Václav V. Michalskij – Osamělý je všude na poušti – XXI. kapitola – ukázka z románu

Václav V. Michalskij
Osamělý je všude na poušti
(Jaro v Kartágu)

ČÁST ČTVRTÁ

„Jsem člověk, nadán jako Bůh,
poznat smutek všech států a všech dob!“

I. A. Bunin

XXI.

Jakmile Marija překonala duševní zmatek, způsobený setkáním se synem inženýra mechanika, rozhodla se, že plout tento týden do Marseille nemá smysl. Mechanik se dva dny nadře s motorem, více než den se budou houpat na moři a den se potáhnou vlakem do Paříže. To už bude pátek, tak jaký má smysl plout?

‚Radši založím firmy na stavbu cest. Že by mi carek Issa podstrčil nápad? Budu se zabývat firmou, licencemi a vším, co s tím souvisí. A s chlapečkem Míšou to bylo krátké poblouznění. Jsem pro něj příliš stará, a on pro mě…‘ Marija chtěla dojít k tomu, že je pro ni příliš mladý a celé je to absolutní hloupost, ale nějak jí to nešlo. Opět se nad sebou zamyslela, že lže pro záchranu… Pro záchranu čeho? Toho je tolik. Ale především klidný život. Srdce se jí sladce zachvělo v předtuše neznámého a nepoznaného. Tohle se jí ještě nestalo. I v pubertě, se strýčkem Pašou, to bylo úplně jiné… Těžko říct, co by si ještě usmyslela a napředstavovala, ale najednou se na molo přihnala Nicole, vylezla na jachtu, našla ji v kajutě a roztrpčila se, že cesta se odkládá a radostně zabrebentila:

„Neplujeme? Skvělé! Tak budeme malovat Kartágo! Hned pošlu pro skici, plátna, barvy a půjdeme na rozvaliny Kartága, chceš?“

„Ty vždycky najdeš řešení,“ podpořila ji Mari, „už si nevzpomínám, kdy jsem naposled držela v ruce štětec. S radostí si něco namaluji!“

„Všimla sis, co za krasavce se trápí s plachtami?“ A Nicole ukázala nahoru na strop kajuty ozdobený libanonským cedrem. „Moc krásný mladík! Ale podstata není v kráse, ale v tom, že nebyl jako všichni, byl jiný. Jako by měl nějaké vnitřní světlo. Rozumíš mi?“

„Nevím, o čem mluvíš…“ obracejíc se od Nicole, neochotně utrousila Mari, ale její hlas se zrádcovsky zachvěl.

„Nevíš? S tvým orlím zrakem? Nějak ti, sestřičko, nevěřím! Všechno jsi viděla! Všechno víš!“

„Ano, viděla!“ ostře se obrátila k Nicole a řekla vyzývavě Mari. „Viděla! A co teď mám dělat?!“ V očích se jí zableskly slzy.

„Ty moje maličká!“ Nicole objala Mari okolo ramen. „Ty ses zapletla!“

„Nemluv hlouposti!“ vybuchla Mari, zčervenala a odešla od Nicole, vytírajíc si hřbety dlaní vzteklé slzy v koutcích očí.

„Neurážej se, je třeba se radovat!“ řekla dobrácky Nicole.

„Rozmazala jsem si řasenku!“ zasmála se Mari, když se dívala do zrcadla. „Nemáš u sebe šminky?“

„Vždycky je mám s sebou, jako zbraň na stráži. Pojď, opravím ti řasy,“ navrhla mírumilovně Nicole.

„Tak jo,“ souhlasila Mari, sedajíc si do křesla u okna. „Budeš na to dobře vidět?“

„Normálně.“ Nicole začala vykonávat obřad a více se k choulostivému tématu nevracely.

A když Nicole a Mari vyšly na palubu jachty, Michail už tam nebyl. Otec se synem se pachtili dole ve strojovně. Mari rychle uskočila mimo okno strojovny a Nicole se tam zastavila a křiknula:

„Mějte se hezky, pánové!“

„Na shledanou!“ odpověděli sborem otec se synem. „Shle-da-nou!“ ozvala se ozvěna jako ze sudu.

Řidič v červeném fezu přivezl plátna na podrámech, barvy, stojany a štětce. Vše, jak mu přikázala Nicole. Sedly si do auta a jely k rozvalinám Kartága. Tam byl i monsieur Piccard se svými pomocníky Alim a Mahmoudem.

Marija pocítila radost, že je tam monsieur Piccard, jako by ji on mohl ochránit před nevyhnutelným. Po cestě, když jely k dávno známým rozvalinám Kartága, Marije se pořád míhala před očima vizáž mladého syna inženýra mechanika v modré košili, která již byla po mnoha praních řídká. Míhání už ji začalo rozčilovat. Chytla se Piccarda s ulehčením a vítala ho s přehnaným nadšením, jehož falše si všimla jako jediná Nicole.

„Ó, monsieur Piccarde, jak ráda vás vidím! Právě jsme o vás mluvily. Takový úspěch!“ Marijin hlas zněl tak vášnivě, tak vyzývavě, a ona se na něj opravdově, něžně smála, jako by byli blízkými přáteli a setkali se po dlouhé rozluce.

„Jsem rád. Já také. V podstatě se daří!“ zmateně zamumlal monsieur Piccard, překvapen Marijiným nadšením směrem ke své osobě. Obvykle ho vítala s chladnou koketností, a on se v její přítomnosti očividně necítil ve své kůži. Nedokázal změnit průběh jejich vztahu ve svůj prospěch tak, aby byl takový svůdce žen, jako ho znaly jiné dámy. Při hovoru s monsieur Piccardem uměla Mari vždy překroutit hru se slovy tak obratně, že dokonce i z osvědčených slovních hříček a vtipů jejího spolubesedníka byl najednou slabý tabák. Dárky od monsieur Piccarda Mari kategoricky nepřijímala a procházky s ním, jak po souši, tak po vodě, ať už ve dne nebo v noci, odmítala. A když jednou monsieur Piccard přece jenom našel odvahu, hbitě před ní poklekl na jedno koleno, a zvedaje ruce k jejímu urozenému obličeji, vypálil vyznání lásky, Mari se na něj vlídně usmála, zatleskala a dobrácky řekla:

„Bravo! Dobrý styl. Starofrancouzský? Bravo. A teď se pokuste vstát, prodřete si oblečení!“ Chtěla říci kalhoty, ale na poslední chvíli se rozhodla, že by to bylo příliš hrubé. Zkrátka si Mari se svým ctitelem hrála, jak se jí chtělo a tvrdě si ho držela na distanc. Monsieur Piccard se téměř smířil s její nepřístupností, a najednou taková změna! Tolik tepla a radosti v jejím hlase.

Významný archeolog potlačil záchvat dojetí a zvládl se zatvářit, že zůstal lhostejný návalu přízně dámy svého srdce a ohlížel se do stran jako před bitvou… Za jeho zády se rozprostíraly rozvaliny Kartága. Pro mnohé to byly jen hromady šedého kamení a pařezy mramorových sloupů s řídkou trávou v trhlinách, ale pro něj, monsieur Piccarda, to byl velmi nadějný týl, nebo také nástupní prostor k útoku. Monsieur Piccard si dodal odvahu, narovnal se, pomohl dámám rozestavět stojany a ihned chytil příležitost za pačesy. Začal vyprávět o posledním dni Kartága.

Dámy dělaly náčrty, něco skicovaly na svých plátnech, a monsieur Piccard chodil mezi nimi, hleděl skrz staletí a hovořil zvučným hlasem zkušeného lektora tak nahlas a zřetelně, jako by měl publikum ze stovek studentů.

„Podle mých výpočtů, na tomto kopci, kde teď stojíme, stáli sto čtyřicet šest let před narozením Krista římský stratég Scipio se svým přítelem, řeckým historikem Polybiem. Mimochodem,“ zde monsieur Piccard hodil lstivý a spolu s ním motivující pohled směrem k Mari, „podle důkazů, ke kterým jsme se poslední dobou prokopali, nebyl starořecký historik Polybios původem vůbec Řek, ale peloponéský Slovan. Ale to říkám jen tak mimochodem. Polibyovi táhlo na padesát šest. Ještě si uchoval pevnost těla i ducha, i když za sebou neměl vůbec jednoduchý život. Napsal čtyřicet svazků Dějin, nějaký čas předsedal Achajskému spolku, Třetí makedonská válka proti Římanům, krutá porážka, zajetí a život jako rukojmí, kde navzdory všemu byl schopen získat si vysoké společenské postavení a měl blízké vztahy s nejmocnějšími lidmi Římského impéria. Tudíž vůbec ne náhodou vzal římský vojevůdce Scipio s sebou na poslední pochod na Kartágo jako svého blízkého přítele a rádce právě jeho, Polybia. Scipiovi nestačilo vítězství nad Kartágem, chtěl, aby toto vítězství na vlastní oči dosvědčil a zvěčnil v písemné podobě ne jen tak někdo, ale právě Polybios, historik, který byl ve své době určitě považován za významného.

V předvečer posledního útoku na Kartágo bylo Scipiovi třicet devět let. Proslavil se v bitvách a rétorice. Jeho plné jméno znělo Publius Cornelius Scipio Aemilianus Africanus Numantinus.

Jeho adoptivní otec, Scipio starší, završil Druhou punskou válku a Scipia mladšího čekal triumf vítěze ve Třetí punské válce. Hannibal byl poražen a utíkal s tělesnými strážci. Po celé Severní Africe na něj probíhal skutečný lov s cílem ho dorazit jako za smrtelně raněným a neschopným utéci příliš daleko. Z moře Kartágo blokovala Římská flotila, ze souše bylo obleženo kohortami legionářů, kteří se teď hlasitě veselili u ohňů pod hradbami města a jejichž bujaré hlasy a dunivý smích se dotýkaly sluchu Scipia a Polybia stojících na kopci.

„Z čeho se radují?“ zeptal se Polybios.

„Za svítání jsem jim dovolil zabíjet všechny. Jednoho za druhým, včetně neozbrojených,“ neochotně odpověděl Scipio. „Žízní po krvi, touží se beztrestně vysmívat bezbranným obětem. Legionáři mohou jen zabíjet, nebo být zabiti.“ Scipio chvilku posečkal a dodal již jiným, slavnostním tónem: „Smažeme Kartágo z povrchu zemského a tehdy zavládne mír a všechny národy budou vzkvétat.“

Polybios neodpověděl. Neřekl Scipiovi, že lež, kterou právě vyslovil, je věčná a nazývá se pravdou vítězů.

Noc nad Kartágem byla oblačná, bez jediné hvězdy. Vypadalo to, že samo nebe se od poražených odvrátilo. Město ztuhlo v očekávání svého osudu. Den před poslední nocí svezli Kartaginci do přístaviště všechny své poklady, a tam je naložili na římské lodě. Poté, na příkaz Římanů, urození Kartaginci shromáždili v přístavu své mladé syny a dcery. Odevzdali je jako rukojmí na znak plné podřízenosti obyvatelů města. Římané spustili rukojmí do podpalubí ke zlatu a briliantům, stříbru a safírům, rubínům a smaragdům. Kartaginci odevzdali všechno a spoléhali na milost vítězů.

Jakmile padla noc, lodě, naložené poklady a rukojmími, se vydaly na otevřené moře. Když odpluly pět kilometrů od břehu, začali vyvádět mladé rukojmí z podpalubí, pevně je svazovat mezi sebou, nohu k noze, ruku k ruce, do společných řetězů po patnácti lidech, a jako živé girlandy je srážet do moře. Srazili tam všechny a lodě nalehko pluly do Ostie, námořní brány Říma. A v úplné černotě nad mořem byly ještě dlouho slyšet výkřiky odsouzených. Místní rybáři říkají, že dosud moře v těchto místech vře a rozléhají se srdcervoucí nářky těch samých mladíků a děvčat, které hodili přes palubu Římští legionáři.“

„Ano, znám to místo,“ přerušila monsieur Piccarda Nicole, „jsou tam útesy. Během přílivu tam šumí pěnivé vlny a hlasitě křičí čajky, které se perou o ryby.“

„Možná,“ souhlasil bez požitku monsieur Piccard, „ale já mluvím o posledním dni Kartága, a nikoliv o moři blízko odsouzeného města.“

Nastalo trapné ticho.

„No, omluvte mne, monsieur Piccarde! Jako bych nic neřekla!“ kála se Nicole. „Prosím, pokračujte!“

„Ano, pokračujte,“ podpořila ji Mari, „jsem jedno velké ucho!“

„I já,“ připojila se Nicole.

Monsieur Piccard se vyrovnal s podrážděním, poslal chlapce Alího a Mahmouda, aby mu přinesli lahev s vodou a koňak. Svlažil hrdlo a pokračoval ve svém vyprávění s novou energií.

„Kohorty Římských legionářů oblehly město, zapálily ohně a horečnatě se veselily v očekávání krvavé hostiny. Mezi ohni se černala ohromná beranidla určená k bourání hradeb Kartága. Jakmile začala obloha nad mořem šednout, Scipio dal znamení seřadit se do zástupů a prorvat se do města všemi branami, které v té době už byly buď prolomeny beranidly, nebo vypálené špióny, nebo pokorně otevřené dokořán samotnými Kartaginci. S prvními paprsky slunce začalo plnění plánu dávno schváleného Římským senátem. Nejdříve pozabíjet lidi bez ohledu na pohlaví, věk, stavovskou příslušnost, jak otroky, tak pány, jak dospělé, tak děti i nemluvňata, všechny bez výjimky. Poté zbourat jejich příbytky, paláce, chrámy, a nakonec smést z povrchu zemského celé město, se všemi hradbami, věžemi a ostatním.

Kousek před polednem, když hlavní masakr skončil a sladce páchnoucí, stydnoucí krev tekla ve sraženinách po úzkých uličkách, pozval Scipio Polybia na vyjížďku k centrální bráně, neboť mu referovali, že odtamtud vyvedou otce města. Stratégovi a historikovi přivedli koně, podali jim otěže a oni se vydali z kopce, na kterém teď stojíme, tam dolů. Na znamení vysoké úcty Scipia k Polybiovi jim dali koně jedné barvy, světle šedé grošáky, kteří si byli podobní jako dvojčata, kterými možná i byli. Když se Scipio a Polybius dostali k centrální bráně Kartága, vyvedli jim v ústrety otce města svázané jedním provazem a oblečené do černých oděvů. Zapomněl jsem poznamenat, že Scipio a Polybius byli oděni ve stejných bílých tógách, symbolizujících, že dělají správnou věc. V poslední naději padli otcové kdysi velikého Kartágo a sklonili hlavy. Polybius byl přesvědčen, že jim Scipio daruje život, ale ten mrknul a nešťastníky přivlekli k blízkému příkopu, shodili je do něj a stovky legionářů je rychle zasypali zeminou. Pochovali je zaživa, a ještě na ně spustili pár bojových vozů, z jejichž kol trčely oboustranné meče, které se na slunci oslnivě blýskaly. Polybius v sobě našel odvahu se odvrátit, ale Scipio se díval na směs země s krví, slyšel poslední výkřiky svržených a ani jeden sval se mu na jeho drsné a prostodušné tváři vykonavatele nepohnul.

Kartagince, kteří se prorvali za městské brány, očekávaly na rovném prostranství speciálně pro to vyčleněné děsivé římské vozy s oboustrannými meči a lov na lidi trval až do úplné tmy. Ještě tři dny a tři noci beranidla bourala domy a chrámy, hradby a věže. Prach a dusivý sladký smrad byly takové, že byl Scipio nucen rozbít svůj tábor kilometr od Kartága. Blížilo se horko, a už za den a noc stratég a jeho vojsko prakticky utíkali z mrtvého města. Aby se nenakazili od mnoha tisíc rozkládajících se mrtvol, rozhodli se Římané opustit území do příštího jara. A pak sem poslali otroky, aby završili dílo, srovnali Kartágo se zemí. Otroci nejsou otroky, aby byli příliš zapálení. Díky jejich nedbalosti, vy, drahé dámy, můžete dnes rozvaliny Kartága malovat.“

„Historie je zajímavé věda!“ vykřikla Nicole.

„Historie není věda,“ ostře řekla Mari. „Historie je názor vítězů. To říkala moje máma.“

„Asi je to přesně tak, názor vítězů,“ potvrdil monsieur Piccard. „Vaše maminka byla hlava otevřená!“

„Proč byla? Je pořád, jen je daleko. V Rusku.“

„Neprojedeme se dnes na koních?“ navrhla Nicole. „Mně se tak strašně zachtělo. Vzpomínáš, Mari, že jsem měla hřebce Scipia?“

„Ještě abych si to nepamatovala. Takový slavný. A já jsem měla Friedricha. Kde jsou?“

„Kde by byli. Koně nežijí dlouho. Ale i můj nový hřebec se také jmenuje Scipio, a pro tebe mám v zásobě nového Friedricha!“

„Cože?!“

„Přísahám. Uděláte nám společnost, monsieur Piccarde?“ A Nicole se při tom pohlédla nikoliv na archeologa, ale na Mari.

„Ano, monsieur Piccarde, též prosím, abyste se k nám připojil,“ řekla Mari trošku hravě, jakoby narážela na svůj nový vztah k neúspěšnému nápadníkovi.“

„Jsem polichocen. Jsem velmi polichocen, ale na dnes už mám jiné plány,“ našel v sobě sílu odmítnout monsieur Piccard, čímž ihned vyrostl jak Nicoliných, tak v Marijiných očích. Náhle pocítila, že již nad monsieur Piccardem nemá moc, a to ji příjemně překvapilo, udivilo a rozpálilo.

„Ale, monsieur Piccarde, žádají vás ženy. To je bezcitné!“ stále trvala na svém Nicole.

Ale Mari mlčela a rychle malovala obraz „Jaro v Kartágu“, který právě vymyslela. Osvítilo ji, a byla šťastná.

„Ale, monsieur Piccarde!“ rozmarně kňučela Nicole.

„Ne, ne. Dnes je to vyloučeno. Pojeďme zítra.“

„Hurá!“ zatleskala Nicole. „A ty, Mari, souhlasíš se zítřkem?“

„Kdo by odmítl takovou milou společnost. Když zítra, tak zítra!“ Dívajíc se do tváře monsieur Piccarda s otevřenou náklonností a přemýšlejíc o svém náčrtu k obrazu, odpověděla laskavě a vesele Mari. „Samozřejmě pojedu, ale ať nám monsieur Piccard ještě něco vypráví, například ze života toho Scipia. A to nemám cit pro detail, nebo nemám pravdu?“ A najednou se podívala svýma mírně šikmýma matnýma očima přímo do očí monsieur Piccarda tak, že monsieur se zatajil dech.

„Ano, mademoiselle Mari,“ řekl chraplavě po pauze. „Máte neuvěřitelnou intuici, k pointě mého příběhu jsem skutečně ještě nedošel, a ta stojí zato…“ monsieur Piccard odšrouboval víčko lahve, napil se, předal ji a víčko chlapci Alimu a pokračoval ve svém vyprávění.

„Scipio mladší zemřel ve své posteli v padesáti šesti letech. Dvakrát byl zvolen konzulem Římské říše. V bojích, řečech a intrikách se vyčerpal tělem i duchem. Měl za to, že se mu život povedl, a byl přesvědčen, že na tomto světě ho nikdo nepřekvapí a neřekne mu nic nového. Scipio měl otroka, staršího o sedm let než byl on. Otroka, který testoval všechno pití a jídlo před tím, než ho ze svých rukou předal pánu. Otrok plnil své povinnosti velmi úspěšně. Měl tak jemný čich a propracovaný smysl pro jakýkoliv podraz, že se jeho chráněnec za celý život nejen neotrávil, ale dokonce mu nebylo ani špatně od žaludku. Když Scipio mladší ležel na smrtelné posteli, požádal o vodu. V přesýpacích hodinách v jeho ložnici se zlatý písek neúprosně sypal z vrchní části do spodní. Zrnko za zrnkem odčítaly poslední okamžiky jeho, Scipiova, bytí. Starý otrok ochutnal vodu z poháru a shledav ji čistou, podal ji pánovi. Druhou rukou ho přidržel za jeho zátylek, jemně páchnoucím po slepičím peří. Scipio žíznivě odpil několik hltů a studený lepkavý pot mu vystoupil na čele a krku. Těch několik hltů ho úplně vyčerpalo. Převalil se na znak.

„Scipie, vzpomínáš si, že Scipio Africanus starší tě adoptoval?“ zeptal se náhle otrok.

„Jestli si vzpomínám, nevzpomínám, ale vím to,“ sotva otvíraje slepené odkrvené rty, odpověděl Scipio Africanus mladší. „Proč jsi o tom začal?“

„Protože podle zvyku zemřu společně s tebou. Celkem brzy, možná za hodinu, nebo i dříve oba umřeme. Sloužil jsem ti věrně a pravdivě celý tvůj i můj život, sotva tě odebrali kojné a začal jsi jíst normální jídlo. Jsem o sedm let starší než ty a pamatuji si všechno. A chci, abys věděl, co vím já, vždyť jsme měli téměř jeden život a budeme mít téměř jednu smrt.“

„Netrap mě, mám málo sil,“ Scipio mladší otevřel oči, jasné, ještě nezatemněné odcházejícím rozumem. „Mluv, můj bratře v životě i ve smrti…“

„I rodem,“ dodal otrok, „jsem tvůj vlastní bratr. Je to taková pravda, jako že slunce vychází na východě a zapadá na západě. Když naši mámu probodl kopím Římský legionář, chytil jsem tě čerstvě narozeného, ještě mokrého, překousl jsem pupeční šňůru a běžel. Chytili mne a chtěli nás zabít oba, ale vůlí osudu se objevil Scipio starší a v náručí s tebou jsem vešel do jeho stanu. A od té doby ti začal druhý život, a s tím i mně… To se stalo za hradbami v té době dobře zavedeného Kartága.“

Hrůza prozření, jako výbuch dlouhého plamene se mihla v široce otevřených světlých očích Scipia mladšího. A zlatý písek se stále přesypával z vrchní polokoule do spodní.

„Mluv…“ a nervózními pohyby prstů se začal obírat, jako by ze sebe sundával neviditelnou pavučinu.

„Správně jsi vše pochopil. Jsem tvůj otrok, tvůj rodný bratr, a oba jsme Kartaginci.“

„Bratře, zavři mi oči, oslepuje mne to…“ poprosil sotva slyšitelně umírající.

Při těchto slovech spolu s načervenalým malým hadem zlatého písku, stékajícím z vrchní polokoule hodin do spodní, blýskajícím se ve slunečních paprscích, odešel na onen svět Publius Cornelius Scipio Africanus mladší, a možná by šlo říci krátce – Kartaginec Scipio.

Ukázka z připravovaného vydání druhé části sextalogie Václava Michalského Jaro v Kartágu s názvem Osamělý je všude na poušti.

Předchozí XIII. kapitola

Plánovaný termín vydání: 12/2018

Předfinální verze textu

Překlad © Václav Hrbek, Roman Gončarov 2017