Václav V. Michalskij – Střelec – povídka

Střelec

Václav V. Michalskij

 

V originále je dopis napsán francouzsky:

„Právě jsem přijel do Stavropolu, drahá mademoiselle Sofi, a ten samý den vyrážím na expedici s Mongo Stolypinem. Popřejte mi štěstí a lehká zranění. To je to nejlepší, co mi můžete popřát. Doufám, že vás tento dopis zastihne ještě v S.-Petěrburgu a že v tu chvíli, kdy ho budete číst, budu útočit na Čirkej. Jelikož máte hluboké znalosti  zeměpisu, nemusíte se dívat do mapy, abyste věděla, kde to je. Ale abych pomohl vaší paměti, řeknu vám, že se to nachází mezi Kaspickým a Černým mořem, trochu na jih od Moskvy a trochu na sever od Egypta, ale hlavně docela blízko u Astrachaně, kterou vy tak velmi dobře znáte…“ psal Michail Lermontov Sofii Karamzinové ve svém předposledním dopise, který od něj příbuzní dostali.

Přečetl jsem si ho večer, při zacházejícím červencovém slunci, mezi pustými šedými skalami, když jsem seděl na teplém břidlicovém kameni v Čirkeji, lépe řečeno, v místě, kde byl ještě nedávno tento dagestánský aul. Nyní tu je vodní elektrárna. Přehradili hrází kaňon Sudaku a udělali vodní nádrž.

Čirkej tu existoval šest set let, ale teď i nad vrcholky jeho nejvyšších ořešníků šplouchá modrá, dobře odstátá voda, a skrz ni se horské domy a stromy zdají být vzpomínkou.

Zavírám knihu, vybavuje se mi z dětství vzrušující vůně koňského hnoje na příkrých kamenitých uličkách a večerní muezzinův Akbar. V Čirkeji byla vždycky mešita a divocí holubi. Uprostřed aulu byla úžlabina s pramenitou vodou na dně. Nacházely se tam různě vysoké vodopády, které podivně padaly z rozsedlin. Jakoby z rozsedlin, z křišťálově zvonící výpustě božské vláhy, rychle vylétali divocí holuby, kteří stříhali ostrými křídly průzračný opar vodní tříště a světla.

Lermontov útočil na Čirkej. To je tak divné! Teď se dá těžko uvěřit, že jen v období délky dvou lidských životů se Rusové a Dagestánci setkávali v boji na život a na smrt.

Ale ještě nedávno byla v aulu stařena, která žila již druhé století. Ona z dlouhého života tak vyschla, že se vešla do velké kolébky, a narostly jí mléčné zuby.

On tolik toužil po lehkém zranění, které mu pomůže dostat se domů! Stále se v dopisech ptal: ‚No, jak je to s mým propuštěním, snažte se!‘

Útočil na Čirkej. Co mohl dělat! A nenašel se nikdo, kdo by ho lehce postřelil a poslal „na penzi“. Je dobře známo, že tehdy v Čirkeji žil takový střelec, že zabodával ve vzdálenosti třicet kroků kindžál ostřím nahoru, věšel na něj misky vah, střílel, a do každé misky spadla půlka kulky. Bože, co by ho to stálo poslat „na penzi“ malinkého „Malorusa“ v těsné uniformě, co lezl, beze strachu, do samotného pekla? A tak… Tak by dopadlo všechno stejně. Stařena by se dožila mléčných zubů, velký střelec by zemřel zbloudilou kulkou do žaludku, a voda by zatopila aul. Ale do matriční knihy Skorbjaščenského kostela v Pjatigosrku by kněz nenapsal: Poručík Těnginského pěchotního pluku Michail Jurjevič Lermontov, 27 let, byl zabit při souboji 15. července, a 17. pohřben, pohřeb bez bohoslužby.

Ach, střelče, střelče, cos to udělal, střelče?!

1975

Překlad © Václav Hrbek a Roman Gončarov, 2016

Originál: Стрелок, vydáno na webové stránce nakladatelství Soglasie (Согласие) v sekci Knihy Václava Michalského (Книги Вацлава Михальского), podsekce Sobotní čtení (Субботние чтения)


Nakladatelství Targamannum vydalo v prosinci 2016 první část šestisvazkového románu Václava V. Michalského Jaro v Kartágu.