali z objetí své vychovatelky a hrnuli se ho vypnout. Věděli, že musí zmáčknout červený knoflík. Jednomu z nich se to povedlo. Musa křičel, že jemu, a Sulejman, že jemu!

„Dobrá, zvítězili jste oba!“ smířila je Marija. „A teď písničku. Raz! Dva! Tři!“

A oni sborem zazpívali:

„Husy, husy!
ga, ga, ga.
Vy chcete je jíst?
Ja, ja, ja.
No, tak leťte domů.
Nemůže.
Šerý vlk se schoval pod horu,
nenechá nás jít domů….“

Ruská písnička zazněla na africkém břehu tak skvěle, že se Fatima, dívajíc se na svá dítka, málem rozplakala dojetím.

„Jsi skvělá, Mari, daruješ jim celý stát!“

„Ano. Daruji jim Rusko, snad se to bude hodit. Víš, pro nás, pro Rusy, je snad nejdůležitější slovo.“ A vysvětlila Fatimě arabsky, co znamená „snad“.

„V arabštině je také takové slovo, rubama.“

„Děkuji, a to jsem nevěděla. Vidíš, jak je užitečné ráno vstávat. Zbytečně se rusky neříká: Kdo ráno vstane, tomu Bůh nadělí.“

„My to máme také tak. Kdo ráno vstane, nedostane berana, ale bahnici, to znamená březí ovci.“

„No, tak jsme se naučily další slovíčka!“ zasmála se Mari. „Vezmi si své krasavce!“ chytila je do náručí a předaly si je. „A já se projedu do Bizerty!“

„Šťastnou cestu!“

Ráno se Marija Alexandrovna obyčejně omezovala na šálek kávy. Tentokrát jí dělala společnost starší žena pana Hadžibeka Chadiža a Fatima se starala o děti. Usadily se na odkryté terase, ze které ještě proudil osvěžující chlad, jenž se za noci usadil v temně hnědých pórovitých kamenech, ze kterých byl postaven dům a všechny nalepené přístavky. Chadiža slíbila, že uvaří „opravdovou berberskou kávu“.

„Udělám to jako moje máma,“ řekla, když odcházela do kuchyně. Brzy přitáhla kovaný železný stolek se žářištěm, plným rozžhavených uhlíků v písku, a přímo na ně postavila džezvu s kávou, kterou měla uvařit.

Bylo z ní omamující aroma. V přesnou chvíli Chadiža sundala džezvu z uhlíků a nalila kávu do malých koflíčků. Jeden podala obřadně Mari a druhý postavila před sebe na stůl. Odtáhla žářiště s uhlíky dál, aby na ně nesálalo a sedla si na židli s vysokým opěradlem.

„Krásně voní! Nevzpomínám si na takovou voňavou kávu!“ sladce přivírajíc víčka, pochválila Marija hospodyni, nasála rozechvělými nozdrami obláček vůně nad koflíčkem s kávou, „O-o-o-!“

Hospodyně byla šťastná.

„Ano,“ řekla Chadiža polichoceně, „i Hadžibek miluje mou kávu, i když Fatima také dělá dobrou,“ dodala velkoryse.

Marija seděla tváří k moři, k polorozpadlým lázním římského imperátora Antonia Pia, a Chadiža se mohla těšit fialovohnědými výběžky Pobřežního Atlasu. Současně měla před očima zahradu u domu s jejími věčně zelenými keři oleandru, červenými růžemi, šupinatými kmeny datlových palem a bílou vápencovou cestu, která vedla k hlavnímu příjezdu.

Jako vždy, když skončilo období větrů, bylo moře klidné a nebe vysoké, čisté a bez jediného peříčka od horizontu k horizontu. A tam, v obrovských lázních, se objevili monsieur Piccard a chlapci Ali a Mahmoud. ‚Jsou skvělí,‘ přemýšlela Marija. ‚Piccard je skutečný vědec!‘ Měla ráda posedlé lidi, sama byla taková. Nejdříve práce, potom zábava.

Bystrozraký monsieur Piccard spatřil Mariju na terase a zamával jí na pozdrav bílou korkovou helmou, kterou si ještě nestačil vzít. Marija odpověděla zamáváním. On to pochopil po svém, hned předal helmu chlapci Alimu a vydal se k domu. Monsieur Piccard nepromeškal příležitost, aby zkřížil s Marijou cestu. Ve stejné době se snažil, jak mohl, nedávat najevo svoje city. Možno říci, že city v něm vzplanuly na první pohled. Dosud před žádnou ženou nebyl monsieur Piccard tak nesmělý jako před Marijou. V její přítomnosti dřevěněl jako puberťák a ztrácel hlavu tak, že to všichni viděli. Zlobil se, nervoval a mluvil nevhod. Chvíli měl pocit, že Mariju miluje, chvíli, že ji z celého srdce nenávidí. Ale o to více jí stálo za to udělat jakékoliv gesto, protože se jí okamžitě vrhal naproti. Monsieur byl zkušený lamač ženských srdcí, ale tady padla kosa na kámen, až jiskry lítaly! Monsieur Piccard samozřejmě neznal Puškinovy verše: Čím méně ženu milujeme, tím snáze se jí líbíme… A všechny zkušenosti z předchozích vítězství mu napovídaly, že je to přesně tak, a ne jinak. Napovídaly, ale nepomáhalo to…

Marija si uvědomovala svou moc nad věhlasným archeologem. Těšilo ji mít ho pro zábavu. Již viděla jeho početné vědecké práce vydané na nejlepších univerzitách v Evropě. Věděla, že je rozvedený, ale ani to jí neuchvacovalo. Ne, nebyla ženou, co by nenáviděla muže, leccos prožila: ‚Nehřeší ten, koho nesvádějí.‘ Hodně bouřlivé roky si prožila díky svému osudu. Příliš se potulovala po cizích státech a cizích koutech od té doby, co odjela z pevnosti Jabal-Kebir studovat do Prahy. Bez milostných afér se to neobešlo, ale žádná se jejího srdce prakticky nedotkla.

„Nikam nepojedeš!“ zasmála se najednou Chadiža, které milovala překvapení všeho druhu a ostré zvraty, které osvěžovaly monotónnost života.

„A to jako proč?“

„Auto nefunguje. Podívej!“

Marija se ohlédla a uviděl, že dva sluhové a řidič, Berber v červeném fezu, tlačí bílý kabriolet k příjezdu.

Ženy dopily kávu a šly z terasy k autu.

V bílém, širokém klobouku s béžovou obrubou, ve vypasované hedvábné blůzce, plátěné sukni do zvonu s šikmými béžovými vzory tvaru čtverce a lehkých béžových polokozačkách na tenkých podpatcích vypadala Marija elegantně a výrazně prostě. Jen pastýřská plátěná taška přes rameno a neobyčejně silná achátová přezka na opasku dávaly vědět o tom, že jednoduchost není způsobena chudobou, ale vybraným vkusem. Marija měla lehkou chůzi, světle hnědé oči zářily životní silou, odhalený krk a tvář dýchaly svěžestí. Nebyla ani trochu namalovaná, což z ní dělalo velmi mladou a, pohledem nezkušeného člověka, docela jednoduchou slečnou.

„Nestartuje, mademoiselle Mari!“ postěžoval si řidič, když Chadiža s Marijou přišly k autu.

Marija mlčky obešla kabriolet, pohladila jeho lakovaná křídla, kapotu, naklonila se nad ní, jako by se zaposlouchala. Uměla být tajemná a milovala hrát hlupačku.

„Je potřeba pozvat technika z Tunisu,“ řekl řidič.

„Dejte mi klíčky,“ poprosila ho Marija.

Řidič jí podal klíčky do zapalování s přívěskem v podobě malinkého velblouda.

Marija si sedla za volant. Jednou, podruhé, potřetí, počtvrté vyzkoušela auto nastartovat, ale nepodařilo se.

„Je potřeba poslat pro mechanika,“ zopakoval unyle řidič.

„Radši pošlete pro šroubovák,“ velela Marija.

„Sám ho přinesu,“ zamumlal berberský řidič v červeném fezu a, krče rameny (no dobrá, splním panský rozmar), odešel do garáže.

Mezitím se okolo auta shlukli fanoušci. Monsieur Piccard, pan Hadžibek, Fatima s dětmi, dokonce i z kuchyně se vyšel podívat kuchař, jak se události rozvinou.

„Hraběnko, a co hodláte dělat s autem?“ ¨zeptal se uštěpačně monsieur Piccard, za jehož širokým pasem byly připevněné látkové rukavice. Jeho rukama procházely stovky kilogramů úlomků cihel a kamenů.

Řidič přinesl sadu šroubováků a otevřel kapotu auta.

Marija došla až těsně k monsieur Piccardovi, mrkla a hbitě vytáhla zpoza opasku rukavice:

„Mohu si je půjčit, monsieur?“

„No, no,“ zaraženě zamumlal archeolog.

Marija si vybrala potřebný šroubovák, oblékla si rukavice, vyšroubovala šrouby na krytu rozdělovače, sundala kryt, seřídila vůli mezi kontakty, která byla příliš malá. Vrátila kryt na místo a zašroubovala ho. Sadu šroubováků hodila na podlahu auta. Rukavice předala s úklonou monsieur Piccardovi:

„Skoro se nezašpinily“.

Archeolog si převzal rukavice a nevěděl, co říci.

„Zavři kapotu,“ zavelela Marija řidiči.

Ten poslechl.

A v tu chvíli sedla Marija za volant, zabouchla dveře a otočila klíčkem. Motor nastartoval na půl plynu. Marija zvedla ruku nad hlavu: Caesar vás zdraví! Stroj se plavně odrazil z místa. Aplaus, výkřiky ‚Bravo!‘ a vítězný vřískot jejích malých svěřenců se vzdaloval za zády. Marija nepovažovala za nutné se obracet, ale jen přidala plyn. Bílý kabriolet letěl střemhlav po bílé cestě.

[1] Česky šál, šála. Rusky – šarf, arabsky – شرف (pozn. Přek.)

[2] Tento výrok patři polskému spisovateli Bolesławu Prusovi (1847–1912). Vlastním jménem Aleksander Głowacki, autor známých románů „Farao“ a „Loutka“.

[1] Dále byly tyto řádky použity jako citáty v básních ruských autorů Vladimíra Sokolova a Nikolaje Rubcova.

Polní hvězda,
polní hvězda nad otčímovým domem
a matky mé je
smutná ruka…“

Polní hvězda ve zledovatělé mlze,
zůstaneš se dívat do ledové díry.
A na hodinách již odzvonilo dvanáct.
A spánek zakryl vlast mou…

Nikolaj Rubcov. 1964.

 

Střepina písně tvé
včera nad tichým Donem
z cizích úst
dohnala mne z daleka.

Vladimír Sokolov. 1963.

Neznámých talentů v Rusku nemáme pravděpodobně méně než nepohřbených vojáků.

Předchozí VIII. kapitola

Následující XIV. kapitola

Předfinální verze textu

Překlad © Václav Hrbek, Roman Gončarov 2017

Ukázka z I. kapitoly připravovaného vydání druhé části sextalogie Václava Michalského Jaro v Kartágu s názvem Osamělý je všude na poušti.